O salcburských Mozartwoche, ale vlastně o něčem zcela jiném. Notebook Michala Maška (43)

Z nabídky letošního Mozartova týdne jsem měl možnost navštívit koncert Scottish Chamber Orchestra s dirigentem Robinem Ticciatim a klavíristkou Mariou João Pires. Konal se 31. ledna ve velkém sále Mozartea a na programu byla orchestrální verze legend Antonína Dvořáka, poslední symfonie Josepha Haydna a poslední koncert B dur KV 595 Wolfganga Amadea Mozarta.

Vy, kteří čtete moje Notebooky, jste určitě zaznamenali, že se jejich četnost podstatně snížila a že se také čím dál více vyhýbám jakémukoliv srovnávání a hodnocení. Cítím totiž, že jakékoliv srovnávání nebo hodnocení je zcela zbytečné a vlastně kontraproduktivní. Jde mi jen o jakési doporučení, což tentokrát učiním tak, že se o samotném koncertu vůbec nezmíním:-)

Mnohdy sedím na koncertě a vedle mě je několik recenzentů, kteří si s tužkou v ruce neustále něco zapisují, přemýšlí a tak podobně. Jistě jste si někdy položili otázku, co je to vlastně hudba. Co je za těmi tečkami, za tím zvukem. O co vlastně jde? Uvědomili jste si, že je mnohem důležitější, v jaké řekněme kondici jste vy, jako posluchači, než interpret? Že je mnohem důležitější, jak vy vnímáte, než jak oni hrají?

Proč autor napsal tu a tu skladbu? Naučíte se noty a praktické věci, abyste se vyznali v notovém zápisu, uměli hýbat prsty, ale všechno ostatní, co sděluje hudba, nikde nevyčtete. Někteří studují mnoho a mnoho vydání, porovnávají autografy, další studují životopisy, co předcházelo vzniku skladby a tak dále.

Ani jedno z toho však nevede k pravdivé interpretaci. Dokonce se dá říct, že vás to odvádí od samotné podstaty. Pohybujeme se totiž pouze na povrchu formy a ta má své kruté omezení.

Proč nás fascinoval Svjatoslav Richter, který říkal, že nepochybuje o tom, co má jak hrát? Vzal noty a hrál, co v nich bylo. Ať to bylo jakékoliv vydání. Jenže on nehrál, co tam bylo, on uměl proniknout do transcendentální dimenze, která je za onou formou, jíž říkáme noty a následně zvuk. Proto také existuje tolik umělců, kteří přijdou, nic neznají –  jen hrají, a i když je vše proti formě naruby, vy cítíte, že hrají pravdu. Rozum vám bude říkat, ne, ne, tady je FF, a on hraje pp. Tady je Adagio, a on hraje Allegro. Přesto cítíte, jste-li k sobě upřímní, že hraje pravdivě. Jediné co vám bude vadit, je to, co je v rozporu s tím, co si vy myslíte, že je správné. Budete-li porovnávat, nemáte šanci do této hlubší dimenze proniknout a interpreta pouze zařadíte do škatulky (ať pozitivní, nebo negativní). Půjde tedy pouze o vaši projekci, která je zcela bezvýznamná.

Tím zcela minete cíl a to, co hledal každý autor. A je jedno zda Beethoven nebo Mozart nebo Dvořák. Důkazem je, že jejich forma odolává času, jelikož pochází z bezčasého.

Co se snažím říct: Zkuste, až půjdete na jakýkoliv koncert, se zaměřit více na sebe než na interpreta. Zkuste ho nehodnotit a jen přijmout, co vám předvede. Bez jakéhokoliv komentáře, hodnocení nebo odporu. Udělá-li chybu, no a co. Něco se vám nelíbí, no a co. Jděte dál, nezabývejte se tím.

Vše, co vy můžete interpretovi a i skladbě, kterou slyšíte, dát, je vaše plná pozornost. To je jediný skutečný a podstatný smysl návštěvy koncertu. Chcete-li srovnávat, hledat chyby, ano, i to je možné, ale tím zcela zavřete bránu posvátnosti, kterou nám hudba otevírá, a zcela se ztratíte.

Vrátím-li se k oněm recenzentům, co si něco zapisují: jakou mají šanci, když něco neustále píší, pozorně a bděle naslouchat? Jejich uši mají zcela odvedenou pozornost od zvuku. Tak co mohou slyšet? Nebo když o něčem přemýšlíte, jak můžete slyšet pravdivost Mozartova textu, je-li podkreslen vašimi starostmi nebo hodnocením a srovnáváním?

Věříte, že Beethovenova hudba se dá pochopit skrze vědění, učení a informace? Skrze to, kolik znáte různých nahrávek a životopisů? Nebo jak dalece znáte harmonii, kontrapunkt a polyfonii? To by musela být neuvěřitelně nízká a omezená, neměla by trvalou hodnotu a byla by dávno zapomenuta.

Zamyslete se, proč vás ten a ten interpret třeba přitahuje. Nebavím se o tom, že je to známé jméno, že má reference, ale skutečně, když cítíte jeho pravdivost. Je to proto, že dokáže přitáhnout vaši plnou pozornost. To však závisí také na vás, na vašem přístupu.

Dá se to říci i jinak: zkuste otevřít celé své srdce skladateli a tomu, kdo ho hraje.

Najednou zjistíte, že lidé, které jste třeba „nemuseli”, máte k nim možná nějaký mentální odpor nebo se vám prostě jen fyzicky nelíbí, hrají docela dobře. A vy začnete cítit skutečnou podstatu, která se ukrývá za zvukovou formou.