Saleem Ashkar. Beethoven dosáhl mezi anděly

  1. 1
  2. 2
Dvaatřicet Beethovenových klavírních sonát tvoří most vedoucí na počátku předminulého století ze soukromých hudebních salonů do veřejných koncertních síní, most od klasicismu k romantismu. Zahrnují široké spektrum řešení – jak díla vyrovnávající se ještě s Haydnovým a Mozartovým dědictvím, tak díla novátorská, vysoce individuální. Všechny zaznívají postupně v Praze v podání izraelsko-palestinského pianisty Saleema Ashkara.
Saleem Abboud Ashkar (zdroj saleemashkar.com / foto © Peter Rigaud)

Projekt je rozdělen do dvou sezon. První polovina recitálů se uskutečnila již loni. V té druhé, současné polovině zbývají po prvním podzimním ještě tři večery – 26. února, 16. dubna a 4. června. Jejich protagonista odpovídal na otázky týkající se Beethovena, klavíru i svého vlastního uměleckého uvažování. Před závorku vytkl, že se pochopitelně ani v těchto týdnech nezabývá výhradně jedním tématem. Vyjádřil to následovně: „Neustále mám jídlo o dvou chodech. Beethovena – a k němu vždycky ještě něco.“

 

Má každý klavír svou – řekněme – duši?

Ovšemže ano. A musím na ni při hře reagovat. Pokud bych na to, co od konkrétního nástroje dostávám, nereagoval, nebyl bych hudebník. Co dělá muzikanta muzikantem? Že pracuje se zvukem. To je definice. Přesněji řečeno, hudebník pracuje s idejemi, strukturami a tak dále, ale všechny tyto parametry jsou přeloženy do zvuků. Takže pokud se nějak mění kvalita zvuku, která je v základně vašeho tvůrčího procesu, pak na tu skutečnost musíte nějak reagovat. Jinak tu nemáte co dělat! Takže pochopitelně jde o proces ovlivňovaný každým nástrojem, každými zvukovými danostmi, trochu jinak. Znovu říkám – nezapomínejme, že se zabýváme zvukem…! Pokud by si někdo představoval, že jen tak vytáhne z kapsy lístek a řekne, tady jsou zformulovány mé představy o tom, jak se má hrát Beethoven, pak je něco špatně…

Hraje nástroj také roli, nebo věnujete pozornost více některým dalším aspektům interpretace?

Odpověď na takto položenou otázku je ano i ne. Protože ve hře na klavír je něco, co ho činí nástrojem objektivním. Iluze zpěvu, iluze hry orchestru… Je tedy možné zabývat se jen a jen jím, analyzovat ho… Recitál je ovšem ta nejčistší forma vytváření hudby, protože odpovědnost za úplně všechno nese jen jedna jediná osoba. Interpret má proto také možnost nástroj zcela a naprosto ignorovat a setrvat pouze ve světě představivosti a fantazie. V takovém případě, a je to úplný opak, tvoří jakoby mimo nástroj. Ani jedno z toho ovšem nevystihuje věc plně do hloubky. Protože ve skutečnosti musí interpret promýšlet, čeho je nástroj schopen, zabývat se tím, co dokáže, co na něm zní dobře, čeho chce dosáhnout a jakým způsobem toho může docílit… ale pak v určitém momentu všechno tohle musí opustit a volně se rozletět…! Čili tvořit kdesi za hranicí toho, co nástroj sám o sobě může a umí. Proto je odpověď tak duální, jak jsem naznačil, proto je zdánlivě tak protichůdná. Ve skutečnosti o paradox nejde.

Saleem Abboud Ashkar (zdroj saleemashkar.com / foto © Peter Rigaud)

Loni hrál Saleem Ashkar první sérii sonát, pro letošek ty zbývající seřadil podle kontrastu, podle toho, zda jde o rané, pozdější nebo pozdní dílo, případně podle nějakého příběhu, který nesou. „Každý z letošních čtyř večerů má svou rovnováhu, ale podle nějakého zvláštního klíče jsem nevybíral,“ upozorňuje sólista. Jistě by se daly programy sestavit například tak, že by nejprve hrál rané sonáty, pak ty zralejší. Možná by to bylo zajímavé. „Avšak v případě, že by publikum chtělo v soustředěné sérii koncertů zažít chronologii, postihnout kompoziční vývoj a podobně. Znamenalo by to ovšem, že ti kdo přijdou jednou, přijdou i na všechny další části cyklu. Pokud je ale cyklus rozvržen do dvou let jako v Praze, pak jde o jinou situaci,“ říká.

 

Má Beethovenova hudba nějaké poselství nebo jde spíše o čistou hudbu?

O čistou. Absolutně čistou. Cítíme, že směřuje od zoufalství k naději. Nebo že prolomí pokojné okamžiky násilnými. To je hudba transformovaná do emocí. Ale Beethoven, podle mého, komponoval struktury, napětí… Samozřejmě i on pociťoval emoce, ale základem je čistá hudba. I když jde v základu jen o kombinaci zvuků, tak je v jeho hudbě přítomno silné vyjádření lidských pocitů. My v ní můžeme všelicos vidět, slyšet. Pro nás nese jeho hudba významy. To ano. To je v pořádku a je to skvělé. V tom byl geniální, že dokázal vymyslet a zapsat znějící struktury, které pro nás tolik znamenají… Ale jsem přesvědčen, že přemýšlel v kategorii zvuků, že nekomponoval poselství.

Saleem Abboud Ashkar (zdroj saleemashkar.com / foto © Peter Rigaud)

Když Saleem Ashkar uvažuje o Beethovenovi, rozlišuje romantické pojetí skladatele jako „bojovníka“ a pojetí, v němž je spíše skladatelem klasicistním. Vyhýbá se při tom ovšem zevšeobecňování, které považuje za nebezpečné, protože každá skladba je jiná. Některé jsou intimní jako od Schuberta, v jiných dokáže být podle něj Beethoven divoký, v dalších filozofuje. „Právě to je na něm úžasné. Ale často je v jeho hudbě skutečně přítomen smysl pro svár a napětí, pro lidské zápasení s něčím… V tomto hudebním slova smyslu pak je bojovníkem,“ připouští. A nevidí v tom romantický výklad. V Beethovenově hudbě, v její struktuře, je to skutečně přítomno. V disonancích, v opakujících se figuracích, v sekvencích… „Často je to i za hranicemi krásného. Beethoven se nerozpakoval občas sáhnout i k nehezkým zvukům, řekněme – ušpinit si ruce,“ ilustruje svou úvahu konkrétním příkladem.

 

Jak byste popsal rozdíly v hudbě skladatelů, kteří byli více méně současníky, a přece jsou tak rozdílní – Mozarta a Beethovena… a Beethovena a Schuberta…?

O takové otázce se dá uvažovat z hudebně-technického hlediska, nebo naopak z pohledu spirituálního… který už bude hodně subjektivní… Lze hovořit také poeticky: například tak, že Mozart byl anděl, který přišel dolů mezi nás lidi, a Beethoven člověk, který dosáhl až nahoru mezi anděly… což je mimochodem docela výstižné. Vždyť u Mozarta vše plyne velmi přirozeně, až nebesky, a tak hluboce se nás to dotýká… Zatímco v Beethovenově komponování je tolik člověčího, zápasivého, proměnlivého… Nic mu nepřicházelo snadno. Ale v jeho pozdních dílech je už něco božského, nebeského.

A Beethovenova cesta k romantismu?

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář