Jan Nepomuk Maýr – Salieri české hudby

Před necelými třemi týdny jsme si na stránkách Opery Plus připomínali sté výročí narození vynikajícího českého dirigenta, mělnického rodáka Jaroslava Krombholce a dnes se opět do města na soutoku Vltavy a Labe vracíme. Sto let před narozením dirigenta, který šířil slávu české hudby, zejména české opery po světě, se v tomto městě narodil muž, který rovněž zasvětil svůj život hudbě a opeře a stál u zrodu českého hudebního divadla. Byl jím Jan Nepomuk Maýr, osobnost velmi kontroverzní, nicméně její místo v dějinách českého hudebního divadla nelze v žádném případě pominout.

Jan Nepomuk Maýr (někdy se psal rovněž Mayer nebo Maier) se narodil v 17. února 1818 v Mělníku. V Čechách se tehdy skutečně hojně muzicírovalo a tak první kontakt s hudbou získal Maýr v rodinném prostředí. Když hudbymilovní mělničtí Lobkovicové poznali chlapcův talent, vyslali jej do pražského křižovnického konventu, aby se tam věnoval studiu hudby. Mladý muž měl štěstí na výborné učitele. Byli jimi dva významní pražští hudebníci té doby, varhaníci u svatého Víta Rudolf Führer a jeho předchůdce Jan Nepomuk Vitásek.

U Rudolfa Führera strávil dva roky a rozhodně se u něj mnohé naučil. Podle toho, co o něm víme, byl Führer velmi zdatný hudebník, u kterého bohužel převážily bohémské rysy jeho povahy natolik, že jeho životní a umělecký osud provázely střídavé úspěchy a pády, až nakonec skončil v bídě a zapomnění. A o generaci starší Jan Nepomuk Vitásek, varhaník na lobkovickém panství v Hoříně blízko Mělníka, byl jednou z čelných osobností tehdejšího pražského hudebního života. V době Mozartova pražského pobytu se s božským Amadeem stýkal a inspiroval se jeho hudbou.

V roce 1836 odešel Maýr do Vídně, vyučoval hudbu ve šlechtických rodinách, sám si dále prohluboval své hudební znalosti a především se školil ve zpěvu u profesorů Assmayera a Curciho. Profesor Curci jej pak přeškolil z barytonu na tenor. Podle dochovaných svědectví získal Maýr své první angažmá v roce 1839 v korutanském Klagenfurtu, Po Klagenfurtu následovala nedaleká Lublaň a poté Pešť, Vídeň a Cáchy.

V roce 1842 jej vybídl tehdejší ředitel Stavovského divadla Johann August Stöger k návratu do Prahy, Maýr nabídku přijal a byl angažován jako tenorista pro česká představení v právě otevíraném Novém divadle v Růžové ulici.

Jeho prvním představením byl 29. září 1842 Donizettiho Nápoj lásky, v němž zpíval ústřední tenorovou roli Nemorina. Během angažmá zpíval také tenorové partie v německých a italských operních inscenacích.

Jmenujme alespoň některé jeho role z tehdejšího repertoáru. Byl to například Don Ottavio v Mozartově Donu Giovannim, tehdy v češtině uváděném pod názvem Don Juan, Liborín ve Weberově opeře Střelec kouzelník, kterého ovšem zpíval i jako Maxe v německém originále, Massanielo v Auberově Němé z Portici či titulní role ve Fra Diavolovi anebo Hrabě Almaviva v Rossiniho Lazebníkovi sevillském.

Jaromír Paclt zhodnotil na základě studia dobových kritik ve svém článku o Maýrovi v publikaci Národní divadlo a jeho předchůdci umělce následovně: „Maýr měl lyrický tenor příjemného témbru, i když ne příliš zvučný. Pěvecky vyškolen a formován v cizině, nevyslovoval zpočátku mluvený a zpívaný český text bez obtíží. Tím víc se snažil zdůrazňovat technické prvky přednesové kvality árií. V hrdinných rolích obvykle přepínal a nevyvaroval se pak hlasových poruch. Také Maýrovy pohyby a postoje byly při zpěvu často nucené až křečovité.“

Po ukončení provozu divadla v Růžové ulici Maýr Prahu opustil a dva roky působil ve Dvorním divadle v Darmstadtu. Tam se pěvecky i herecky výrazně zdokonalil a po návratu do Prahy, k němuž jej vyzval jeho velký příznivec František Ladislav Rieger, se výrazně zlepšil. S občasnými odskoky do německých měst (Coburg, Hannover, Frankfurt, Brémy) působil jako tenorista ve Stavovském divadle až do roku 1849.

Setkal se zde s velkými rolemi typu Lorda Artura v Donizettiho Lucii z Lammeromooru, Tamina v Kouzelné flétně, s velkým úspěchem se vrátil k Massanielovi v Němé z Portici, kterého znovu zpíval v roce 1848, kdy tato opera se svým revolučním obsahem souzněla s náladou publika. Dle dobové kritiky v ní upoutal „vášnivým přednesem“. Zpíval také čelné partie v operách Františka Škroupa, Věnceslava v Drahomíře či titulní mužské role v Oldřichovi a Boženě a v Dráteníkovi.

V roce 1849 patrně ze zdravotních důvodů zpívání zanechal a stal se kapelníkem českých představení. První opera, kterou dirigoval, byla 9. července v Aréně ve Pštrosce Noc v Granadě německého autora Conradina Kreutzera. V rušném období kolem roku 1848 se projevil jednoznačně jako český vlastenec, když uspořádal koncert k poctě účastníků Slovanského sjezdu, a podobné aktivity vyvíjel i později. Například v roce 1851 uspořádal první velmi úspěšný symfonický koncert ve prospěch zamýšleného projektu Národního divadla, o deset let později se zúčastnil odhalení Máchova pomníku v tehdy převážně německých Litoměřicích.

Spolu s Tylem usiloval na zasedání zemského výboru v roce 1850 o zachování českého souboru ve Stavovském divadle. Soubor byl o rok později zrušen. Maýr v letech 1851–1853 působil po Škroupově boku jako druhý dirigent a sbormistr při německých představeních divadla. Vedle toho byl rovněž ředitelem takzvané Žofínské akademie, několik let řídil svou pěveckou školu a byl regenschorim v několika pražských chrámech. V této funkci působil více než tři desítky let, prakticky až do své smrti, v chrámu Panny Marie Sněžné. Dočkal se uznání jako úspěšný skladatel chrámové hudby.

Pro divadlo psal hudbu k českých činohrám. Často to bývaly směsi složené z melodií českých lidových písní, k Tylovým hrám psal vesměs hudbu původní. Napsal také dvě opery, které se nezachovaly. Horymírův skok, z něhož byla provedena scéna na koncertě techniků na Žofíně v roce 1863, a do soutěže, kterou vypsal hrabě Harrach a jejímž zadáním bylo vytvořit novou českou operu na historický námět, zaslal operu Jaromír, vojvoda český. Soutěž zcela jednoznačně a přesvědčivě vyhrál Bedřich Smetana se svými Branibory v Čechách.

V roce 1861 byl Jan Nepomuk Maýr pověřen na popud svého velkého příznivce a podporovatele, o necelý rok mladšího Františka Ladislava Riegra, přípravou na zahájení pravidelných českých operních představení, k nimž posléze došlo o rok později v Prozatímním divadle, jež bylo otevřeno v listopadu 1862.

Maýrova volba byla z dnešního pohledu zcela logická. Byl praktik s velkou zkušeností z řady operních scén v Německu i jinde. Znal dobový repertoár, i když jeho vkus a umělecké cítění byly vymezeny především italskou belcantovou operou, díly Rossiniho a Verdiho a francouzskou operou meyerbeerovského typu.

Především ale důkladně znal a ovládal taje složitého divadelního provozu. Dnešním slovem bychom o něm řekli, že byl výborný manažer. V tomto směru Maýr svůj úkol splnil, vybudoval orchestr, jehož základem se stali členové tehdy velmi populární kapely Karla Komzáka, doplňovaní o další adepty, a Prozatímní divadlo mohlo začít na podzim 1862 fungovat. Za čtyři roky svého působení v čele souboru Maýr sám nastudoval a řídil sedmapadesát operních a operetních titulů.

Úkolů bylo více než dost. Kromě hudebníků bylo nutno zajistit zpěváky. Mnozí z nich byli činoherci s určitými předpoklady ke zpěvu, kterým bylo nutné poskytnout základní školení, a především bylo naprosto nezbytné zajistit alespoň jakýs takýs ekonomický základ pro provoz tak náročného žánru, jakým je opera, a získat diváckou přízeň, což v tehdejší Praze nebylo tak snadné, jak se nám to jeví z dnešního pohledu, zkresleného navíc po desetiletí probíhající idealizací procesu českého vlasteneckého probuzení a obrození.

A zde se zrodila příčina toho, že se Maýr postupně dostal do pozice zavilého zpátečníka bránícího skutečnému rozvoji české opery. Kus pravdy na tomto tvrzení skutečně je. Maýr byl člověkem starých pořádků a zvyklostí a šedesátá léta devatenáctého století přinesla pro český, zejména kulturní a umělecký život nové impulzy, které zastánci starých pořádků, mezi něž patřil nejen Maýr, ale také jeho protektor Rieger, nedokázali vstřebat.

Proti úspěšnému rutinérovi stál skutečný mimořádný hudební talent, génius, jaký se zrodí jednou za mnoho desetiletí, Bedřich Smetana. Pochopitelně, vztahy mezi Maýrem a Smetanou byly velmi napjaté.

Proti sobě stály dva zcela antagonistické tábory. Staročechům v čele s Riegrem razantně oponovali bojovně naladění mladočeši, kteří se pod patronací Karla Sladkovského sdružili do Umělecké besedy a oprávněně začali prosazovat své požadavky a kritizovat vše, co považovali za přežitky minulosti. A ve vypjaté politické situaci, kdy se Češi snažili vydobýt si svá historická práva, vše dostalo silný politický podtext. Podrobněji se k tehdejším dějům vrátíme v květnu u příležitosti stopadesátého výročí položení základních kamenů Národního divadla a premiéry Dalibora.

Maýr, který po organizační stránce svůj úkol nepochybně zvládl, v žádném případě nemohl Smetanovi konkurovat po stránce umělecké a svých představ o poslání divadla. Maýrovým ideálem byl model, který získal během svých pobytů v německých provinčních divadlech. Jenomže situace v rychle se probouzející české Praze byla odlišná.

Maýr v roce 1866 v divadle skončil a na jeho místo nastoupil Bedřich Smetana. Došlo k zásadní změně repertoáru, na jeviště Prozatímního divadla se dostali moderní autoři typu Charlese Gounoda, Georgese Bizeta, Richarda Wagnera a dalších, hrály se opery mladých českých skladatelů, omezil se operetní provoz.

Divadlo se ale dostalo do silných ekonomických problémů a zkušený Maýr byl k 1. listopadu 1874 povolán do funkce ředitele Prozatímního divadla. A protože Bedřich Smetana musel kvůli stupňujícím se sluchovým problémům opustit dirigentské místo, věnoval se Maýr i řízení uměleckých záležitostí, i když sám se v té době za dirigentským pultem objevoval už jen velmi zřídka.

Byl ale nucen razantně řešit ekonomiku a nasadil ostrý kurs šetření včetně personálních změn a propouštění. A zde došlo k neblahé tragédii, která spory ještě více vyostřila. Do divadla byl jako tenorista roku 1869 angažován už osmatřicetiletý amatérský pěvec, původním povoláním důstojník, posléze finanční úředník Ludvík Souček. Byl nesporně velmi talentovaný a pilný, a rázem zaujal publikum. Soustavně se snažil své nedostatky odstranit a dosáhl v tom značných úspěchů. S velkým ohlasem se setkal u publika například jeho výkon v tak náročné roli, jakou je titulní hrdina Verdiho Trubadúra. Jeho hlas ovšem nemohl vydržet trvalou zátěž a znovu se začaly objevovat nedostatky v jeho zpěvu. Toho využili Smetanovi protivníci a začali Smetanu obviňovat z toho, že ničí velký talent.

Když se Maýr vrátil do vedoucí funkce v divadle, nejprve Součkovi odebral závažnější úkoly a posléze mu dal 16. prosince 1874 výpověď. O týden později, v předvečer Štědrého dne, spáchal Ludvík Souček sebevraždu. Tenoristův pohřeb se stal mohutnou demonstrací proti staročechům a Maýrovi osobně.

O dva roky později, na základě změny poměrů ve prospěch mladočechů, Maýr na svou funkci rezignoval. Setrvalé ekonomické problémy ale přetrvávaly, a tak se Maýr v roce 1878 do divadla vrátil ve funkci ekonomického ředitele. A opět byl nucen nasadit výrazná úsporná opatření vyvolávající nelibost.

V roce 1880 dosáhl František Ladislav Rieger toho, že Jan Nepomuk Maýr byl jmenován ředitelem Národního divadla. Vzhledem k požáru divadla Maýr ale nestačil svůj program, který byl jen pokračováním jeho dosavadních kroků, realizovat. Situace byla tehdy ale opravdu již zcela jiná. A tak když mladočeši nalezli svého, výtečně připraveného kandidáta v osobě Františka Adolfa Šuberta, Maýr v březnu 1883 na funkci rezignoval. Dožil v ústraní, věnoval se chrámové hudbě a zemřel v Praze 25. října 1888. V jeho šlépějích šel jeho syn Jiří (1841–1902), který se rovněž věnoval jako dirigent především chrámové hudbě.

Jan Nepomuk Maýr nalezl svůj klid na Olšanských hřbitovech (hřbitov číslo IV). Jeho pověst Salieriho české hudby jej ovšem o mnoho desetiletí přežila. Zasloužil se o to především Zdeněk Nejedlý, který vždy velmi emociálně dělil svět na boj dobra se zlem, tak jak je chápal on. A Maýr pro něj personifikoval ztělesněné zlo. A toto pojetí nabralo na razanci po roce 1945 a zejména 1948, kdy se Zdeněk Nejedlý stal všemocným pánem nad českou kulturou a uměním. Dokázal mistrovsky propojit vlastenecké obrozenecké ideály tradicionalistických staročechů s ideály proletářského internacionalismu importovaného z Východu.

I když dnešní pohled na Maýra je realističtější a uznává jeho nepochybné zásluhy, které o českou operu a divadlo měl, přesto se stále se setkáváme s názory, jaké jsou interpretovány například v populárních, velmi čtivě napsaných beletristických Toulkách českou minulostí, kde jejich autor Maýra hodnotí pouze jako kulturního mnohoobročníka odedávna se pohybujícího mezi špičkami společenského života. Některé legendy mají tuhý život a budou ho vždy mít, když se umělecké problémy řeší za pomoci politiky či lépe řečeno účelového politikaření.