Salieri ve Vídni II. aneb Falstaff k pomilování

Shakespearovský rok přinesl na evropská operní jeviště vedle známých operních zhudebnění tragédií a komedií i díla zcela nová nebo polozapomenutá. Takovým je Falstaff ossia Le tre burle Antonia Salieriho. Jeho současná produkce v obvyklých šesti představeních stagionového systému baví v Theater an der Wien. I když Salieriho zhudebnění nemá velikost a moudrost Verdiho Falstaffa, jde zcela určitě o titul, který si zaslouží pozornost dramaturgů, hledajících kvalitní komické opery s melodickou hudbou. Navíc skvělé režijní pojetí a zaujaté výkony zpěváků, kteří komedii věnují své nejlepší pěvecké i herecké síly, dělají z vídeňské inscenace velmi zábavnou operní show, s jakou se setkáte maximálně jednou za deset let.

Shakespearova hra s kompletním titulem A Most Pleasant and Excellent Conceited Comedy of Sir John Falstaff and the Merry Wives of Windsor z roku 1597 čekala na prvou operní adaptaci v porovnání s jinými autorovými tituly dosti dlouho. Literatura udává jako první možné zhudebnění tohoto námětu dílo Le Vieux Coquet ou Les Deux Amis v pařížské Comédie-Italienne, které složil první houslista místního orchestru Papavoine (křestní jméno neznámo) roku 1761. Jak dalece byla využita původní látka, není známo, nedochovala se ani partitura ani libreto. Spolehlivě jsou ale doložena dvě německá zhudebnění, která hru přepracovávají do tvaru německého singspielu (tedy s mluvenými dialogy). Die lustigen Weiber (premiéra 1794 Mannheim) Petera Rittera a Die lustigen Weiber von Windsor und der dicke Hanns Karla (Carla) Ditterse von Dittersdorf (premiéra 1796 Oels) zaznamenaly úspěch a látka díky buffóznímu charakteru a přizpůsobení se místním provozovacím zvyklostem zaznamenala ohlas u diváků. Především ve spojení s prvky tradiční frašky (zejména v Dittersdorfově verzi) se námět jevil jako velmi vhodný i pro dvorního císařského skladatele Antonia Salieriho (1750–1825).

Za libretistu si skladatel, který průběžně střídal žánr vážné opery seria s operou buffa, zvolil mladého právního praktikanta, který teprve zahajoval literární kariéru. Je pravděpodobné, že Carlo Prospero Defranceschi využil předchozí libreto Georga Christiana Romera k Dittersově singspielu s přihlédnutím k vídeňskému vkusu. Tři původní akty Shakespearovy hry sloučil do dvou dějství (třináct obrazů), vypustil několik vedlejších postav a epizod a celou zápletku zjednodušil. Žádný jiný italský Salieriho operní opus se díky formě i hudebnímu zpracování tak nepřiblížil německému singspielu jako jeho Falstaff. Premiéra v Kärtnertortheater 3. ledna 1799 zaznamenala bouřlivý úspěch, kdy více hudebních čísel muselo být opakováno. Přesto opera trvale nezakotvila, ačkoli byla ještě téhož roku provedena v Drážďanech a v německém překladu (Karl Alexander Herklots) v Berlíně. Již kolem roku 1805 mizí z jevišť.

Falstaff ale neřekl opernímu jevišti poslední slovo. Roku 1838 zhudebňuje tento námět v italské operní manýře anglický skladatel Michael William Balfe (Falstaff na libreto S. Manfreda Maggioneho). Ohlas byl krátkodobý a ohraničený. V německy mluvících zemích velký ohlas zaznamenalo zhudebnění Ottou Nicolaiem (Die lustigen Weiber von Windsor) v roce 1849, uvedené jen dva měsíce před skladatelovou předčasnou smrtí. Půvabný singspiel s mnoha vlivy italské opery je trvalou součástí repertoáru německých a rakouských jevišť, které disponují schopnými zpívajícími herci, dílo totiž obsahuje vedle exponovaných partií (Frau Fluth) také větší množství mluvené prózy, kterou je třeba provést jako v rytmu shakespearovské komedie. Dílo je v současnosti na repertoáru liberecké opery a inscenace zřejmě dokazuje náročnost tohoto titulu po jazykové i stylové stránce. Následujícího roku se hříšník Falstaff objevil i ve shakespearovské fantazii Le Songe d’une nuit d’été Ambroiseho Thomase, která čerpá z více děl slavného dramatika a v níž se také Falstaff setká se svým autorem, samotným Williamem Shakespearem. Ač se zdálo, že po geniálním zhudebnění Falstaffa Giuseppem Verdim (1893) na výborné libreto Arrigo Boita látka dosáhla na operním jevišti vrcholu, našli se ve dvacátém století angličtí skladatelé, kteří zkusili komponovat další opery s tímto hrdinou.

Titulní postava byla inspiračním zdrojem pro mimooperní díla především v anglické oblasti, ve Velké Británii se stále hraje symfonická studie Falstaff Edwarda Elgara z roku 1913. Další klasik anglické hudby dvacátého století Gustav Holst zhudebnil příběh Falstaffa, který se ale odehrává v jiné Shakespearově hře (jde o jeden akt jeho historické hry Jindřich IV.). Půvabná jednoaktová opera nese název At the Boar’s Head (podle hostince, kde je Falstaff ubytován a kde se odehrává většina děje, který se převážně nese v konverzační rovině). S převzetím vedlejších zápletek i epizodních figur, věrně k textu hry z roku 1597, přistoupil k námětu Ralph Vaugham Williams v opeře Sir John in Love (1929). Uvádění obou oper se omezilo na anglická jeviště a pro nezpochybnitelné hudební kvality jsou přístupné v několika kvalitních nahrávkách na anglických labelech. Pro úplnost je třeba uvést americké zhudebnění látky z roku 1982 Alanem Rea Falstaff In and Out of Love.

Prvým pokusem vzkřísit Salieriho komickou operu bylo znovuuvedení roku 1961 v Sieně (festivalová akce Settimana Musicale), trvalejší dopad ale měla až inscenace vídeňské Kammeroper z roku 1975 (ke 150. výročí úmrtí skladatele), se kterou soubor úspěšně hostoval Salcburku a Terstu. Vtipnost textu i melodická bohatost se ukázala vhodná pro divadla střední velikosti, která mají zkušenosti s inscenováním buffo oper. Opera se tak třeba objevila v Parmě (1987) s vynikajícími výkony Domenica Trimarchiho v titulní roli a virtuózní rossiniovskou pěvkyní Cecilií Gasdia v roli Mrs. Ford, v Bordeaux s maďarským inscenačním týmem a známým maďarským basistou Józsefem Gregorem jako Falstaffem, na katalánském festivalu Peralada (zde s Juanem Ponsem v hlavní roli) a také v historickém zámeckém divadle v Drottningholmu roku 1991. Před více než deseti lety se také objevila v českém překladu na jevišti v Českých Budějovicích, interpretovaná jako operní fraška. Inscenace byla uvedena i na pražské operní přehlídce. Postupně se ustálila i jako vhodný srovnávací titul k Verdiho Falstaffovi a vzniklo i několik operních nahrávek jak živých, tak studiových záznamů (Chandos 1998). A teď se po 217 letech od původní premiéry, takřka čtyřiceti letech od inscenace v Kammeroper, vrací do Vídně. Do Vídně, města, kde skladatel strávil mnoho plodných let.

Německý režisér Torsten Fischer dokáže dát operním příběhům zcela novou podobu, aniž by porušil jejich hudebně-textovou integritu. To dokázala jeho Straussova Daphne v Drážďanech, inspirovaná tragickým osudem mladé antifašistky Sophie Scholl, nebo Verdiho Aida v Mnichově, která vychází ze současné problematiky uprchlické vlny a terorismu. S Theater an der Wien režisér velice rád spolupracuje, přivedl zde na svět několik vysoce hodnocených inscenací převážně vážných až tragických námětů. Vedle Smetanova Dalibora a Spohrova Fausta, zaujal především režiemi klasicistních titulů. Citlivá režie francouzské verze Cherubiniho Médeé dobře reagovala na otázku multikulturality. Efektně dopadly i obě režie Gluckových Ifigenií, které pak divadlo spojilo v jediný večer v další sezoně. Zajímavě zde inscenoval i zcela neznámého Gluckova Telemaca.

Při inscenaci Salieriho komedie vyšel z jednoduché premisy, že obě “paničky z Windsoru” nejsou obyčejné vtipné měštky, ale jde o “dámy z Windsoru”, členky současné anglické královské rodiny, a to nikoho menšího než vévodkyni Kate a její tchýni Lady Camillu. Od téhle myšlenky se odvíjí přesazení celé (jinak uchované) zápletky do nového prostředí windsorské nejvyšší společnosti. Tak je Mrs. Ford maskována jako vévodkyně Kate s neuvěřitelnou věrností účesu, oděvu a elegance pohybů, a režisér zdařile využívá podobnost s dalšími členy královské rodiny, jejím manželem Princem Williamem (= Mr. Ford), Lady Camillou, vévodkyní z Cornwallu (= Mrs. Slender) a Princem Charlesem (= Mr. Slender). Tyto zpívající charaktery doplňují dvě němé postavy – Její Výsosti Alžběta II. a Princ Philip.

Protože je libretistou vypuštěn třetí milostný pár mladých, větší roli dostávají poslové Betty (lyrický soprán) a sluha Bardolf (baryton), který v charizmatickém podání v masce celé představení řídí v tanečním kroku. Znamenitá scéna, kombinující klasicistní stěnu s obrovským bazénem přes většinu jeviště (během představení naplněným tisíci plastikových koulí, které hrají v příběhu pak také roli) a zadním menším vyvýšeným jevištěm, je dílem řeckého malíře ikon (!) a nyní také velmi úspěšného scénografa Vasilise Triantafilopoulose, se kterým režisér pravidelně spolupracuje. Nákladná scéna je vybavena i složeným sklápěcím zrcadlem, které je sice efektní, ale možná trochu zbytečné (ocení ho spíše diváci v parteru než na balkóně nebo v lóžích). Scénografie i nákladné kostýmy, které skvěle odpozorovaly oděvní styl členů anglické královské rodiny, vznikly ve spolupráci s dramaturgem a výtvarníkem Herbertem Schäferem, dalším častým Fischerovým spolupracovníkem. Kostýmy skvěle sedí jak funkčně představitelům, tak vhodností pro danou situaci.

Režisér měl k dispozici naprosto mimořádný ansámbl zpěváků. Mezi nimi se objevilo několik mistrovských výkonů, které svým komediálním pojetím vysoko překračují běžnou laťku operního herectví. Atraktivní německá sopranistka Anett Fritsch je díky schopnosti koketerie, nádhernému vokálnímu zvládnutí role i šarmu, se kterým Mrs. Ford ztělesňuje, dámskou hvězdou večera. Proměna žertu ve skutečný cit vůči Falstaffovi je dojemná. Druhou dámu přesvědčivě hraje bulharská sopranistka Alex Penda (původně Alexandrina Pendachantskaja), která si roli s obvyklou razancí vychutnává. Výborná herečka ale v současnosti zažívá určitou hlasovou krizi, zřejmě díky nasazení v posledních dvou sezonách, kdy vytvořila role mimo svůj dosavadní obor (převážně dramatická koloratura) – vedle Leonory z Fidelia také Straussovu Salome a Bizetovu Carmen. Hlas zní ve výškách ostře a málo kontrolovaně, místy se ve střední poloze objevuje určitá zastřenost tónů. Již příští měsíc bude Alex Penda zpívat Mrs. Ford ve Verdiho Falstaffovi v italském Cagliari. Třetí dámou večera byla mladá německá sopranistka Mirella Hagen v charakteru, který nabírá některé rysy Despiny z Mozartovy opery Così fan tutte; dokázala dát roli nevšední živost i svěžest svého lyrického sopránu.

Titulní role hříšného Sir Johna Falstaffa ležela na mohutném (vycpaném) těle německého barytonisty Christopha Pohla. Jeho výkon se stal dalším vrcholem nádherného večera. Vokálně naprosto jistý a herecky přesvědčivý, oscilující mezi chlípností a skutečnou schopností ženám zalichotit, bavil v obludné masce tlouštíka až do okamžiku, kdy ho Mrs. Ford demaskuje a zbaví ho veškeré zátěže. Zpod nánosů vycpávek a obličejové masky se vyloupne přitažlivý mladý muž, kterému dáma těžko odolává. Inscenace by klidně mohla nést i podtitul “Jak vyléčit pana Forda ze žárlivosti”, protože Mr. Ford má dokonce tři bravurní árie, určené koloraturnímu tenorovi, ve kterých líčí svoje trápení a podezření. Partie je svěřena jednomu z nejlepších rossiniovských tenorů, Rusovi Maximu Mironovi, který zpívá tyto party po celém světě a také na četných festivalech. Jeho stále trochu chlapecký zjev a klackovité herectví se úžasně hodily k postavě věčného neurotického žárlivce. Mironovův hlas je měkký, vybavený silnějším konstantním vibratem, které ovšem v mnoha rolích působí dokonce stylotvorně. Druhého manžela (Mr. Slender), který má mnohem méně prostoru, spolehlivě zpíval finský barytonista Arttu Kataja, který také výborně zapadl do komediantského ansámblu.

Role Bardolfa, Falstaffova sluhy, je v podstatě vedlejší a ve druhém aktu (dvouaktové opery) má jen málo pěveckých úkolů. Režisér, který znal schopnosti kanadského basbarytonisty Roberta Gleadowa, pochopil, že tato postava může celé představení řídit. A tak v masce zlovolného vůdce bandy Alexe deLarge ze zmíněného Kubrickova filmu mladý zpěvák doslova protančí celým představením. Jeho pohybové schopnosti jsou mimořádné – zcela mimo běžnou vybavenost pěvců opery i operety. Hlasově dokonale ovládaný a temněji zbarvený materiál i schopnost charakterizace mimické a pohybové dávají postavě škálu pocitů mezi zlověstností a pobaveností, a to tak silně, že některé scény představitel takřka “ukradne” pro sebe, i když v nich vůbec nezpívá. Zaslouženě si představitelé (v čele s Anett Fritsch a Robertem Gleadowem) vyslechli četná bravo při děkování.

Precizní a inspirované hudební nastudování Reného Jacobse s Akademie für Alte Musik Berlin je výrazem nejvyšší radosti, kterou hudebníci zažívají. Ač partitura nevyniká nadbytečnou originalitou, najdeme zde četná místa formálně i výrazově obdobná Mozartovým operám (například dámské tercetto na počátku druhého dějství jako vystřižené z Così fan tutte, stejně jako árii Betty podobnou Despinině árii i scénu mezi manžely Fordovými, podobající se scénám hraběcího páru ve Figarově svatbě).

Inscenace, která ironizuje a zároveň oslavuje vše anglické (od Jamese Bonda až k ginu), je skvělým, ale ne častým příkladem, jak i z hudebně průměrně kvalitního operního titulu lze udělat skvělou zábavu pro široký divácký okruh. Režisér ironizuje a využívá současné společenské i popkulturní ikony skutečně na úrovni. Salvy smíchu přerušují představení a na obou stranách jeviště cítíme vzácnou uvolněnost, tedy jev, který se většinou u trochu škrobeného operního publika příliš „nenosí“. A to je v opeře opravdu skvělý pocit.

 

Hodnocení autora recenze: 95%

Antonio Salieri:
Falstaff
Dirigent: René Jacobs
Režie: Torsten Fischer
Scéna: Herbert Schäfer, Vasilis Triantafilopoulos
Světla: Torsten Fischer, Ralf Sternberg
Sbormistr: Erwin Ortner
Choreografie: Pavel Strasil
Dramaturgie: Herbert Schäfer
Akademie für Alte Musik Berlin
Arnold Schoenberg Chor
Premiéra 12. října 2016 Theater an der Wien Vídeň
(psáno z reprízy 19. 10. 2016)

Sir John Falstaff – Christoph Pohl
Mrs. Alice Ford – Anett Fritsch
Mr. Ford – Maxim Mironov
Mrs. Slender – Alex Penda
Mr. Slender – Arttu Kataja
Betty – Mirella Hagen
Bardolfo – Robert Gleadow

www.theater-wien.at