Šaty dělají královnu aneb Alžběta I. Anglická à la Rossini ve Vídni

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Život anglické královny Alžběty I. se stal jedním z nejvděčnějších námětů pro literaturu, divadlo, film i operní libreta. Obdivovaná panovnice, která dala rozbouřenému Albionu prosperitu a stabilitu, nesla ve svém soukromém životě četná tajemství. A tento rozpor mezi soukromím a veřejnou rolí je pro umělce stále opravdu přitažlivý. Alžběta I. na operním jevišti je především známá z dvou operních děl Gaetana Donizettiho a též z Gloriany Benjamina Brittena. Theater an der Wien teď nabízí málo prováděnou operu Gioachina Rossiniho z roku 1815 ve strhující inscenaci režisérky Amélie Niermeyer a hudebním nastudování Jean-Christopha Spinosiho se skvělým pěveckým souborem. Inscenace je jakýmsi epilogem k loňskému shakespearovskému roku, poctou panovnici, která obdivovala Shakespearova dílo a celý svůj život milovala a také podporovala umění.
Alžběta I. Anglická (zdroj en.wikipedia.org)

Dvouaktové dramma per musica Elisabetta regina d’Inghilterra Gioachina Rossiniho je prvním dílem slavného skladatele, které vzniklo na samém počátku jeho sedmiletého pobytu v Neapoli. Je také první operou (z celkem devíti), které byly komponovány pro místní nejvýznamnější Teatro San Carlo, a je také prvním operním opusem, který byl přímo složen pro pěvecké schopnosti a hlasový rozsah skladatelovy budoucí manželky, španělské sopranistky Isabelly Colbran (1785–1845), tehdy jedné z největších hvězd italských jevišť. Krásná Španělka, primadonna Teatro San Carlo, byla nejen proslulá nevšedními schopnostmi ozdobného zpěvu (canto fiorito), strhujícím výrazem a hereckými schopnostmi, ale také se stala společenskou celebritou, když byla takřka současně milenkou operního podnikatele Domenica Barbaji (se kterým žila od roku 1811) a také metresou neapolského krále. To vše se jí podařilo bez skandálů a za úctyhodného souhlasu tehdejší nobility.

S Rossinim (o sedm let mladším) se seznámila v roce 1815 díky Domenicovi Barbajovi a z tohoto umělecko-milostného svazku, jednoho z nejproslulejších v dějinách opery, vzešly oceňované interpretace v řadě Rossiniho oper, vytvořených právě pro ni. Isabella Colbran se pak stala první Desdemonou v Otellovi, Armidou, Elcií (Mosé in Egitto), Zoraidou (Ricciardo e Zoraide), Ermionou, Elenou (La Donna del Lago), Annou (Maometto II.), Zelmirou a poslední rolí byla velmi náročná Semiramide (1823). To už začal její hlas jevit známky únavy a opotřebování a po neúspěchu v hlavní roli nového nastudování Zelmiry (1824) pěvkyně ve věku dvaačtyřiceti let ukončila svou zářnou kariéru. Formálně manželství vydrželo až do roku 1837, kdy bylo právně rozloučeno a skladatel se znovu oženil.

Isabella Colbran a Gioachino Rossini (foto archiv)

Libreto Giovanniho Federica Schmidta vzniklo na základě tehdejší dramatické novinky Carla Federiciho Il paggio di Leicester z roku 1813, která zase využila základní motivaci z anglického románu, historizující romance The Recess or A tale of Other Times (Podzemí aneb Příběh z jiných časů, 1785) anglické spisovatelky Sophie Lee. Výběr námětu z anglických dějin signalizuje vzrůstající oblibu operních látek situovaných na ostrovy Albionu, který pak vyvrcholil jak v Belliniho operách, tak především v dílech Gaetana Donizettiho, tedy zejména v tudorovské operní trilogii a Lucii de Lammermoor. Libretista Giovanni Federico Schmidt (1775–1839) byl tvůrcem více než pětačtyřiceti libret, řada jeho textů vznikla právě pro neapolské divadlo San Carlo a vedle Andrei Leona Tottoly patřil k nejvýznamnějším libretistům nepolského regionu v prvé třetině devatenáctého století.

Opakovaně spolupracoval nejen s Rossinim (dále Armida, Adelaide di Borgogna, Eduardo e Cristina), ale napsal libreta i pro Ferdinanda Paera, Saveria Mercadanteho nebo Giacoma Pucciniho i řadu dalších menších mistrů neapolské opery. Námět opery je pseudohistorický z anglických dějin, historické postavy libreta jsou formovány jako romantické typy, tak jak to má rád čtenář historických romancí. Alžběta I. je vladařkou zmítanou mezi vášní, odpovědností za zemi a touhou po pomstě na nevěrném milenci. Obvyklý a oblíbený je vnitřní konflikt mezi ženou a vladařkou. Leicester, tedy hrabě Robert Dudley, první hrabě z Leicesteru (od 1564), byl celoživotním přítelem královny. Společenská nerovnost zcela bránila v možnosti sňatku. Leicester uzavřel první manželství opravdu z lásky záhy, již roku 1550 s Amy Robsart, ale ta po odluce zemřela za poněkud tajemných okolností, které ještě přidaly k četným pomluvám Dudleyovy pověsti. Ač několikrát požádal Alžbětu o ruku, vždy byl z různých důvodů odmítnut, v tom samozřejmě hrály roli diplomatické zájmy anglického dvora provdat královnu a získat silného spojence.

Patrně v roce 1575 začala Dudleyova milostná aféra s královninou sestřenicí z druhého kolena Leticií (původně Lettice Knollys, u dvora zvána jako Lady Devereux podle rodového jména jejího prvního manžela). Leticie byla temperamentní a přitažlivá, navíc dosti podobná královně Alžbětě, což muselo být pro Leicestera lákavé. Po smrti jejího manžela v Skotsku roku 1576 se Leicester tajně s Leticií oženil, a to patrně i z důvodu, že byla těhotná. Sňatek před královnou delší čas tajili, protože se oba právem obávali královniny žárlivosti. Francouzský velvyslanec u dvora, kde měl svoje zvědy, pak tajemství královně vyzradil, aby tak usnadnil jednání o manželství s francouzským kandidátem na manžela Alžběty, Františkem, vévodou z Alençonu. Alžbětina reakce byla velmi vášnivá, vůči dosavadní přítelkyni Leticii pocítila prudkou nenávist a vykázala ji natrvalo od dvora.

Když byl roku 1601 obžalován Leticiin syn z prvního manželství – Robert Devereux, druhý hrabě z Essexu – z osnování povstání proti královně, jeho původ mu opravdu nepomohl a byl popraven. Leicesterovo manželství ale nebylo šťastné, Leticie jejich první dítě potratila a druhý syn zemřel ve věku tří let. Leicester ovšem měl ještě jednoho nemanželského syna, a to v roce 1570 s Lady Sheffieldovou, která se později snažila dokázat jeho legitimitu tvrzením o tajném sňatku, což se však nikdy neprokázalo. Přesto dal synovi (Robert Lord Denbigh) možnosti slušného vzdělání a zajištění. Nadaný syn zřejmě měl opravdu otcovy geny, protože po smrti královny Alžběty, ač ženat a otec pěti dětí, uprchl s jednou z královniných dvorních dam do kontinentální Evropy, kde začal nový život.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Rossini: Elisabetta regina d'Inghilterra (Theater an der Wien 2017)

[yasr_visitor_votes postid="245962" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments