Šaty dělají královnu aneb Alžběta I. Anglická à la Rossini ve Vídni

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Život anglické královny Alžběty I. se stal jedním z nejvděčnějších námětů pro literaturu, divadlo, film i operní libreta. Obdivovaná panovnice, která dala rozbouřenému Albionu prosperitu a stabilitu, nesla ve svém soukromém životě četná tajemství. A tento rozpor mezi soukromím a veřejnou rolí je pro umělce stále opravdu přitažlivý. Alžběta I. na operním jevišti je především známá z dvou operních děl Gaetana Donizettiho a též z Gloriany Benjamina Brittena. Theater an der Wien teď nabízí málo prováděnou operu Gioachina Rossiniho z roku 1815 ve strhující inscenaci režisérky Amélie Niermeyer a hudebním nastudování Jean-Christopha Spinosiho se skvělým pěveckým souborem. Inscenace je jakýmsi epilogem k loňskému shakespearovskému roku, poctou panovnici, která obdivovala Shakespearova dílo a celý svůj život milovala a také podporovala umění.
Alžběta I. Anglická (zdroj en.wikipedia.org)

Dvouaktové dramma per musica Elisabetta regina d’Inghilterra Gioachina Rossiniho je prvním dílem slavného skladatele, které vzniklo na samém počátku jeho sedmiletého pobytu v Neapoli. Je také první operou (z celkem devíti), které byly komponovány pro místní nejvýznamnější Teatro San Carlo, a je také prvním operním opusem, který byl přímo složen pro pěvecké schopnosti a hlasový rozsah skladatelovy budoucí manželky, španělské sopranistky Isabelly Colbran (1785–1845), tehdy jedné z největších hvězd italských jevišť. Krásná Španělka, primadonna Teatro San Carlo, byla nejen proslulá nevšedními schopnostmi ozdobného zpěvu (canto fiorito), strhujícím výrazem a hereckými schopnostmi, ale také se stala společenskou celebritou, když byla takřka současně milenkou operního podnikatele Domenica Barbaji (se kterým žila od roku 1811) a také metresou neapolského krále. To vše se jí podařilo bez skandálů a za úctyhodného souhlasu tehdejší nobility.

S Rossinim (o sedm let mladším) se seznámila v roce 1815 díky Domenicovi Barbajovi a z tohoto umělecko-milostného svazku, jednoho z nejproslulejších v dějinách opery, vzešly oceňované interpretace v řadě Rossiniho oper, vytvořených právě pro ni. Isabella Colbran se pak stala první Desdemonou v Otellovi, Armidou, Elcií (Mosé in Egitto), Zoraidou (Ricciardo e Zoraide), Ermionou, Elenou (La Donna del Lago), Annou (Maometto II.), Zelmirou a poslední rolí byla velmi náročná Semiramide (1823). To už začal její hlas jevit známky únavy a opotřebování a po neúspěchu v hlavní roli nového nastudování Zelmiry (1824) pěvkyně ve věku dvaačtyřiceti let ukončila svou zářnou kariéru. Formálně manželství vydrželo až do roku 1837, kdy bylo právně rozloučeno a skladatel se znovu oženil.

Isabella Colbran a Gioachino Rossini (foto archiv)

Libreto Giovanniho Federica Schmidta vzniklo na základě tehdejší dramatické novinky Carla Federiciho Il paggio di Leicester z roku 1813, která zase využila základní motivaci z anglického románu, historizující romance The Recess or A tale of Other Times (Podzemí aneb Příběh z jiných časů, 1785) anglické spisovatelky Sophie Lee. Výběr námětu z anglických dějin signalizuje vzrůstající oblibu operních látek situovaných na ostrovy Albionu, který pak vyvrcholil jak v Belliniho operách, tak především v dílech Gaetana Donizettiho, tedy zejména v tudorovské operní trilogii a Lucii de Lammermoor. Libretista Giovanni Federico Schmidt (1775–1839) byl tvůrcem více než pětačtyřiceti libret, řada jeho textů vznikla právě pro neapolské divadlo San Carlo a vedle Andrei Leona Tottoly patřil k nejvýznamnějším libretistům nepolského regionu v prvé třetině devatenáctého století.

Opakovaně spolupracoval nejen s Rossinim (dále Armida, Adelaide di Borgogna, Eduardo e Cristina), ale napsal libreta i pro Ferdinanda Paera, Saveria Mercadanteho nebo Giacoma Pucciniho i řadu dalších menších mistrů neapolské opery. Námět opery je pseudohistorický z anglických dějin, historické postavy libreta jsou formovány jako romantické typy, tak jak to má rád čtenář historických romancí. Alžběta I. je vladařkou zmítanou mezi vášní, odpovědností za zemi a touhou po pomstě na nevěrném milenci. Obvyklý a oblíbený je vnitřní konflikt mezi ženou a vladařkou. Leicester, tedy hrabě Robert Dudley, první hrabě z Leicesteru (od 1564), byl celoživotním přítelem královny. Společenská nerovnost zcela bránila v možnosti sňatku. Leicester uzavřel první manželství opravdu z lásky záhy, již roku 1550 s Amy Robsart, ale ta po odluce zemřela za poněkud tajemných okolností, které ještě přidaly k četným pomluvám Dudleyovy pověsti. Ač několikrát požádal Alžbětu o ruku, vždy byl z různých důvodů odmítnut, v tom samozřejmě hrály roli diplomatické zájmy anglického dvora provdat královnu a získat silného spojence.

Patrně v roce 1575 začala Dudleyova milostná aféra s královninou sestřenicí z druhého kolena Leticií (původně Lettice Knollys, u dvora zvána jako Lady Devereux podle rodového jména jejího prvního manžela). Leticie byla temperamentní a přitažlivá, navíc dosti podobná královně Alžbětě, což muselo být pro Leicestera lákavé. Po smrti jejího manžela v Skotsku roku 1576 se Leicester tajně s Leticií oženil, a to patrně i z důvodu, že byla těhotná. Sňatek před královnou delší čas tajili, protože se oba právem obávali královniny žárlivosti. Francouzský velvyslanec u dvora, kde měl svoje zvědy, pak tajemství královně vyzradil, aby tak usnadnil jednání o manželství s francouzským kandidátem na manžela Alžběty, Františkem, vévodou z Alençonu. Alžbětina reakce byla velmi vášnivá, vůči dosavadní přítelkyni Leticii pocítila prudkou nenávist a vykázala ji natrvalo od dvora.

Když byl roku 1601 obžalován Leticiin syn z prvního manželství – Robert Devereux, druhý hrabě z Essexu – z osnování povstání proti královně, jeho původ mu opravdu nepomohl a byl popraven. Leicesterovo manželství ale nebylo šťastné, Leticie jejich první dítě potratila a druhý syn zemřel ve věku tří let. Leicester ovšem měl ještě jednoho nemanželského syna, a to v roce 1570 s Lady Sheffieldovou, která se později snažila dokázat jeho legitimitu tvrzením o tajném sňatku, což se však nikdy neprokázalo. Přesto dal synovi (Robert Lord Denbigh) možnosti slušného vzdělání a zajištění. Nadaný syn zřejmě měl opravdu otcovy geny, protože po smrti královny Alžběty, ač ženat a otec pěti dětí, uprchl s jednou z královniných dvorních dam do kontinentální Evropy, kde začal nový život.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Rossini: Elisabetta regina d'Inghilterra (Theater an der Wien 2017)

[Celkem: 3    Průměr: 4.7/5]

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
fidelio

Inscenace Elisabetta I. je skutečně mimořádná, představuje nesmírně účinný způsob pojetí moderního operního divadla: divácky atraktivní téma, jasná výpoveď inscenátorů, výborné pěvecké výkony a herecké propracování na úrovni nejlepších činoherních výkonů. A k tomu – co bylo pro mne jedinečné – jednoduchá a účinná scénografie a hlavně! kostýmy, které definovaly a předjímaly dramatické situace. Setkáváme se často s tím, že postava v opeře má kostým, který jen ilustruje dobu, ve které se děj příběhu odehrává. Tady každý kostým v každé situaci něco o té postavě říkal.. odkud přišla, co momentálně cítí. Gesto s kostýmem v geniální zkratce ukázalo sympatii či… Číst vice »