Šaty dělají královnu aneb Alžběta I. Anglická à la Rossini ve Vídni

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Libreto podle románové látky s prvky gotického románu pracuje s motivem původu smyšlené manželky Leicestera Matildy. Ten kombinuje s historicky doloženými událostmi – utajováním Leicesterova manželství a následného hněvu Alžběty po prozrazení. Libreto rozvíjí, řekli bychom dnešními slovy, konspirační teorii, že Marie Stuartovna porodila Bothwellovi dvojčata, kterými byli právě Matilda a Enrico, dvě postavy ze Schmidtova libreta. Název románu Sophie Lee pak odkazuje na prostředí, kde sourozenci vyrostli – podzemí. Tato teorie je jen romantická smyšlenka a nemá žádné opodstatnění v pramenech. Přesto v operní zápletce působí velmi efektně a psychologicky silně. Alžbětin milec se tak podle libreta ožení s dcerou její životní nepřítelkyně a ženy, která trvale ohrožuje její trůn. Tím vladařku poníží dokonce dvakrát.

Elisabetta regina d’Inghilterra – libreto – Neapol 1815 (zdroj de.wikipedia.org)

Vídeňská inscenace přináší opravdu působivou režijně-vizuální koncepci režisérky Amélie Niermeyer, scénografa Alexandera Müller-Elmaua a návrhářky kostýmů Kirsten Dephoff. Německá režisérka vyšla z historického svědectví o šatníku Alžběty I., který obsahoval po její smrti více než tři tisíce rób. Stárnoucí královna pak oblékala šaty pouze jednou a neustále v pohotovosti byla skupina prvotřídních švadlen, které neustále tvořily nové a nové modely pro vladařku. Její róby byly skvostné a fungovaly také jako výraz vladařské síly a komunikace v diplomatických jednáních. Řada svědectví z diplomatických misí na alžbětinský dvůr velmi podrobně popisuje královniny róby a doplňky.

Inscenační tým vzdal podobu tradiční scénografie, která je nahrazena mobilními kulisami v jednotné barvě starého zlata s patinou, jež dokážou scénu rychle uzavírat nebo naopak otevírat pro sborové scény. Jakoukoliv výpravu pak nahrazuje několik nákladných rób alžbětinských střihů, které jsou upevněny na kovových konstrukcích a na skrytých kolečkách a hlavní představitelka do nich může vstoupit a rychle je „obléknout“. Kolečka na okrajích konstrukce krinolíny jí umožňují klouzavý pohyb, kterým ovládá scénu. Skvělý nápad, který přes jednoduchost řešení dává scénám dynamiku a odlišuje královnu od ostatních protagonistů opery. Jinak královna vystupuje v elegantním ležérním civilu a oblékání a svlékání rób především znamená změnu sociální role v jejím příběhu, podle barev róby, kterou volí. Zároveň róby na konstrukcích fungují jako mobilní prvky scénografie, symbol královského majestátu. Časté použití vzorů složené kostky u Leicestera a jeho doprovodu pak odkazuje na nebezpečí „skotského spiknutí“, jež by mohlo ohrozit Alžbětin trůn. Působivost celkového výtvarného řešení podtrhuje promyšlená světelná režie (Gerrit Jurda).

Známá německá režisérka Amélie Niermeyer, která se operní režii věnuje výrazně až v poslední dekádě, na sebe upozornila naposledy výraznou režií Donizettiho Favoritky v Mnichově. Ráda uplatňuje „ženský“ pohled a příběhy silných ženských osudů budou zřejmě její režijní doménou. Osud vladařky Alžběty I. Anglické je pro ni jasnou výzvou, ztvárnit její osudy ve střídání sociálních rolí královny, nejvyšší soudní autority, diplomatky, ženy milující i pomstychtivé a také vladařky nucené ke sňatku. Během předehry též jako herečky, vyčkávající na svou roli Alžběty. Ideální interpretku pro tuto roli nalezla v kanadsko-francouzské pěvkyni Alexandře Deshorties. Její představitelsko-vokální výkon je naprosto výjimečný. K roli přistupuje zcela v činoherním duchu, s dokonale propracovanou koncepcí gest, mimiky a výrazu, které provázejí jakékoliv hnutí mysli královny. Ztvárňuje ji jako ženu vědomou si své historické povinnosti, která ji ale občas nesnesitelně tíží. Přesto stále doufá, že nalezne i osobní štěstí. Je to žena rozmarná, někdy i krutá k okolí, ale dokáže milovat a zná cenu upřímného citu (dojemná scéna, kdy změní svou nenávist k soupeřce Matildě v soucit, protože poznává její skutečnou lásku k Leicesterovi).

Pěvecky (přes určité výtky některých kritiků k ostrosti některých vysokých tónů) jde takřka o ideální rossiniovský hlas, nikoliv sladký a hebký, ale s osobitou barvou, pohyblivostí a silnou energií, která se dokonale hodí pro vladařskou roli. Sopranistka znamenitě zvládá požadavky ozdobného zpěvu a přes určitou ostrost nejvyšších tónů hlas nikdy nezní nepříjemně. Komplexnost jejího pojetí role je ohromující.

G. Rossini: Elisabetta regina d’Inghilterra – Alexandra Deshorties (Elisabetta) & Ensemble – Theater an der Wien 2017 (zdroj Theater an der Wien / foto © Herwig Prammer)

Ve velmi vhodném hlasovém kontrastu k ní stojí sladký témbr belgické lyrické sopranistky Ilse Eerens. Ta je jí ve své submisivitě a zároveň odhodlanosti rovnocennou soupeřkou (také se vždy ptáte, jak to, že sestra Ina v Nemocnici na kraji města ve své mlčenlivosti dostane všechno, co chce?). Krásný hlasový materiál se snoubí s dívčím výrazem, který nezanikne ani v chlapeckém převleku. Stejně kontrastně jsou obsazeny obě pánské role. Leicestra ztvárňuje jako mužného milovníka americký tenorista Norman Reinhardt. Vokálně jistý výkon spojený s fyzickým charismatem zaujme v první řadě dámské publikum. S tímto typem rolí má zkušenosti, ostatně byl také Essexem v pražské inscenaci (první premiéra a dvě reprízy).

Známý rossiniovský specialista Barry Banks v úlisné masce nepříjemného lidského plaza vytváří Norfolka jako intrikána. Režisérka se snažila dát partu ještě další dimenzi, a tak Norfolka vybavila až patologickou vášní k odmítající Alžbětě, která se ho vyloženě fyzicky štítí, ale je přístupná jeho donášení. Skvělý vokální výkon odvádí tento koloraturní tenorista především v druhé polovině představení, kdy jeho árie sklidila největší ohlas publika na otevřené scéně. Navíc se do role vrhá s neuvěřitelným fyzickým nasazením a jeho zápas s Leicesterem (přes rozdíl vah a výšek) působí opravdu přesvědčivě a brutálně. Kvartet hrdinů doplňují Guglielmo, kapitán královské stráže a v inscenaci spíše důvěrník královny. Part není pěvecky rozsáhlý, ale švédský tenorista (již třetí tenor v opeře) Erik Årman mu dává alespoň nečekané herecké možnosti a zábavná je vynikající souhra (beze slov) s činy a požadavky jeho královny. Poněkud matně působila mezzosopranistka Natalia Kawalek z Polska, jako Matildino dvojče Enrico. Ale jde o epizodní part v podstatě bez možností.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Rossini: Elisabetta regina d'Inghilterra (Theater an der Wien 2017)

[yasr_visitor_votes postid="245962" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments