Šaty dělají královnu aneb Alžběta I. Anglická à la Rossini ve Vídni

Život anglické královny Alžběty I. se stal jedním z nejvděčnějších námětů pro literaturu, divadlo, film i operní libreta. Obdivovaná panovnice, která dala rozbouřenému Albionu prosperitu a stabilitu, nesla ve svém soukromém životě četná tajemství. A tento rozpor mezi soukromím a veřejnou rolí je pro umělce stále opravdu přitažlivý. Alžběta I. na operním jevišti je především známá z dvou operních děl Gaetana Donizettiho a též z Gloriany Benjamina Brittena. Theater an der Wien teď nabízí málo prováděnou operu Gioachina Rossiniho z roku 1815 ve strhující inscenaci režisérky Amélie Niermeyer a hudebním nastudování Jean-Christopha Spinosiho se skvělým pěveckým souborem. Inscenace je jakýmsi epilogem k loňskému shakespearovskému roku, poctou panovnici, která obdivovala Shakespearova dílo a celý svůj život milovala a také podporovala umění.

Dvouaktové dramma per musica Elisabetta regina d’Inghilterra Gioachina Rossiniho je prvním dílem slavného skladatele, které vzniklo na samém počátku jeho sedmiletého pobytu v Neapoli. Je také první operou (z celkem devíti), které byly komponovány pro místní nejvýznamnější Teatro San Carlo, a je také prvním operním opusem, který byl přímo složen pro pěvecké schopnosti a hlasový rozsah skladatelovy budoucí manželky, španělské sopranistky Isabelly Colbran (1785–1845), tehdy jedné z největších hvězd italských jevišť. Krásná Španělka, primadonna Teatro San Carlo, byla nejen proslulá nevšedními schopnostmi ozdobného zpěvu (canto fiorito), strhujícím výrazem a hereckými schopnostmi, ale také se stala společenskou celebritou, když byla takřka současně milenkou operního podnikatele Domenica Barbaji (se kterým žila od roku 1811) a také metresou neapolského krále. To vše se jí podařilo bez skandálů a za úctyhodného souhlasu tehdejší nobility.

S Rossinim (o sedm let mladším) se seznámila v roce 1815 díky Domenicovi Barbajovi a z tohoto umělecko-milostného svazku, jednoho z nejproslulejších v dějinách opery, vzešly oceňované interpretace v řadě Rossiniho oper, vytvořených právě pro ni. Isabella Colbran se pak stala první Desdemonou v Otellovi, Armidou, Elcií (Mosé in Egitto), Zoraidou (Ricciardo e Zoraide), Ermionou, Elenou (La Donna del Lago), Annou (Maometto II.), Zelmirou a poslední rolí byla velmi náročná Semiramide (1823). To už začal její hlas jevit známky únavy a opotřebování a po neúspěchu v hlavní roli nového nastudování Zelmiry (1824) pěvkyně ve věku dvaačtyřiceti let ukončila svou zářnou kariéru. Formálně manželství vydrželo až do roku 1837, kdy bylo právně rozloučeno a skladatel se znovu oženil.

Libreto Giovanniho Federica Schmidta vzniklo na základě tehdejší dramatické novinky Carla Federiciho Il paggio di Leicester z roku 1813, která zase využila základní motivaci z anglického románu, historizující romance The Recess or A tale of Other Times (Podzemí aneb Příběh z jiných časů, 1785) anglické spisovatelky Sophie Lee. Výběr námětu z anglických dějin signalizuje vzrůstající oblibu operních látek situovaných na ostrovy Albionu, který pak vyvrcholil jak v Belliniho operách, tak především v dílech Gaetana Donizettiho, tedy zejména v tudorovské operní trilogii a Lucii de Lammermoor. Libretista Giovanni Federico Schmidt (1775–1839) byl tvůrcem více než pětačtyřiceti libret, řada jeho textů vznikla právě pro neapolské divadlo San Carlo a vedle Andrei Leona Tottoly patřil k nejvýznamnějším libretistům nepolského regionu v prvé třetině devatenáctého století.

Opakovaně spolupracoval nejen s Rossinim (dále Armida, Adelaide di Borgogna, Eduardo e Cristina), ale napsal libreta i pro Ferdinanda Paera, Saveria Mercadanteho nebo Giacoma Pucciniho i řadu dalších menších mistrů neapolské opery. Námět opery je pseudohistorický z anglických dějin, historické postavy libreta jsou formovány jako romantické typy, tak jak to má rád čtenář historických romancí. Alžběta I. je vladařkou zmítanou mezi vášní, odpovědností za zemi a touhou po pomstě na nevěrném milenci. Obvyklý a oblíbený je vnitřní konflikt mezi ženou a vladařkou. Leicester, tedy hrabě Robert Dudley, první hrabě z Leicesteru (od 1564), byl celoživotním přítelem královny. Společenská nerovnost zcela bránila v možnosti sňatku. Leicester uzavřel první manželství opravdu z lásky záhy, již roku 1550 s Amy Robsart, ale ta po odluce zemřela za poněkud tajemných okolností, které ještě přidaly k četným pomluvám Dudleyovy pověsti. Ač několikrát požádal Alžbětu o ruku, vždy byl z různých důvodů odmítnut, v tom samozřejmě hrály roli diplomatické zájmy anglického dvora provdat královnu a získat silného spojence.

Patrně v roce 1575 začala Dudleyova milostná aféra s královninou sestřenicí z druhého kolena Leticií (původně Lettice Knollys, u dvora zvána jako Lady Devereux podle rodového jména jejího prvního manžela). Leticie byla temperamentní a přitažlivá, navíc dosti podobná královně Alžbětě, což muselo být pro Leicestera lákavé. Po smrti jejího manžela v Skotsku roku 1576 se Leicester tajně s Leticií oženil, a to patrně i z důvodu, že byla těhotná. Sňatek před královnou delší čas tajili, protože se oba právem obávali královniny žárlivosti. Francouzský velvyslanec u dvora, kde měl svoje zvědy, pak tajemství královně vyzradil, aby tak usnadnil jednání o manželství s francouzským kandidátem na manžela Alžběty, Františkem, vévodou z Alençonu. Alžbětina reakce byla velmi vášnivá, vůči dosavadní přítelkyni Leticii pocítila prudkou nenávist a vykázala ji natrvalo od dvora.

Když byl roku 1601 obžalován Leticiin syn z prvního manželství – Robert Devereux, druhý hrabě z Essexu – z osnování povstání proti královně, jeho původ mu opravdu nepomohl a byl popraven. Leicesterovo manželství ale nebylo šťastné, Leticie jejich první dítě potratila a druhý syn zemřel ve věku tří let. Leicester ovšem měl ještě jednoho nemanželského syna, a to v roce 1570 s Lady Sheffieldovou, která se později snažila dokázat jeho legitimitu tvrzením o tajném sňatku, což se však nikdy neprokázalo. Přesto dal synovi (Robert Lord Denbigh) možnosti slušného vzdělání a zajištění. Nadaný syn zřejmě měl opravdu otcovy geny, protože po smrti královny Alžběty, ač ženat a otec pěti dětí, uprchl s jednou z královniných dvorních dam do kontinentální Evropy, kde začal nový život.

Libreto podle románové látky s prvky gotického románu pracuje s motivem původu smyšlené manželky Leicestera Matildy. Ten kombinuje s historicky doloženými událostmi – utajováním Leicesterova manželství a následného hněvu Alžběty po prozrazení. Libreto rozvíjí, řekli bychom dnešními slovy, konspirační teorii, že Marie Stuartovna porodila Bothwellovi dvojčata, kterými byli právě Matilda a Enrico, dvě postavy ze Schmidtova libreta. Název románu Sophie Lee pak odkazuje na prostředí, kde sourozenci vyrostli – podzemí. Tato teorie je jen romantická smyšlenka a nemá žádné opodstatnění v pramenech. Přesto v operní zápletce působí velmi efektně a psychologicky silně. Alžbětin milec se tak podle libreta ožení s dcerou její životní nepřítelkyně a ženy, která trvale ohrožuje její trůn. Tím vladařku poníží dokonce dvakrát.

Vídeňská inscenace přináší opravdu působivou režijně-vizuální koncepci režisérky Amélie Niermeyer, scénografa Alexandera Müller-Elmaua a návrhářky kostýmů Kirsten Dephoff. Německá režisérka vyšla z historického svědectví o šatníku Alžběty I., který obsahoval po její smrti více než tři tisíce rób. Stárnoucí královna pak oblékala šaty pouze jednou a neustále v pohotovosti byla skupina prvotřídních švadlen, které neustále tvořily nové a nové modely pro vladařku. Její róby byly skvostné a fungovaly také jako výraz vladařské síly a komunikace v diplomatických jednáních. Řada svědectví z diplomatických misí na alžbětinský dvůr velmi podrobně popisuje královniny róby a doplňky.

Inscenační tým vzdal podobu tradiční scénografie, která je nahrazena mobilními kulisami v jednotné barvě starého zlata s patinou, jež dokážou scénu rychle uzavírat nebo naopak otevírat pro sborové scény. Jakoukoliv výpravu pak nahrazuje několik nákladných rób alžbětinských střihů, které jsou upevněny na kovových konstrukcích a na skrytých kolečkách a hlavní představitelka do nich může vstoupit a rychle je „obléknout“. Kolečka na okrajích konstrukce krinolíny jí umožňují klouzavý pohyb, kterým ovládá scénu. Skvělý nápad, který přes jednoduchost řešení dává scénám dynamiku a odlišuje královnu od ostatních protagonistů opery. Jinak královna vystupuje v elegantním ležérním civilu a oblékání a svlékání rób především znamená změnu sociální role v jejím příběhu, podle barev róby, kterou volí. Zároveň róby na konstrukcích fungují jako mobilní prvky scénografie, symbol královského majestátu. Časté použití vzorů složené kostky u Leicestera a jeho doprovodu pak odkazuje na nebezpečí „skotského spiknutí“, jež by mohlo ohrozit Alžbětin trůn. Působivost celkového výtvarného řešení podtrhuje promyšlená světelná režie (Gerrit Jurda).

Známá německá režisérka Amélie Niermeyer, která se operní režii věnuje výrazně až v poslední dekádě, na sebe upozornila naposledy výraznou režií Donizettiho Favoritky v Mnichově. Ráda uplatňuje „ženský“ pohled a příběhy silných ženských osudů budou zřejmě její režijní doménou. Osud vladařky Alžběty I. Anglické je pro ni jasnou výzvou, ztvárnit její osudy ve střídání sociálních rolí královny, nejvyšší soudní autority, diplomatky, ženy milující i pomstychtivé a také vladařky nucené ke sňatku. Během předehry též jako herečky, vyčkávající na svou roli Alžběty. Ideální interpretku pro tuto roli nalezla v kanadsko-francouzské pěvkyni Alexandře Deshorties. Její představitelsko-vokální výkon je naprosto výjimečný. K roli přistupuje zcela v činoherním duchu, s dokonale propracovanou koncepcí gest, mimiky a výrazu, které provázejí jakékoliv hnutí mysli královny. Ztvárňuje ji jako ženu vědomou si své historické povinnosti, která ji ale občas nesnesitelně tíží. Přesto stále doufá, že nalezne i osobní štěstí. Je to žena rozmarná, někdy i krutá k okolí, ale dokáže milovat a zná cenu upřímného citu (dojemná scéna, kdy změní svou nenávist k soupeřce Matildě v soucit, protože poznává její skutečnou lásku k Leicesterovi).

Pěvecky (přes určité výtky některých kritiků k ostrosti některých vysokých tónů) jde takřka o ideální rossiniovský hlas, nikoliv sladký a hebký, ale s osobitou barvou, pohyblivostí a silnou energií, která se dokonale hodí pro vladařskou roli. Sopranistka znamenitě zvládá požadavky ozdobného zpěvu a přes určitou ostrost nejvyšších tónů hlas nikdy nezní nepříjemně. Komplexnost jejího pojetí role je ohromující.

Ve velmi vhodném hlasovém kontrastu k ní stojí sladký témbr belgické lyrické sopranistky Ilse Eerens. Ta je jí ve své submisivitě a zároveň odhodlanosti rovnocennou soupeřkou (také se vždy ptáte, jak to, že sestra Ina v Nemocnici na kraji města ve své mlčenlivosti dostane všechno, co chce?). Krásný hlasový materiál se snoubí s dívčím výrazem, který nezanikne ani v chlapeckém převleku. Stejně kontrastně jsou obsazeny obě pánské role. Leicestra ztvárňuje jako mužného milovníka americký tenorista Norman Reinhardt. Vokálně jistý výkon spojený s fyzickým charismatem zaujme v první řadě dámské publikum. S tímto typem rolí má zkušenosti, ostatně byl také Essexem v pražské inscenaci (první premiéra a dvě reprízy).

Známý rossiniovský specialista Barry Banks v úlisné masce nepříjemného lidského plaza vytváří Norfolka jako intrikána. Režisérka se snažila dát partu ještě další dimenzi, a tak Norfolka vybavila až patologickou vášní k odmítající Alžbětě, která se ho vyloženě fyzicky štítí, ale je přístupná jeho donášení. Skvělý vokální výkon odvádí tento koloraturní tenorista především v druhé polovině představení, kdy jeho árie sklidila největší ohlas publika na otevřené scéně. Navíc se do role vrhá s neuvěřitelným fyzickým nasazením a jeho zápas s Leicesterem (přes rozdíl vah a výšek) působí opravdu přesvědčivě a brutálně. Kvartet hrdinů doplňují Guglielmo, kapitán královské stráže a v inscenaci spíše důvěrník královny. Part není pěvecky rozsáhlý, ale švédský tenorista (již třetí tenor v opeře) Erik Årman mu dává alespoň nečekané herecké možnosti a zábavná je vynikající souhra (beze slov) s činy a požadavky jeho královny. Poněkud matně působila mezzosopranistka Natalia Kawalek z Polska, jako Matildino dvojče Enrico. Ale jde o epizodní part v podstatě bez možností.

Hudební nastudování Jean-Christopha Spinosiho v čele Ensemble Matheus dává vyniknout kvalitám partitury, především bravuře kompozice, která je podána s interpretační samozřejmostí. Hudební čísla (například úvodní árie Alžběty, sbor z prvního dějství), která potom přešla do jiných Rossiniho oper (především do Lazebníka sevillského), jsou dirigentem vybavena trochu rozdílnými tempy, než jakými jsou obvykle interpretována, stejně jako pomaleji hraná předehra (původně z Aureliano in Palmyra, pak v Lazebníku sevillském). Spinosiho detailní vypracování pak výrazně podporuje propojení koloraturního zpěvu (především u představitelů Alžběty a Norfolka) s psychologickým profilem postavy, což vede k plastickému vokálnímu obrazu momentálního duševního hnutí jednajících postav. Mimořádná inscenace, jež diváky prostě pohltí dramatičností, sólistickými výkony, scénickým řešením i vyrovnanou kvalitou všech složek, je určitě jednou z nejkrásnějších perel mezi mnoha zdařilými inscenacemi Theater an der Wien v poslední dekádě.

Hodnocení autora recenze: 95%

 

Gioachino Rossini:
Elisabetta, regina d’Inghilterra
Dirigent: Jean-Christophe Spinosi
Režie: Amélie Niermeyer
Scéna: Alexandr Müller-Elmau
Kostýmy: Kirsten Dephoff
Světla: Gerrit Jurda
Sbormistr: Erwin Ortner
Choreografie: Thomas Wilhelm
Dramaturgie: Christian Carlstedt
Ensemble Matheus
Arnold Schönberg Chor
Premiéra 17. března 2017 Theater an der Wien
(psáno z reprízy 24. 3. 2017)

Elisabetta, regina d’Inghilterra – Alexandra Deshorties
Leicester – Norman Reinhardt
Norfolk – Barry Banks
Matilde – Ilse Eerens
Enrico – Natalia Kawalek
Guglielmo – Erik Årman

www.theater-wien.at