Sbor v hlavní roli. Stabat mater na Dvořákově Praze

Dvořákova Stabat mater v Rudolfinu 7. září byla důstojným otevřením 17. ročníku Dvořákovy Prahy. Slavnostně nasvícená varhanní empora s působivými svícny a hořícími svícemi navozovala velebnou chrámovou atmosféru. Svíce přitahovaly pohled diváka ke sboru a varhanám (Český filharmonický sbor Brno), zatímco mezinárodní kvarteto sólistů nastoupilo dole před orchestr ze dvou stran nenápadně, téměř nepozorovaně. Orchestr PKF - Prague Philharmonia vedl jeho šéf Emmanuel Villaume. Pěvecká sóla ve Dvořákově oratoriu přednesla lotyšská sopranistka Kristīne Opolais a slovenská mezzosopranistka Jana Kurucová, namísto onemocnělého Piotra Beczały vystoupil český tenorista Richard Samek a basového partu se ujal německý basista René Pape.
Zahajovací koncert – Jana Kurucová, Kristīne Opolais, Emmanuel Villaume, Richard Samek, René Pape, PKF-Prague Philharmonia, Český filharmonický sbor – Dvořákova Praha 7. 9. 2017 (zdroj Dvořákova Praha / foto © Petra Hajská)

Emmanuel Villaume hned v úvodu Stabat Mater Dolorosa nasadil o stupínek vyšší dynamiku a energii, než bychom čekali u slov „Stála Matka uplakaná“. Trochu to budilo obavy, zda z této úrovně bude moci dynamika dostatečně růst a gradovat, ale ty se nepotvrdily. Dirigent naopak z orchestru PKF – Prague Philharmonia, početně nijak obrovského, dokázal vygenerovat velkolepý zvuk, a když se přidal sbor s varhanami, byl účinek drtivý, absolutní. Předvedli to hned na konci té první věty, šel z toho mráz po zádech a soprán Kristīne Opolais, který pronikl nad celým plénem jako bolestný výkřik matky, tento účinek ještě zvýšil.

Ve Dvořákově oratoriu se střídají části, kde je exponovanější sbor, s částmi, kde kralují hlasy sólistů. Ve druhé části Quis est homo, qui non fleret jsou více exponovaní sólisté, postupně jeden za druhým dostávají prostor, předávají si melodii a „slovo“ v modlitbách k Matce Boží. Zahájila Jana Kurucová, má sytý mezzosoprán s osobitým zabarvením, ve všech polohách dobře znělý, zpívá spíše s důrazem na technickou bezchybnost než emoci (s rozhodností a energicky později přednesla „svou“ devátou větu Inflammatus). Naopak Richard Samek předvedl slovansky vřelý přednes, který Dvořákovi velmi slušel, svůj záskok zvládl výtečně (nějaký detail v jednom nástupu nestojí za řeč). Jeho otevřený a spolehlivý tenor zněl s jímavou rozechvělostí (také v šesté části Fac me vere tecum flere). Kristīne Opolais má soprán spíše flétnového zabarvení, ale jak již bylo řečeno, rozhodně se ve vřavě neztratí. Zpívá s citem, v krásných dlouhodechých frázích (její vysoký dlouhý tón ve verši Vidit Jesum in tormentis byl obdivuhodný, také její sólová osmá část Fac, ut portem). René Pape je výjimečný svým přirozeným a prostým přednesem, při všem mistrovství, které ovládá. Jeho nepřehlédnutelný silný bas i při své robustnosti má vlastně docela světlý témbr a působí spíše příjemně než hrozivě nebo dunivě. Celé kvarteto spolu dokonale ladilo, ve společných nástupech i rytmicky byli skvěle zkoordinovaní, někdy hlasy zněly, jako by splývaly v jeden (výborné duo tenor se sopránem v osmé části).

V partituře byla krásná místa (ve druhé části, nebo i v Papeho basovém sóle Fac, ut ardeat cor meum), kde hlasy s varhanami nebo s dechovými nástroji vytvořily iluzi českého venkova a lidového zpěvu v kostelíku. Občas hudbou plnou utrpení (Dvořák dopsal Stabat mater po úmrtí svých tří dětí) probleskl hřejivý paprsek typické Dvořákovy melodické hudby, jako utěšení, že to dobré zcela ze světa nezmizelo (Tui Nati vulnerati). Villaume vedl orchestr s kuráží vpřed, má rád energická tempa a hlasitou dynamiku a naplnil po okraj velkorysý formát oratoria. Tím, kdo celému dílu dal lesk a korunu, kdo kraloval a vstupoval do děje jako hromový a nesmiřitelný „hlas shůry“, byl pěvecký sbor. Fantastický výkon Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala) byl očekávatelný, a stejně opět vyrážel dech. Mohu zmínit výtečně sladěné nástupy, homogenní zvuk –  když soprány zpívaly s tenory, spojili se dokonale v jednu barvu, nebo obtížné pasáže ženských hlasů v sedmé části Virgo virginum – celá tato část je především mistrovským sborovým kusem. Ale to jsou jen slova, včerejší Stabat je třeba si poslechnout. A snad to – vzhledem ke kamerám v sále – bude i znovu možné. Po doznění oratoria bylo dlouho ticho. A pak dlouhý, ale opravdu mnohaminutový bouřlivý potlesk, jako v divadle po premiéře. První večer na festivalu nasadil hodně vysokou laťku!

Hodnocení autorky recenze: 95%

Dvořákova Praha 2017
Zahajovací koncert
Kristīne Opolais (soprán)
Jana Kurucová (mezzosoprán)
Richard Samek (tenor)
René Pape (bas)
Dirigent: Emmanuel Villaume
Sbormistr: Petr Fiala
PKF – Prague Philharmonia
Český filharmonický sbor Brno
7. září 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Antonín Dvořák: Stabat mater, op. 58, B. 71

www.dvorakovapraha.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - Zahajovací koncert (Dvořákova Praha 7.9.2017)

[Total: 44    Average: 3.5/5]

Související články


Reakcí (3) “Sbor v hlavní roli. Stabat mater na Dvořákově Praze

  1. Blíže realitě je recenze v Hospodářských novinách. Propadák to sice nebyl, ale např. ve srovnání s nedávným provedením k uctění památky J. Bělohlávka (dirigoval J. Hrůša) to bylo výrazně slabší. Hlavní podíl „viny“ leží především na dirigentovi, který nedokázal citlivě pracovat s dynamikou, někdy i s tempy. A bohužel největším zklamáním byla hlavní hvězda večera Kristine Opolais. Zazpívala správně noty, ale to bylo vše. Skutečnou hvězdou večera byl brněnský filharmonický sbor. Zpívali fanatasticky, lépe už to asi ani nejde.

  2. Bohužel stejného dojmu jsem nabyl i já, že o hvězdném obsazení se nedalo až na malé vyjímky hovořit. V každém případě mužská část sólistů byla mnohem sympatičtější, protože ty dvě dámy zpívali operu a předváděly sebe, svoje kostýmy a k výrazu obličeje použily několik nacvičených grimas z veristických tragédií. Opolais se mi nelíbila ani v Rusalce v MET (češtinu nezvládá stejně jako nesmrtelná Renée Fleming) a ve Stabat se vytrácel obsah, asi vůbec netuší o čem zpívá. Z orchestru se bohužel snad ani jednou neozval hlavně ve smyčcích dvořákovský lyrismus, který známe ze zvuku napr. České filharmonie. Ani charismatický René Papé, který evidentně věděl o čem zpívá, nenašel oporu v necitlivém orchestrálním doprovodu. Doufejme, že další duchovní Dvořákův skvost Requiem, který je též zařazen na festival a má být zaznamenán firmou DECCA, bude uchopen v odlišné interpretaci s větším pochopením pro smysl díla a s větší úctou k velikánovi české hudby.

Napsat komentář