Sbor v hlavní roli. Stabat mater na Dvořákově Praze

Emmanuel Villaume hned v úvodu Stabat Mater Dolorosa nasadil o stupínek vyšší dynamiku a energii, než bychom čekali u slov „Stála Matka uplakaná“. Trochu to budilo obavy, zda z této úrovně bude moci dynamika dostatečně růst a gradovat, ale ty se nepotvrdily. Dirigent naopak z orchestru PKF – Prague Philharmonia, početně nijak obrovského, dokázal vygenerovat velkolepý zvuk, a když se přidal sbor s varhanami, byl účinek drtivý, absolutní. Předvedli to hned na konci té první věty, šel z toho mráz po zádech a soprán Kristīne Opolais, který pronikl nad celým plénem jako bolestný výkřik matky, tento účinek ještě zvýšil.

Ve Dvořákově oratoriu se střídají části, kde je exponovanější sbor, s částmi, kde kralují hlasy sólistů. Ve druhé části Quis est homo, qui non fleret jsou více exponovaní sólisté, postupně jeden za druhým dostávají prostor, předávají si melodii a „slovo“ v modlitbách k Matce Boží. Zahájila Jana Kurucová, má sytý mezzosoprán s osobitým zabarvením, ve všech polohách dobře znělý, zpívá spíše s důrazem na technickou bezchybnost než emoci (s rozhodností a energicky později přednesla „svou“ devátou větu Inflammatus). Naopak Richard Samek předvedl slovansky vřelý přednes, který Dvořákovi velmi slušel, svůj záskok zvládl výtečně (nějaký detail v jednom nástupu nestojí za řeč). Jeho otevřený a spolehlivý tenor zněl s jímavou rozechvělostí (také v šesté části Fac me vere tecum flere). Kristīne Opolais má soprán spíše flétnového zabarvení, ale jak již bylo řečeno, rozhodně se ve vřavě neztratí. Zpívá s citem, v krásných dlouhodechých frázích (její vysoký dlouhý tón ve verši Vidit Jesum in tormentis byl obdivuhodný, také její sólová osmá část Fac, ut portem). René Pape je výjimečný svým přirozeným a prostým přednesem, při všem mistrovství, které ovládá. Jeho nepřehlédnutelný silný bas i při své robustnosti má vlastně docela světlý témbr a působí spíše příjemně než hrozivě nebo dunivě. Celé kvarteto spolu dokonale ladilo, ve společných nástupech i rytmicky byli skvěle zkoordinovaní, někdy hlasy zněly, jako by splývaly v jeden (výborné duo tenor se sopránem v osmé části).

V partituře byla krásná místa (ve druhé části, nebo i v Papeho basovém sóle Fac, ut ardeat cor meum), kde hlasy s varhanami nebo s dechovými nástroji vytvořily iluzi českého venkova a lidového zpěvu v kostelíku. Občas hudbou plnou utrpení (Dvořák dopsal Stabat mater po úmrtí svých tří dětí) probleskl hřejivý paprsek typické Dvořákovy melodické hudby, jako utěšení, že to dobré zcela ze světa nezmizelo (Tui Nati vulnerati). Villaume vedl orchestr s kuráží vpřed, má rád energická tempa a hlasitou dynamiku a naplnil po okraj velkorysý formát oratoria. Tím, kdo celému dílu dal lesk a korunu, kdo kraloval a vstupoval do děje jako hromový a nesmiřitelný „hlas shůry“, byl pěvecký sbor. Fantastický výkon Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala) byl očekávatelný, a stejně opět vyrážel dech. Mohu zmínit výtečně sladěné nástupy, homogenní zvuk –  když soprány zpívaly s tenory, spojili se dokonale v jednu barvu, nebo obtížné pasáže ženských hlasů v sedmé části Virgo virginum – celá tato část je především mistrovským sborovým kusem. Ale to jsou jen slova, včerejší Stabat je třeba si poslechnout. A snad to – vzhledem ke kamerám v sále – bude i znovu možné. Po doznění oratoria bylo dlouho ticho. A pak dlouhý, ale opravdu mnohaminutový bouřlivý potlesk, jako v divadle po premiéře. První večer na festivalu nasadil hodně vysokou laťku!

Hodnocení autorky recenze: 95%

Dvořákova Praha 2017
Zahajovací koncert
Kristīne Opolais (soprán)
Jana Kurucová (mezzosoprán)
Richard Samek (tenor)
René Pape (bas)
Dirigent: Emmanuel Villaume
Sbormistr: Petr Fiala
PKF – Prague Philharmonia
Český filharmonický sbor Brno
7. září 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Antonín Dvořák: Stabat mater, op. 58, B. 71

www.dvorakovapraha.cz