Sbor jako umělecké dílo

Texty Ivana Medka (90)

Ivan MedekSbormistr Pražského filharmonického sboru Josef Veselka slavil v roce 1970 (7. března) své 60. narozeniny. Ivan Medek pro něj v Divadle hudby připravoval slavnostní večer; jeho průvodní slovo jsme v našem seriálu zveřejnili v části 59 (najdete zde). Medek ale také Josefa Veselku pozval k mikrofonu Československého rozhlasu a hovořil s ním o práci sbormistra, o Pražském filharmonickém sboru o sboru Moravan a o sborových tradicích vůbec.

Výběr z dvouhodinového pořadu, v němž spolu hovoří Ivan Medek a Josef Veselka, přinášíme. I v tom, co Josef Veselka říká a jak to říká (což bude, doufejme, patrné i v přepisu jeho slov), se zračí jedna z charakteristik, kterou Medek pojmenoval při slavnostním večeru v Divadle hudby: „Měl by to správně být večer beze slov a bez pohledů do minulosti, protože slova bývají tak často zastřená a nejasná proti čisté a přesné řeči hudby – a dívat se zpátky, otočit se – to si může dovolit jen ten, kdo se alespoň na chvíli dovede zastavit. Ale zkuste ho zastavit! Zkuste si to někdy – jít na procházku s panem profesorem a třeba jen tak trochu zpomalit, jakoby z taktických důvodů, že jako už by toho chození mohlo být dost, že by bylo možné si odpočinout? Bude to zrovna tak marné, jako se pokoušet zastavit ten na stráních Moravy pramenící potok hudby, která bez přestání zní v něm, kolem něho a z něho.“
***

Ivan Medek: Hovoří-li člověk s profesorem Josefem Veselkou o jeho práci, o práci v Pražském filharmonickém sboru, nakonec se dřív nebo později, ale rozhodně spíš dřív, dostane k hudbě a vidí před sebou chodícího a zpívajícího člověka. A já myslím, že bychom naše dnešní krátké zastavení s profesorem Josefem Veselkou měli proto hudbou také začít. Pro začátek jsme vybrali jeden z jeho snímků s Pražským filharmonickým sborem. Bachovo moteto „Chvalte Hospodina všechna stvoření“.

(hudba – Bach: Lobet den Herrn, alle Heiden, BWV 230)

Ivan Medek: My jsme spolu mnohokrát hovořili o práci sbormistra. Je to téma, které má obecnou platnost, protože sbormistr zejména v takovém sboru, jako je Pražský filharmonický sbor, bývá velmi často skryt veřejnosti. Při koncertech oratorních je sice uváděn v programu, ale hlavní slávu získává dirigent koncertu, který ovšem předpokládá, že dostane sborovou část připravenou v určité hotové podobě.

Já vím, že bychom mohli začít vlastně z kterékoliv strany tématu práce sbormistra, ale zkusme to třeba z této strany. Jaký je úkol sbormistra, který připravuje oratorium pro symfonický koncert?

Josef Veselka: Úkol sbormistra je připravit sborovou sazbu tak, aby vyhovovala už v jakési předtuše dirigentovi, který bude skladbu řídit. Já bych ovšem tak zcela nesouhlasil s myšlenkou, že sbormistr je tak skryt. Vlastně on bývá skryt, ale neměl by být tak skryt. Jde o to, do jaké míry dovede sbormistr připravit těleso tak, aby vytvořil už ve sborovém projevu umělecké dílo sui generis. A tu, domnívám se, dirigent, který potom přijde a začne zkoušet dohromady, správně dovede velmi často pochopit celý styl reprodukce, který sbormistr sboru vtiskl a dovede ho převzít. A nejenom převzít, ale dovede kolikrát i vytušit důsledky tohoto sborového zpěvu pro celé dílo.

Josef Veselka (foto archiv)
Josef Veselka (foto archiv)

Já bych chtěl říci jednu zásadní věc. Do jaké míry orchestrální dirigent spoluvytváří umělecký portrét sborového tělesa při koncertě? Je zde patrný rozdíl mezi tím, jak pracuje orchestrální dirigent s orchestrem a jak potom bude pracovat se sborem. Kupříkladu Česká filharmonie na počátku sezony v dřívějších letech jezdívala pravidelně do Montreux, kde pořádala několik koncertů. Každý koncert dirigoval jiný světový dirigent. Každý z těch dirigentů zanechal určitou stopu na uměleckém portrétu tělesa. U sborového tělesa je to poněkud jinak. Je to práce pomalejší a zdlouhavější. A je třeba říci, že umělecký portrét sboru nemůže orchestrální dirigent vytvořit. Snad ho může vystupňovat. Hlavní je právě úkol sbormistra tento umělecký portrét připravit. A orchestrální dirigent podle svých schopností dovede maximálně vytěžit ze sborového tělesa, co v něm je a co umí; nikoliv co v tom tělesu není. To se nikdy nedá vyvolat, i vzhledem ke krátkosti zkoušek. S tím se setkávám pravidelně. A je velice zajímavé, že právě s těmi největšími dirigenty, se kterými jsem se za své sborové praxe setkal, a jsou to světová jména, jsem našel vždycky maximální pochopení, maximální porozumění a maximální „krátkost pracovní“. Což je také velice důležité, zvláště na zahraničních zájezdech. A naopak dirigenti, řekněme tak mírně druhého řádu, se často snažili vnášet něco, co tělesu nevyhovovalo. A nemuselo to taky dopadnout dobře.

Ivan Medek: Stalo se ti někdy, že by ses setkal s takovým případem, že by dirigent koncertu eventuálně i trochu změnil svoji vlastní koncepci podle toho, jak byl předtím nastudován sbor?

Josef Veselka: Stalo se to. Nebudu to konkretizovat, ale stalo se to ne ku prospěchu věci. Před několika roky jsme dělali s jedním dirigentem Missu solemnis a dost těžko jsme se dohadovali. Dost těžko jsme bojovali o to, zda například slavné CredoMissy solemnis má dělat Maestoso, anebo jak on to chtěl – dirigovat na dvě, nikoliv na čtyři. Což je základní postoj a základní pohled na dílo. U velkých dirigentů jsem se s něčím takovým nesetkal. Jestliže dirigent trvá na své představě, tak nanejvýš pokrčím rameny a nemohu věc ovlivnit, když na tom trvá. Ovšem vždycky se tak stalo v neprospěch věci.

Ivan Medek: Ano. Ale obráceně, za předpokladu, že dirigent přichází se svojí určitou koncepcí, která se neshoduje s koncepcí sboru, a je ochoten připustit mylnost své koncepce a přijmout to, co přináší sbor?

Josef Veselka: S takovými případy jsem se prakticky nesetkal. Je pochopitelné, že určitou část, kterou jsem studoval v určitém tempu, třeba zrychlí nebo zpomalí. Nebo nanese víc dynamiky nebo méně. To jsou věci normální. Ale to samo ještě nepostihuje ani tu koncepci, ani umělecký portrét toho tělesa.

Pražský filharmonický sbor (foto archiv)
Pražský filharmonický sbor (foto archiv)

Ivan Medek: Já jsem si vědom, že v této otázce je skryto mnohé úskalí a nebezpečí a může jí být různě rozuměno. Ale na druhé straně jsem rád, že v praxi, ve skutečném koncertním životě při provádění hudby, je jí obvykle rozuměno správně. A jako jeden z důkazů dobrého vzájemného porozumění, ze kterého pak vyroste výsledek odpovídající duchu díla a postihující zároveň i charakter – v tomto případě – obou dvou těles, o která se jedná, to jest České filharmonie a Pražského filharmonického sboru, bych rád zahrál jednu klasickou ukázku. A to je Slava z Janáčkovy Glagolské mše, dirigentem tohoto snímku je Karel Ančerl.

(hudba – L. Janáček: Glagolská mše – Slava)

(pokračování)
Úvodní foto archiv rodiny Medkovy

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat