Jak se diriguje, když v orchestru „vězí“ Furtwängler?

O koncertech a věcech kolem s Karlem Ančerlem
Texty Ivana Medka (137)

Před několika dny – 11. dubna 2017 – uplynulo přesně 109 let od narození Karla Ančerla, dlouholetého šéfdirigenta České filharmonie a v závěru života šéfa Toronto Symphony Orchestra. Vhodná příležitost pro připomenutí několika setkání Karla Ančerla a Ivana Medka před rozhlasovým mikrofonem v roce 1967. Vždy to bylo zajímavé.
***

IVAN MEDEK:
Chtěl bych se vás teď zeptat na jednu věc, která mě napadla v souvislosti s takovou poloanekdotou, která se vyprávěla o newyorském rozhlasovém orchestru NBC a Toscaninim.

Toscanini nastudoval s orchestrem NBC už v počátku jeho činnosti Mozartovu symfonii, myslím, že to byl Jupiter. Tu symfonii často hrál a po několika letech pozval jednoho význačného světového dirigenta jako jednoho z prvních hostů orchestru NBC a řekl mu, aby si vybral program. Ten dirigent si mimo jiné vybral tuto Mozartovu Symfonii C dur. A začal zkoušet. Na první zkoušce měl pocit, že se mu vůbec nepodaří zvládnout orchestr, který měl dokonale zažitou určitou představu a nebyl ochoten z ní ustoupit. Nakonec asi po třech zkouškách se mu podařilo nějakým způsobem svůj názor stabilizovat. Alespoň v tempech a v základním stanovisku vůči frázím.

Toscanini na žádné z těch zkoušek nebyl. A teď byla generálka. Milý dirigent hraje, je uprostřed první věty a najednou slyší za sebou vrznout dveře. A má pocit, jako by úplně ztrácel vedení orchestru. Jako kdyby seděl na kozlíku a koně jeli někam úplně jinam. Přes všechny ty tři zkoušky se orchestr najednou vracel do svých původních temp a hrál tu symfonii přesně jako poprvé. Dirigent se otočil a vidí, že v sále stojí Toscanini a celý orchestr se dívá na toho Toscaniniho. To musí být hrozná zkušenost pro každého člověka, který přijede k orchestru, který má nějakým způsobem zažitou věc, a myslím, že v Evropě jsou to zejména orchestry německé.

KAREL ANČERL:
Já mám takovou zkušenost také jednu. Když jsem poprvé dirigoval Berlínskou filharmonii, měl jsem na programu Brahmsovu První symfonii. Jejím letitým dirigentem byl Wilhelm Furtwängler, veliká osobnost (pozn. red. – Wilhelm Furtwängler stál v čele Berlínských filharmoniků v letech 1922–1945 a znovu 1952–1954). To byla osobnost takového druhu jako u nás Talich, který vtiskl orchestru pečeť své osobnosti tak hluboko, že ať po něm přišel kdokoliv, vždycky v tom orchestru zůstal někde vězet ten Furtwängler. Karajan, který je nyní šéfem Berlínské filharmonie, si na toto ze začátku velmi často stěžoval. A trvalo mu několik let, než dokázal svoji osobnost a své názory vložit do tohoto orchestru.

Tak já jsem přijel prostě do Berlína. Zkoušel jsem první polovinu, to byla Sommerova předehra k Antigoně. Orchestr ji hrál poprvé, čili věnoval jsem jí víc času. S Pepulou Sukem jsem pak hrál Dvořákův koncert. Potom byla Brahmsova symfonie. A já jsem si myslel: „No tak, je to Berlínská filharmonie, ti Brahmse znají nazpaměť, tak tady asi moc nebudu muset zkoušet.“ Ale přesto jsem si řekl: „Vezmeš alespoň tak zhruba tu symfonii a naznačíš některá místa, která asi děláš jinak, než jsou zvyklí.“ Vysvětlil jsem vše orchestru: jaká mám přání, jak si představuji určité věci v té které větě. A začal jsem zkoušet.

Karel Ančerl (zdroj ceskafilharmonie.cz)

Orchestr mi šel úžasně na ruku, výborně jsme si rozuměli, já byl po hlavní zkoušce nesmírně spokojený. A teď přišel koncert. První polovina se hrála přesně tak, jak jsem ji naštudoval. Ve druhé polovině, kde byla Brahmsova symfonie, jsem spustil a teď najednou celý orchestr mi šel „po ruce“, to znamená: hrál později, než jsme byli v notách, a vzal daleko klidnější tempo, než jsem začal já. Všecky gradace první věty byly pomalejší, než jsem si je představoval a než jsem je chtěl…

IVAN MEDEK:
… a než jste je také nazkoušel.

KAREL ANČERL:
… a tak to bylo celou symfonii. Já jsem prostě žasl. A řekl jsem si: „Tady nemůžeš nic jiného dělat než se podvolit, nebo to celé rozbiješ.“ A podvolil jsem se. Jelikož se ale tento koncert ještě dvakrát opakoval, ovšem už beze zkoušky, druhý večer jsem velmi energicky začal. A ejhle! Orchestr už šel daleko více se mnou než první večer. Třetí provedení bylo přesně, jak jsem si ho představoval.

IVAN MEDEK:
A jak jste zkoušel.

KAREL ANČERL:
A jak jsem zkoušel. Sešel jsem se po třetím koncertě s intendantem orchestru doktorem Stresemannem (pozn. red. – Wolfgang Stresemann (1904–1998) byl synem významného německého demokratického politika Gustava Stresemanna; intendantem Berlínských filharmoniků byl v letech 1959–1978 a znovu ještě 1984–1986) a řekl jsem mu: „Prosím vás, jak je tohle možné?“„Ale to je u nás vždycky tak. S tím už se Karajan moc nazlobil. Orchestr má v sobě Furtwänglera natolik, že to vždycky chvilku trvá, než se toho zbaví a než prostě dá hostujícímu dirigentovi to, co chce.“

IVAN MEDEK:
Já myslím, že to je zkušenost, kterou by bylo možno přenést do mnoha a mnoha oblastí.

Wilhelm Furtwängler (zdroj flickr.com)

 

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na