Jak se komponuje balet. Jan Kučera a Tři mušketýři v Ostravě

Dnes večer uvádí Národní divadlo moravskoslezské světovou premiéru baletu, který vznikl přímo pro ostravský soubor. Choreografii a scénu Tří mušketýrů vytvořil Kanaďan Paul Chalmer, hudbu k tomuto celovečernímu baletu zkomponoval Jan Kučera. Právě s ním jsme mluvili v průběhu závěrečných zkoušek.
Jan Kučera (zdroj archiv umělce)

Původní baletní hudba nevzniká každý den, určitě méně často než opera nebo třeba scénická hudba k činohře. Co vůbec stálo u zrodu vaší partitury Tří mušketýrů a jak zadání vypadalo? Jak striktní bylo libreto, které jste nejspíš hned na začátku dostal? Měl jste aspoň trochu volnou ruku?

Národní divadlo moravskoslezské mě původně oslovilo s požadavkem úpravy a sestavení hudby z již hotových barokních skladeb, já však navrhl vytvoření hudby nové. Poslal jsem tedy Paulu Chalmerovi, choreografovi a autoru baletní adaptace baletu Tři mušketýři svoji skladbu Barokní reminiscence pro trubku a orchestr. Líbila se mu a dohodli jsme se, že novou baletní hudbu rovněž pojmu v jakémsi neobarokním duchu. Jen u toho ovšem nezůstalo, psát novou hudbu pouze v barokním stylu by byla trochu škoda, takže je nakonec moje partitura stylově mnohem pestřejší.

Paul mi dodal detailně vypracovaný scénář, dokonce i s předpokládanou délkou jednotlivých čísel a požadavky na jejich hudební charakter. Hudba je tedy vytvořena přímo pro konkrétní situace, atmosféry a dějové zvraty. Hlavní postavy mají svůj hudební leitmotiv, který se v různých variacích vrací a proměňuje podle potřeby děje. Takto podrobný scénář mi při komponování obrovsky pomohl a díky tomu nehrozilo, že bych se v příběhu a formě hudebně utopil a hudba by nevyprávěla to, co zrovna má. Myslím, že takovou dramaturgickou pomoc zvenčí by někdy potřebovali mnozí hudební skladatelé při tvorbě svých kompozic, sebe z toho nevyjímaje. Pokud skladba nemá dobrou formu a tah na branku, i sebelepší hudební nápad může zbytečně rozbřednout a nebýt třeba tak působivý, jak by si zasloužil. Velcí skladatelé toto umění přirozeně ovládali.

Chtěl jsem tedy vytvořit hudbu, která bude příběhu o mušketýrech v dobrém slova smyslu sloužit, diváka vtáhne do děje, v pravý čas dokáže postrašit, rozjásat či dojmout, bude ve vypjatých scénách dostatečně dramatická a nosná, plně ukáže barevné možnosti symfonického orchestru, bude sdělná a melodicky výrazná. To není zrovna málo cílů, a jestli se mi to povedlo, musí posoudit publikum.

Jaký je váš vztah k tomuto Dumasovu příběhu?

To téma se ke mně vrátilo po téměř dvaceti letech. V roce 1998, ještě coby posluchač Pražské konzervatoře jsem působil jako klavírista v Divadle v Celetné, v souboru CD 94 a naše představení v režii Daniela Hrbka Tři mušketýři bylo bez přehánění kultovní. Byla to velmi vtipná parafráze s obrovským nadhledem, hráli tam tehdy neznámí mladí herci, kteří brzy vyzráli ve skvělé herecké osobnosti: v roli D‘Artagnana alternovali Matěj Hádek a Marek Taclík, Porthose hrál Hynek Čermák, Kardinála Richelieua Robert Jašków, Krále Vasil Fridrich, ženský element zastupovaly vynikající herečky jako Klára Cibulková, Kristýna Frejová či Veronika Janků. Já byl v roli klavíristy celé představení na jevišti, doprovázel písně a částečnou improvizací scénické situace. Odehrál jsem takto kolem 120 vyprodaných repríz a díky zájezdovým představením tehdy rychle poznal naši republiku skrz naskrz. Vzpomínám na to opravdu rád.

Jak daleko bylo od první verze partitury k její definitivní podobě? Jak vypadaly požadavky choreografa Paula Chalmera v průběhu příprav inscenace i samotných zkoušek? Kolik času jste vůbec ostravským Mušketýrům věnoval?

S Paulem jsme se osobně v průběhu vzniku setkali dvakrát, veškerá další komunikace probíhala po e-mailu přes oceán. Průběžně jsem mu posílal demo nahrávky a vše jsme si ujasňovali. Finální podoba partitury, ke které jsme dospěli v průběhu zkoušek, se od první verze nijak zásadně neliší, snad jen zpřesněním temp, která musí být pro tanečníky striktně dodržena. Došlo samozřejmě i na korekce a škrty, ale to je u nového kolektivního díla očekávatelné. Postěžoval jsem si v žertu při orchestrální zkoušce: „Tak já si s tím valčíkem dám takovou práci a pan choreograf mi to jen tak škrtne?“. Musel jsem ale uznat, že například toto číslo v celkovém kontextu zbytečně zdržovalo děj a v expozici příběhu bylo nadbytečné.

Celkem asi 100 minut symfonické partitury jsem psal s většími či menšími přestávkami půl roku. Vzhledem k tomu, že vše píšu ručně a noty mi vyrábí notograf, zabraly hodně času i korektury. To je ovšem další součást mé skladatelské práce, na které si docela zakládám – sám pečlivě ohlídat, aby se noty dostaly muzikantům na pult pokud možno bez chyb. Při tak obrovském objemu not se ale stejně vždy nějaká ta zapomenutá posuvka najde.

V kompozici rozhodně nejste žádný nováček, nicméně Tři mušketýři jsou tuším vaším prvním baletem. Jaké specifické nároky tento žánr na skladatele klade? Jak jste se s nimi vyrovnával?

Na poli klasického baletu je to skutečně moje první práce. Mohu ale říct, že mám s komponováním scénické hudby zkušenosti, i v souvislosti s divadlem tanečním. Napsal jsem například hudbu k již sedmi představením tanečního souboru Spitfire Company, kde režíruje a tančí výrazná osobnost Miřenka Čechová. Tam jsem se při tvorbě setkal i s tanečníky a choreografy Radimem Vizvárym či Jiřím Pokorným. Je to samozřejmě jiný druh tance, někdo tomu říká fyzické divadlo, ale emoce a vášně v hudbě musí rezonovat a doplňovat se s pohybem úplně stejně jako v baletu klasickém. Nerad dělím skladatele na baletní a nebaletní, ostatně baletní hudba Čajkovského či Prokofjeva je dokonalá a strhující i „pouze“ při koncertním provedení. Stejně tak může ve spojení s tancem výborně fungovat hudba, která pro ten účel nebyla původně psána.

Dokázal byste svoji hudbu k ostravské inscenaci popsat či stručně charakterizovat? Jak hodně je v ní třeba cítit doba Ludvíka XIII.?

Pro inspiraci jsem si poslechl hudbu té doby, například Ballet de la Merlaison, který údajně složil sám král Ludvík XIII. Snad se mi v partituře podařilo zachovat jednotný hudební jazyk i přesto, že využívám postupů typických pro baroko nebo pro hudbu romantismu, ale samozřejmě pracuji i s mnoha výrazovými prostředky hudby dvacátého století. Při příchodu krále Ludvíka XIII. například zazní záměrně nabubřelé, barokně pompézní fanfáry, milostná zápletka mezi D‘Artagnanem a Constance si zase přímo říkala o klenuté, melodické a romantické hudební téma. D‘Artagnanovo téma má v sobě jakousi filmovou akčnost, ta se v partituře také mnohokrát objeví. Zkrátka dobrodružství, romantika, láska, intriky, souboje… Taková témata se zhudebňují sama!

Jaké obsazení má orchestr a jak náročná je partitura pro hráče?

Rozhodně nejsem z těch, kteří by psali nějaké krkolomné naschvály, ale na hru z listu moji Tři mušketýři rovněž nejsou a vyžadují od všech poměrně velké energické nasazení. A to nejen ve zvukově exponovaných pasážích, i pomalá pianissimová místa musí mít napětí. Orchestr Národního divadla moravskoslezského každopádně hraje opravdu výborně, moc si toho vážím a touto cestou všem hudebníkům velice děkuji. Pro zdar inscenace je rovněž přínosem angažmá mého slovenského kolegy Maroše Potokára na pozici druhého dirigenta. Zvolil jsem klasické obsazení velkého symfonického orchestru, s rozšířenou sekcí bicích nástrojů – při představení hraje sedm bubeníků. V tématu kardinála Richelieua například využívám mešní zvonky, při šermířských soubojích zní coby stylizace cinkotu kordů železná kovadlina – tedy v tomto případě kladívko dopadá na starý brzdový kotouč z automobilu Mercedes. Zní skvěle!

Jan Kučera (zdroj archiv umělce)

Ostravskou inscenaci Tří mušketýrů sám s divadelním orchestrem studujete a budete dirigovat premiéru i reprízy. Jaký je pro vás rozdíl mít před sebou cizí nebo vlastní partituru?

Technicky asi nijak podstatný, emočně značný. Jako skladatel vždy začínám před prázdným papírem a snažím se vytvořit z ničeho něco. Ten proces vzniku může být někdy velice složitý, je to neustálé kladení si otázek, jestli je to tak dobře a jestli to bude fungovat. Skládání hudby je činnost velmi asociální, je nutné o samotě vše trpělivě vysedět. Pokud chci odevzdat poctivou a dobře instrumentovanou partituru takového rozsahu, vezme si to opravdu spoustu času. Když pak ale hudba zazní a dokonce se někomu líbí, je to obrovská satisfakce a radost.

My skladatelé jsme všichni na svá díla tak trochu ješitní a pozitivní ohlas publika je pro nás hodně důležitý. Neříkám, že nejdůležitější, ale kdo tvrdí, že je mu to jedno, tak buď lže, nebo je to pokrytec. Rád přiznávám, že dirigování vlastních skladeb je pro mě jeden z nejlepších pocitů co znám. Možná právě i pro tu dvojitou zodpovědnost a určité příjemné napětí a očekávání, jak to bude působit. Proto se snažím své skladby provádět co možná nejčastěji, přijde mi to přirozené.

Jiří Suchý kdesi řekl, že svá díla považuje za děti svého ducha a „…jakej bych to tedy byl fotr, kdybych jim nepomohl do světa“. Ta věta se mi velice líbí. U nových vlastních skladeb je důležité psychicky ustát první zkoušku, kdy se všichni s novou věcí seznamují, přirozeně chybují a nic nezní tak, jak jsem si představoval. Pak následuje klasická zkoušková práce jako u kterékoli jiné skladby, s tím rozdílem, že mám jako autor jedinečnou možnost do partitury tu a tam zasahovat a místa, která třeba nevycházejí dobře, korigovat a měnit. U partitur jiných autorů si to jako dirigent nesmím dovolit.

S baletem jsem se od dirigentského pultu potkával spíše nárazově, ale rád vzpomínám například na spolupráci se světoznámým kanadským souborem Compagnie Marie Chouinard. Jejich choreografie na Stravinského Svěcení jara byla strhující. Dirigoval jsem také v japonské produkci Debussyho balet La Boite à joujoux (Skříňka s hračkami) a okamžitě jsem se do té hudby zamiloval.

A jaké pocity jako skladatel máte, když svoji hudbu při zkouškách vidíte na scéně „rozpohybovanou“? Jak hodně se choreograf Paul Chalmer „trefil“ do vaší vize?

Jsem moc rád, že Paul pojal inscenaci klasicky, bez modernizujících prvků. To byla ostatně koncepce, na které jsme se hned na začátku shodli. Vidět svoji hudbu v pohybu je další krásná nadstavba, jakoukoli formu tanečního umění obdivuji a před tvrdou prací tanečníků hluboce smekám. Vnímám tanec jako nejvyšší formu spojení aspektů fyzických a uměleckých, vyjádřit tisíce emocí pouze prostřednictvím svého těla je nádherné. Sám jsem ke své škodě v tanečních skončil u mazurky.

Dumasův román v baletním zpracování se v Ostravě neobjevuje poprvé: v polovině osmdesátých let se na stejné scéně hrálo zpracování sovětského skladatele Veniamina Basnera a libretisty Fjodora Vanina. Měl jste možnost se s touto verzí aspoň zběžně seznámit?

Vím o tom, na stránkách divadla je dokonce z té inscenace několik fotografií, hudbu jsem však nikde nedohledal. To téma již bylo samozřejmě zpracováno mnohokrát, existuje i balet s hudbou anglického skladatele Malcolma Arnolda, autora hudby k filmu Most přes řeku Kwai. Skvělé jsou filmové soundtracky Lalo Shifrina a Michela Legranda. Těmito verzemi jsem se ale při komponování nechtěl nechat nijak ovlivnit.

Skladatel, dirigent, klavírista, šéf Karlovarského symfonického orchestru – vaše profesní aktivity jsou nesmírně široké a váš diář zajisté hodně zhusta pokrývající. Jak náročné to je? Jak to všechno stíháte? Kde k tomu všemu berete energii, které máte, zdá se, stále na rozdávání?

Je pravda, že moje hudební aktivity jsou velice různorodé, mně ale tento širší záběr vždy vyhovoval. Někdy je to časový pres a logistická křížovka – máme dvě malé děti a bez podpory své ženy si to vůbec nedokážu představit. V Karlovarském symfonickém orchestru mám možnost soustavně pracovat s výbornými hudebníky a něco tvořit v trochu delším horizontu. V těchto dnech jsme spustili iniciativu na vybudování nového koncertního sálu v Karlových Varech a čtenáře Opery Plus bych rád touto cestou poprosil o případnou podporu – více lze najít na www.salprovary.cz. Mám pocit, že se všechny ty hudební disciplíny, kterým se věnuji, navzájem dobře doplňují a inspirují. Například poznatky z hudby jazzové, kterou miluji a čas od času se ji snažím aktivně hrát, lze velmi dobře aplikovat na klasická díla. A teď nemyslím jen třeba ve smyslu rytmickém, ale i v jakési uvolněnosti a nadhledu. Domnívám se, že my aktivní hudebníci bychom se měli hudbou především sami bavit, užívat si ji – se vší profesionalitou, samozřejmě. Myslím, že jedině tak lze předat krásu skrytou v hudbě posluchačům, protože rutina je začátek uměleckého konce. Já stále s úctou žasnu nad tím, jakého vzácného odkazu v podobě geniálních hudebních děl mám tu čest se každý den dotýkat a pracovat s ním. Ta fascinace hudbou je v mém případě neutuchající.

Děkuji za rozhovor, k premiéře v Ostravě držím palce!

 

VIZITKA
Dirigent, skladatel a klavírista Jan Kučera se narodil roku 1977 v Klatovech a patří mezi nejvšestrannější české umělce. Na Pražské konzervatoři absolvoval u Bohuslava Řehoře skladatelský obor a u Miriam Němcové a Miroslava Košlera obor dirigentský, v němž jej následně na HAMU vedl Vladimír Válek. V rámci svého absolventského dirigentského koncertu na Pražské konzervatoři debutoval se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a provedl v premiéře své tři symfonické básně na motivy českých spisovatelů (Kundera, Hrabal, Kolář).

Jako skladatel zasahuje do mnoha oblastí, tvoří kompozice symfonické i komorní, kantátové i písňové, a zároveň má na svém kontě přes třicet scénických hudeb k inscenacím pražských i oblastních divadelních scén. Plodná je i jeho tvorba v oblasti aranžérské – je autorem symfonických úprav písní Jaroslava Ježka a několika symfonických suit složených z písní a melodií z českých filmů.

Jako dirigent pravidelně spolupracuje s předními českými orchestry, s nimiž kromě klasického repertoáru provedl nebo natočil více než sto symfonických skladeb soudobých autorů, často v premiéře. V letech 2002–2010 byl jeho hlavním působištěm Symfonický orchestr Českého rozhlasu (nejprve asistent tehdejšího šéfdirigenta Vladimíra Válka, v sezonách 2008–2010 na pozici dirigenta). Se SOČRem ve spolupráci s věhlasným tanečním souborem Compagnie Marie Chouinard z Kanady provedl v červnu 2007 v pražské Sazka Aréně Stravinského Svěcení jara. V téže době získal v dirigentské soutěži Pražského jara čestné uznání. V říjnu 2007 se SOČRem úspěšně vystoupil mimo jiné s Dvořákovou Novosvětskou symfonií v Musikverein ve Vídni a uvedl ji společně s Beethovenovými symfoniemi i během japonského turné.

U příležitosti českého předsednictví EU 2009 s tímto tělesem natočil pro Supraphon hymny 27 členských států Evropské unie. Pro svou hudební všestrannost a pohotovost je často vyhledáván i k produkcím crossoverových koncertů. V rámci Dne české státnosti 2010 zrekonstruoval původní partituru Oskara Nedbala a Jaroslava Křičky k němému filmu Svatý Václav z roku 1929, hudbu nově natočil na DVD a následně živě provedl i s projekcí filmu v Rudolfinu.

Spolupracuje rovněž se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, s nímž provedl například Smetanovu Mou vlast, Janáčkovu Glagolskou mši či Beethovenovu Symfonii č. 9.

Jan Kučera působí i na operní scéně. V Národním divadle moravskoslezském v Ostravě dirigoval Mirandolinu Bohuslava Martinů a Prokofjevovu operu Ohnivý anděl. V Národním divadle v Praze nastudoval dvě krátké opery Dmitrije Šostakoviče Antiformalistický jarmark / Orango, ve světové premiéře svoji komickou operu Rudá Marie, komponovanou na námět kultovního rozhlasového seriálu Rodinka Tlučhořových autorů Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse, a Rossiniho Popelku.

Od sezony 2015/2016 je Jan Kučera šéfdirigentem Karlovarského symfonického orchestru.
(zdroj narodni-divadlo.cz)

 

Jan Kučera:
Tři mušketýři
Choreografie: Paul Chalmer
Hudební nastudování: Jan Kučera
Dirigent: Jan Kučera / Maroš Potokár
Scéna: Paul Chalmer
Kostýmy: Anna Kontek
Světelný design: Tomáš Morávek
Video: Jan Fuksa, Martin Svobodník
Balet Národního divadla moravskoslezského
Orchestr opery Národního divadla moravskoslezského
Premiéra 23. března 2017 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava

Král Ludvík XIII. – Stéphane Aubry / Matthias Kastl
Královna Anna Rakouská – Isabelle Ayers / Brittany Haws / Michaela Vápeníková
Kardinál Richelieu – Yago Catalinas Heredia / Macbeth Konstantin Kaněra
Vévoda z Buckinghamu – Stéphane Aubry / Olgert Collaku / Stefano Pietragalla
Milady de Winter  – Isabelle Ayers / Olga Borisová-Pračiková / Shino Sakurado
Athos – Koki Nishioka / Stefano Pietragalla / Macbeth Konstantin Kaněra
Porthos – Giordano Bozza / Rei Masatomi
Aramis – Olgert Collaku / Sergio Méndez Romero
D’Artagnan – Giordano Bozza / Koki Nishioka / Sergio Méndez Romero
Konstance Bonacieux – Brittany Haws / Chiara Lo Piparo / Ayuka Nitta
Rochefort – Macbeth Konstantin Kaněra / Stefano Pietragalla

www.ndm.cz

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat