Se Štěpánkou Pučálkovou na druhé straně řeky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Když mi agentura poslala nabídku na předzpívání na tuto roli a informace, o jaký festival se jedná a kdo bude tuto operu dirigovat, nejprve jsem tomu nemohla uvěřit… Podmínkou pro předzpívání ale nebyl standardní repertoár, ale přímo dvě role z této opery, protože hledali představitelky rolí Siegrune a Rossweise. Měla jsem se tak v poměrně krátkém čase naučit obě úlohy a ty potom na jevišti Vídeňské státní opery pro pana Thielemanna a ředitele opery, pana Dominique Meyera předzpívat. Celé dva týdny jsem nedělala nic jiného, než jsem se učila právě tyto dvě role, abych byla perfektně připravená a neponechala nic náhodě. Když jsem se pak den po předzpívání vrátila do Salcburku, přišel mi e-mail, že jsem dostala roli Siegrune… To bylo něco tak krásného, že se to slovy nedá popsat! Nicméně s uveřejněním té dobré zprávy jsem musela ještě pár měsíců počkat, než festival sám vydal oficiální program.

Na spolupráci i na celý projekt se nesmírně těším a jsem hrdá na to, že mohu s rodilými Němci zpívat Wagnera!

Z uvedených zkušeností vyplývá, že se vám stal Salcburk druhým domovem i po skončení vašich studií. Jak se tady daří dnes už „dospělé“ operní pěvkyni? Možná dokážete porovnat výhody a nevýhody bydlení na okraji Prahy, kde máte rodinu, a v bytě na okraji Salcburku…

Žiju v Salcburku moc ráda a do Prahy se vracím tak často, jak je to jen možné. V Praze mám rodiče, v Salcburku přítele a většinu kamarádů, svou profesorku zpěvu a úžasného italského korepetitora… V neposlední řadě jsou pro mě důležité i pracovní kontakty, které jsou nutné pro prosazení v Rakousku, Německu a dalších zemích.

Obecně vnímám Salcburk jako město s výbornou zeměpisnou polohou: do Německa je to kousek, do Vídně a do Prahy také a ani do Itálie to odsud není daleko.

Ve městě, jakým je Salcburk, jste už nepochybně potkala řadu známých a inspirativních osobností operního světa…

To rozhodně, v Salcburku světové hvězdy možná ani nejde nepotkat, a to hlavně v létě. Myslím ale, že řada z nich pochází i od nás…. Nejedno milé setkání proběhlo s Adamem Plachetkou a jeho ženou Katkou, Janem Štávou nebo Romanem Hozou. A z těch zahraničních ráda vzpomínám na manžele Michaela a Gabrielu Volle, se kterými nás dodnes pojí přátelství, Tomasze Koniecznyho, Georga Zeppenfelda, Juana Diega Flóreze, Rolanda Villazóna, Annu Gabler, Moniku Bohineć nebo Thomase Ebensteina. Na promenádě před Festspielhausem snadno potkáte i takové hvězdy, jako Annu Netrebko s rodinou, nebo Plácida Dominga. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že i velké hvězdy, od nichž byste čekali hvězdné manýry, jsou velmi příjemní lidé. A to je dobře.

Před rokem jste se stala jednou z finalistek známé mezinárodní pěvecké soutěže Hans Gabor Belvedere, která se koná v Amsterdamu. Jaké jsou vaše zážitky z tohoto jistě dramatického pěveckého klání, co obnáší „stát se finalistou“? Znamená to třeba o něco větší zájem uměleckých manažerů a divadelních agentů?

Celkově velkým milovníkem soutěží nejsem. Ty významné vám ovšem mohou otevřít dveře do hudebního světa… Jednou z nich je i Hans Gabor Belvedere Competition. Nejprve jsem tam prošla sítem prvního kola, které se konalo v mém případě v Mnichově, a byla pozvána k dalšímu klání do Amsterdamu. Tam jsem nakonec postoupila do semifinále mezi šedesát nejlepších, což mě na jednu stranu potěšilo, ale pak i trochu zklamalo, protože mezi posledních patnáct už jsem se bohužel neprobojovala… Vzhledem k vysokému počtu účastníků z celého světa (v mém případě tisíc tři sta dvacet pět!) je tato soutěž nepředvídatelná a mnoho výborných zpěváků vypadlo hned v prvním kole. Ale i postoup do semifinále může sám o sobě pomoci, protože v publiku sedí mnozí zahraniční agenti, takzvaní „hledači talentů“, nebo ředitelé divadel. Já jsem dostala nabídku na spolupráci ze Švýcarska a z jednoho významného operního domu v Německu, ale víc bych raději zatím neprozrazovala…

Posledních několik let se finálová kola konají v různých světových městech, letos například v Kapském Městě v Jihoafrické republice. Dříve tomu tak nebylo, soutěž měla tradičně domov ve Vídni. Možná proto je teď organizace soutěže pokaždé jiná… V Amsterdamu se finálová kola konala v činoherním divadle, kde zdi byly tak tenké, že organizátoři vydali zákaz rozezpívávaní kdekoliv uvnitř budovy. Mně nakonec poskytl útočiště k hlasové přípravě turecký majitel Kebab bistra, kde jsem trénovala árii Parto, parto těsně před tím, než jsem šla na jeviště. Myslím, že na mě v bistru dodnes vzpomínají jako na atrakci!

Teprve v poslední době jsme vás měli více možností poznat i v divadlech v Čechách a na Slovensku. Po Rosině v Lazebníku sevillském a Anniovi v Titovi ve Slovenském národním divadle v Bratislavě jste se oklikou dostala i do Prahy. Ve Státní opeře už jsme vás tak viděli jako Páže v Salome, Suzuki v Madama Butterfly, Stephana v Romeovi a Julii, Třetí dámu v Kouzelné flétně a čerstvě i jako První služebnou v Elektře. Jak tuto svou, stále ještě čerstvou domácí, zkušenost hodnotíte? A uvidíme vás na českých a slovenských scénách v budoucnu častěji?

Už jako studentka zpěvu jsem snila o tom zazpívat si někdy v tom našem Národním… Za ty krásné role, které mi nabídl tehdejší hudební ředitel Státní opery Martin Leginus, jsem velmi vděčná. Poznala jsem spoustu výborných českých kolegů, na které jsem se před tím chodila jen dívat, a skutečnost, že s nimi nyní mohu i spolupracovat, je velmi příjemná. Přijali mě mezi sebe moc mile a cítím se jako malá součást kolektivu.

I v Praze je však možné seznámit se s kolegy ze zahraničí, kteří zde hostují. Hned ve své první produkci ve Státní opeře Praha jsem se potkala se skvělou sopranistkou Gun-Brit Barkmin a barytonistou Tomaszem Koniecznym, během Madama Butterfly jsem si zazpívala i s italskou sopranistkou Donatou D’Anunnzio Lombardi. Velkou zkušeností pro mě byla spolupráce s režiséry Jiřím Heřmanem a Mariuszem Trelinskim nebo dirigentem Marcem Guidarinim.

Vzhledem k plánované rekonstrukci Státní opery se veškerá představení přesouvají do Národního divadla nebo Hudebního divadla v Karlíně. Tam se budou hrát i inscenace, které měly premiéru tuto sezonu a ve kterých účinkuji. Diváci mě tak budou mít možnost v následující sezoně opět vidět jako Suzuki nebo Stéphana. Ve Slovenském národním divadle stále zpívám Rosinu v Lazebníku sevillském a další spolupráce je právě v jednání. Do budoucna se těším na další nové role v Národním divadle, kam se budu vždy stále ráda vracet!

Abychom se nebavili jen o vaší profesi: v Praze i v Salcburku vám určitě zbývá čas věnovat se i dalším činnostem, které vás baví a dodávají vám energii…

Momentálně mi nejvíc času zabírají právě koncerty a divadlo. Ve zbylém čase hodně cestuji, relaxuji, cvičím jógu a snažím se udržovat se fit. Na léto plánuji trochu odpočinku, ale protože mě v následující sezoně čekají další koncerty a nové produkce, budu se muset opět vrhnout na učení nových rolí…

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na