Se Zdenkem Konvalinou a Ksenií Ovsyanick o tanci, malování i druhé kariéře

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Setkali jsme se už v červenci na Prague Ballet Intensive, nové letní baletní škole v Praze. Při takových příležitostech se vždy scházejí skvělí tanečníci a pedagogové z různých koutů světa, tak proč toho nevyužít: českých tanečníků, kteří se proslavili ve světě, není mnoho. Zdenek Konvalina, který odešel před dvaceti lety a strávil úspěšnou taneční kariéru v USA, Kanadě a Velké Británii, je jedním z nich. Zastihli jsme ho spolu s manželkou Ksenií Ovsyanick, která je v současnosti první sólistkou Staatsballett Berlin. Mezi učením se s námi podělili o své zkušenosti a pozitivní pohled na život. Jsou oba velmi cílevědomí a vědí, co od života chtějí.
Ksenia Ovsyanick a Zdenek Konvalina (zdroj ksenia-ovsyanick.com / foto Alice Pennefather)

Začněme zlehka. Když se setkám s tanečníky, kteří tvoří pár i v soukromí, hned mě napadne, jak jim funguje partneřina na jevišti. Tančíte spolu?

KSENIA OVSYANICK:
Když jsme se seznámili v souboru v Londýně, příliš často jsme spolu netancovali, jen pár věcí. A vždycky to byla nějaká náhoda, že se někdo zranil a hledala se náhrada, neplánovali jsme to. Teď spolu tančíme víc.

A nerozptyluje vás to třeba?

KSENIA OVSYANICK:
Ne, myslím, že jsme schopni oddělit od sebe práci a osobní život. A když tancujete s někým, koho dobře znáte, tak můžete být v komunikaci přímější, jednoduše říct – udělej to takhle, a hotovo. Ale my jsme oba hodně trpěliví. Možná, že někteří partneři s trochu výbušnějšími povahami spolu tancovat nemůžou.

ZDENEK KONVALINA:
Žádný skandál, bohužel. (smích) Teď spolu tancujeme trochu víc, protože Ksenia pro nás choreografuje. Děláme spolu projekty, na jeden z posledních jsme měli jen týden na přípravu, ale mě to vždycky baví.

Takže jste vlastně ještě neukončil taneční kariéru, jen jste odešel ze stálého angažmá na volnou nohu, je to tak?

ZDENEK KONVALINA:
Ano, cítím, jak mě ty projekty táhnou k tanci zpátky, ale jsem radši na volné noze, už mě nebavilo pracovat ve velkém divadle. Chtěl jsem si vybírat projekty i lidi, se kterými spolupracujeme, takže si to všechno užívám. Než se do něčeho pustíme, odsouhlasíme, jestli chceme na konkrétní gala přijet, mám všechno pod kontrolou. Původně jsem skutečně tancovat přestal, ale začalo mi to chybět. Jako tanečník se musíte udržovat v kondici a já se začal cítit hůř, tak jsem začal trochu víc trénovat i učit. Balet člověka táhne pořád k sobě.

Měl jste nějaké zranění?

ZDENEK KONVALINA:
Měl jsem jen potíže jako každý jiný tanečník. Když dosáhnete určitého věku, musíte se rozhodnout, jestli ještě chcete tancovat. Vždycky jsem dělal prince, technicky náročné věci. Hodně lidí se v téhle situaci rozhodne jít do víc contemporary stylů. Pořád ukazujete svoje dovednosti, ale už to není tak namáhavé.

V jakých projektech teď jedete?

KSENIA OVSYANICK:
Poslední bylo open air představení v Anglii, kde jsme si připravili dvě choreografie, jedna byla z loňska a jedna úplně nová. Jsem choreografka, ale on je to vlastně hodně společný proces.

ZDENEK KONVALINA:
Taková rodinná událost. (smích) Teď jedeme do Chile do Santiaga, kde bude Ksenia tančit na gala představení a já pomáhám s organizací gala, zkoušením, dávám hodiny a tak. Pak letím na dva dny do Brna na sraz dvacet let od absolutoria a pak jedeme do Barcelony. Ksenia dělá to, co jsem dělal já před deseti lety, vystupuje na gala představeních, teď je hvězda. A já pomáhám s organizací a s kufry…(smích) Taky máme namířeno do Austrálie do Nové Kaledonie. Já mám vlastně paralelní životy: pomáhat s organizací těchto projektů mi pomáhá udržet se ve formě, ale druhá důležitá část mého života je malování.

A jsou nějaké projekty, ve kterých se uplatňujete jako výtvarník?

KSENIA OVSYANICK:
Na podzim bude mít Zdenek jeden projekt v Kanadě, kde bude malovat na jevišti s orchestrem, bude to napůl představení a napůl výtvarné umění.

ZDENEK KONVALINA:
Když jsem tancoval v souboru National Ballet of Canada, měl jsem skvělé vztahy s dirigentkou orchestru. Je to báječná dáma a teď se stala ředitelkou symfonického orchestru. K zahájení sezony plánuje speciální koncert, a protože má moc ráda moje malby, přišla s nápadem, že instaluje na scénu veliké plátno a já budu s orchestrem dělat živou malbu. Vůbec netuším, co z toho nakonec bude. (smích) A pak mám velkou výstavu v Londýně na veletrhu umění. Pomalu se mi daří dostat se do některých galerií, konečně… Je to dlouhý proces, ale konečně se to daří, lidé si začínají všímat, že fakt maluju. Někdy potkám mladé tanečníky, kteří mi říkají věci typu: „Viděl jsem tě tancovat, byl jsem na tvojí hodině, byl jsi úžasný.” Tím si člověk uvědomí, že v baletním světě má jméno, a to vlastně opouští. Protože ve výtvarném umění je nula, začíná z ničeho. Ale mě na tom právě přitahuje, že mě to nutí dokázat lidem, že jsem i jiný umělec než tanečník.

Kdy jste s malováním začal?

ZDENEK KONVALINA:
Když jsem tancoval v Houstonu, měl jsem docela velké zranění, bylo to v roce 2001, koleno. Bylo mi jednadvacet a začal jsem malovat, protože jsem se strašně nudil. Teď po šestnácti letech je malování moje vášeň. Nejsem choreograf, sice chci něco vytvářet, ale ne s tělem. Vážně jsem miloval tancování, ale choreograf nejsem, stejně tak jako nejsem pedagog.

A potkali jsme se na mistrovských kurzech, kde učíte.

ZDENEK KONVALINA:
Ano, ale tohle je dost specifický projekt, není to vysloveně učení.

KSENIA OVSYANICK:
Mistrovské kurzy jsou něco jiného, je to víc o tom, že sdílíte svoje zkušenosti s mladšími tanečníky. Přijdete, něco jim předáte, a zase jdete. Být pedagog je jiné, to je dlouhodobý proces a závazek ke každému jednotlivému žáku. Tohle je spíš koučink.

ZDENEK KONVALINA:
Nedokázal bych pracovat jako pedagog, chodit pravidelně ráno do školy a strávit tam celý den. Pedagogice se musíte oddat. Myslím, že my oba jsme měli učitele, kteří nebyli pro svou práci doopravdy zanícení – a takový učitel být nechci.

Je skvělé, že si uvědomujete, k čemu máte talent, a jednáte podle toho – myslím, že je až moc tanečníků, kteří učí, ale ve skutečnosti nejsou pedagogy od přírody.

KSENIA OVSYANICK:
Je hodně snadné spadnout do takové pasti, že si říkáte: „Chci tancovat celý život, takže jediná věc, kterou budu moct dělat, je učení.“ Místo toho, abyste si řekla, že i když končíte s taneční kariérou, tak jste ještě docela mladá, život máte před sebou a můžete dělat, cokoli chcete. Ale lidé mají zakořeněno, že můžou dělat celý život jen jednu věc.

ZDENEK KONVALINA:
Možná je to z opatrnosti. A znám hodně tanečníků, kteří mají potíže přijít na to, co by chtěli dělat. Není to jednoduché.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář

Reklama