Jan Klusák: Na smrt se docela těším

Opera Plus dostala vzácnou příležitost vést bilanční rozhovor se skladatelem, literátem, divadelníkem a hercem Janem Klusákem, který celý život snad jako jediný český skladatel dokázal pracovat jakožto umělec ve svobodném povolání. Povídali jsme si o jeho inspiracích, vzpomínkách z dětství a nakonec i o jeho postoji k životu a smrti.
Jan Klusák 2020 (foto Lenka Dohnalová)

Milý Honzo, toto je první rozhovor pro Operu Plus, můžeme tedy začít více ze široka? Pokud jde o hudbu, kteří autoři vás něčím inspirovali, uvědomil jste si něco při jejich hudbě?
Měl jsem vždycky moc rád Stravinského, Schönberga, Weberna. Z mých vrstevníků Ligetiho. Moc pro mě znamenal prof. Karel Janeček, náš učitel. To byl asi člověk, který mě nejvíc ovlivnil. Připadá mi velmi moderní, i dnes. Já teď píšu 11. a 12. Invenci. Jedenáctá je variací na jeho téma.

O co šlo/jde v Invencích?
O řád. O to vnést do nového způsobu seriálního komponování řád, který by propojil řadu a celek, a po každé jiným způsobem.

A samotná řada (série), z níž je skladba komponovaná, byla vybrána s nějakým významem, výrazem jejích prvků?
Někdy ano, někdy ne. Já mám soukromou teorii, ve které každý interval něčemu odpovídá. Planetám například – saturnský, jupiterský interval.

Na to jste přišel jak?
To jsem si vymyslel. A trochu jsem přitom četl Keplera…

A určitým završením invencí je Axis Temporum.
Ano, to je vrchol. Není to ale invence. Je tam symbolicky řád prodlužování a zkracování délky dne a noci.

Jinak, co se týče mého stylu: Tuhle jsem četl takové hezké heslo, které se týkalo výtvarníků – Chirica, Magritta:”eine andere Moderne“„jiná moderna“. Tak si také připadám. Dělám si to po svém a to mi vyhovuje.

Co potřebujete ke komponování?
Tužku a papír.

A klid na skládání?
V tomhle já jsem, milá Lenko, velmi trénovaný. Má maminka nenáviděla mé povolání a rušila mě, jak jen mohla. Takže, já jsem zvyklý komponovat třeba při dechovce, protože, když jsem začal, pouštěla rádio, mlátila nádobím…

Udělala z vás „zenového mistra“…
No. Já vydržím všechno, mně vůbec nic nevadí.

Něco snad ano, třeba být zaměstnancem…
Mám rád svobodu. Svého času, když jsem měl průšvih se Svazem skladatelů, mi nabízel Jaroslav Šeda (ředitel Supraphonu) místo po nějakém člověku, který byl „odborníkem na dechovku“ a strašil mne, že od teď už budu hlídaný a „že mne zachrání.“

Že vás „jako zachrání“, abyste byl zavázán.
Ano. Bylo nás víc takových. Musel bych chodit v šest ráno do Supraphonu, protože on chodil také. Sešlo z toho, naštěstí.

Když srovnáte situaci, když jste začínal a teď. Jak to fungovalo a jaký z toho máte dojem dnes?
Tehdy nemohl nikdo podnikat sám o sobě. Když jsme s Liborem Peškem chtěli dělat Komorní harmonii v divadle Na zábradlí, tak to vyniklo, protože toho bylo málo. Vlastně jsme všechno dělali na vlastní pěst. Přemáhali různé překážky, které jsme nečekali, měli zájem se scházet. Dnes může teoreticky každý všechno, ale lidé jsou spíše líní.

Jan Klusák (foto archiv)

Změnila se funkce většinové hudby. V 50., 60. letech byla část avantgardy hodně intelektuální, inspirací často blízko seskupení věd středověkého kvadrivia, tj. hudby s aritmetikou, geometrií, astronomií v moderním pojetí. Dnes většina i vzdělaných lidí očekává od hudby spíše nějaké naladění po náročné práci. Jaké vidíte v takové situaci možnosti v operním žánru?
Snažil jsem se např. složit velkou operu ve Filoktétovi, protože jsem chtěl zkusit využít novou seriální techniku pro velkou formu. Výsledkem je ale samozřejmě pořád konvenční opera pro velké jeviště. Větší budoucnost mají asi komorní útvary o několika lidech a nástrojích tak, jak to dělají třeba v New Opera Days v Ostravě. To je velká věc – Petr Kotík zakotvil v Ostravě, mají ho tam rádi a projekt podporuje primátor. Je výborné, že u nás vzniklo takové středisko.

A co hudba k filmu a divadlu? Měl jste velké štěstí na spolupracovníky a je dobře vnímána i veřejností. Je to pro skladatele inspirativní?
Filmová hudba je hudba služebná. Je to jakoby další „postava“. Když jsem dělal např. hudbu k Nemocnici na kraji města, tak byl režisér Dudek velmi nespokojený. Říkal, že ta hudba dělá dojem jako by si postavy myslely něco úplně jiného, než bylo zamýšleno, což byla pravda.

Ano, scénická a filmová hudba dává možnosti doplnit, vrstvit, posunout význam, vytvořit paradox.
Jedině tak to má smysl, ne že jen opisuje.

A jak je to s hudbou, kterou jste napsal k němému filmu (Hrabě Monte Cristo, Eroticon)?
Oslovil mě ředitel Národního filmového archivu Opěla, když restaurovali oba filmy. Francouzi se ozvali, když slyšeli hudbu k Monte Christovi, financovali pak projekt Eroticonu.

I tu druhou verzi?
Využil jsem situace a udělal trochu jinou symfonickou verzi, která byla uvedena v Národním divadle. Jako zkušenost mi to stačilo.

Zdá se mi, že i vaše úspěšné herectví, byť o něm mluvíte jako podružném, vyzařuje zálibu v němém filmu. Je takové výrazově komplexní, založené na nonverbálním projevu. Ten váš pohled důstojníka v Nastěnčiných snech, nebo postava kluzkého Rudolfa ve snímku O slavnostech a hostech
Ano. Ester Krumbachová měla ráda němý film. Já také, i pantomimu.

Co se vám vybavuje z dětství, z mládí? Myslím emocionální vzpomínky, ostrůvky významnosti.
Třeba když mi byli čtyři – jedno odpoledne s babičkou na kanapi, když jsme si četli pohádky o Krakonošovi.

Z hudby např. návštěva Boston Symphony s Charlesem Munchem s Honeggerovou Liturgickou symfonií, Ravelovou Dafnis a Chloé a vůbec všechna vystoupení Charlese Muncha na Pražském jaru například. To byly zážitky, ze kterých jsem pak dlouho žil.

A jak vidíte dnešní situaci? Myslím, celkově společensky.
Ne špatně. Myslím, že u nás jsou lidé dost chytří na to, aby si zvolili vždy to, co chtějí. Nebojím se.

Jednou jste řekl, že pseudoinformace jsou projevem i příčinou dnešní společenské krize. Řekněme, že jsme sice tzv. informační společnost, ale moc krátce, abychom nebyli zneužitelní.
Já si všímám skutečnosti a „informace“ moc neposlouchám.

To se mi líbilo, jak vás charakterizovala Ester Krumbachová – „duchem přítomný, nelíný, nelhostejný, nefabuluje, nelíčí…“ Na co poslední dobou myslíte?
Na to, co je po smrti. V mém věku.

A máte nějakou představu?
No, těším se na to, docela…

Film O slavnosti a hostech, Jan Klusák (zdroj ČSFD)

Jan Klusák, původním jménem Jan Filip Porges (*1934 v Praze), je nezávislý český hudební skladatel symfonické, komorní, operní, baletní, scénické a filmové hudby, literát a příležitostný herec. Své příjmení si skladatel ponechal po matce. Jeho synem je hudební publicista Pavel Klusák.

Od r. 1959 se spolužákem dirigentem Liborem Peškem uváděl řadu svých avantgardních skladeb s jeho souborem Komorní harmonie, který byl zastřešen Divadlem Na zábradlí. Během normalizace se stal „nedoporučeným“ skladatelem. Pomohla mu mj. spolupráce s Divadlem Járy Cimrmana. Nikdy nebyl zaměstnancem, poněvadž se jako jediný skladatel v Čechách dokázal uživit komponováním, což bylo na tehdejší dobu neuvěřitelné.

Jeho klíčovými díly jsou Variace na téma G. Mahlera pro velký orchestr (1960-1962), série (zatím) deseti Invencí (1961-1992), symfonická báseň Zemský ráj to na pohled (1998), Axis Temporum pro velký orchestr (2003-2004). Z oper a singšpílů: Zlý jelen na slova V. K. Klicpery (1989), Dybuk, aneb Bludná duše – Hra se zpěvy (1995, prem. 1996), Zpráva pro akademii – komorní opera podle povídky F. Kafky (1993-1997, prem. 1997), Filoktétés (2015).

V hudbě scénické a filmové spolupracoval s vynikajícími režiséry O. Krejčou, E. Schormem, V. Chytilovou, J. Němcem, J. Brdečkou, J. Herzem, J. Švankmajerem, J. Menzelem a dalšími. Z tohoto četného díla je ovšem nejznámější hudba k seriálu Nemocnice na kraji města (1976-1981), k níž byl osloven autorem J. Dietlem.

Z hereckých filmových rolí patří k nejzajímavějším postava Rudolfa ve filmu O Slavnosti a hostech (scénář E. Krumbachová, režie J. Němec, 1966), v divadelních rolích vystupoval v představeních Divadla J. Cimrmana v letech 1969-1974.

O J. Klusákovi: Jan Klusák aneb Co bych chtěl říci o sobě(režie J. Nekvasil, ČT 1994), Ivan Poledňák: Vášeň rozumu. Skladatel Jan Klusák (Olomouc 2004), Axis Temporum (D. Krameš, ČT 2009), Jan Klusák, Paměť národa (rozhovor se uskutečnil v srpnu 2020 v Institutu umění – Divadelním ústavu)

Mohlo by vás zajímat


4.5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments