Šedesát let už tomu bude…

19. září 1954 byla neděle. A byl to šťastný den pro českou operu. V dnešním ostravském Divadle Antonína Dvořáka, které tehdy, jak tomu velel dobový usus, neslo jméno Zdeňka Nejedlého, se hrál Don Carlos Giuseppe Verdiho. Inscenace, kterou nastudovali tehdejší skvělý ostravský operní šéf Rudolf Vašata a kterou režíroval další špičkový tvůrce oněch let, režisér Bohumil Hrdlička, se těšila velkému diváckému ohlasu již několik let a v drobnější úloze Mnicha v ní toho večera poprvé vystoupil třiadvacetiletý novic sólistického souboru opery, Richard Novák.

V titulku tohoto medailonku jsem si dovolil mírně parafrázovat slova známé árie z třetího jednání Smetanova Dalibora, kterou Richard Novák tolikrát ve svém životě zpíval. Šedesát let už tomu bude, či vlastně je, co Richard Novák věrně koná svou službu české hudbě a opeře. A zcela neuvěřitelné je, že ji koná v „činné službě“ při pln svěžesti. V brněnské Redutě ji oslavil recitálem z české písňové tvorby, v říjnu se s ním diváci mohou setkat na jevišti Janáčkova divadla v roli Ramfise ve Verdiho Aidě, o dalších aktivitách nemluvě. Ještě jednou si dovolím užít operního příměru. Jedna z Novákových rolí z poslední doby je z úspěšné inscenace opery, která stále figuruje na repertoáru divadla. Jedná se o Juliettu Bohuslava Martinů a postava se jmenuje Dědeček Mládí.

Sledujeme-li život a dílo Richarda Nováka, máme před sebou přímo archetyp českého muzikanta v té nejčistší a nejkrásnější podobě. Jakoby do dnešní doby, kdy média (záměrně používám tohoto slova) jsou přeplněna obrázky a zhusta dosti nejapnými výroky všelijakých pofidérních celebritek a hvězdiček, které se blýskavě předvedou, aby po chvíli zhasly a upadly do zaslouženého zapomnění, mezi nás přišel člověk z jiných časů. Tento skvostný představitel nafoukaného purkrabího z Jakobína (kolik takových bařtipánů dnes a denně potkáváme kolem sebe) už svou fyzis a zejména svým vzděláním, múzičností, laskavostí a moudrostí, byl a je ztělesnění všech těch nádherných postav českých muzikantů, jak nám je zanechala historie a literatura.

Osobnost Richarda Nováka formovalo už prostředí, v němž vyrůstal. Narodil se v malé vesničce na Vysočině, Rozseči, v rodině učitele. Na velmi podrobných a důkladných webových stránkách této obce se dočítáme, že už v roce 1589 zde hospodařil na svobodném dvoře Martin Novák. Nováci byli častými rychtáři a obecními radními. Majitel dvora měl platební povinnost pouze vůči novoříšskému klášteru a z té byl vyvázán v roce 1900. Dědeček Richarda Nováka, jenž byl na počátku dvacátého století starostou obce, byl jedním z iniciátorů výstavby krásného kostela, jenž byl zasvěcen Nejsvětějšímu srdci Ježišovu. Rodina se posléze přestěhovala do Kostelního Vydří a zdejší vysoce kultivované prostředí karmelitánského kláštera výrazně ovlivnilo myšlení a cítění chlapce Richarda. Na tomto místě bych chtěl zmínit i jméno jeho bratra doktora Prokopa Nováka, vědce a literáta. A také jméno jeho bratrance z novoříšské větve Nováků, hudebního skladatele Jana. V listopadu si připomeneme třicáté výročí úmrtí tohoto žáka Bohuslava Martinů, jedné z největších osobností české hudby druhé poloviny dvacátého století. Všechny tyto osobnosti spojuje vzdělání, citlivost, múzičnost a mimořádná mravní integrita.

Na své nejrannější začátky vzpomíná Richard Novák v rozhovoru, který svého času poskytl pro týdeník Rozhlas: „Prvotní u mě nebyl hlas, spíše vztah k hudbě jako takové. Podle svědectví rodičů a starších sourozenců jsem od malička zpíval dost kurážně, ale v pěti letech jsem tak moc toužil po housličkách, až mi je přinesl Ježíšek. Tatínek, venkovský učitel, hrál na housle a všude se tenkrát zpívalo doma. V kostele – i na poli, tak silná potřeba to tehdy byla. Lásku k hudbě jsem dostal do kolébky.“

Učil se hrát na housle i na klavír, sám se naučil hrát na varhany a hraje na ně dodnes při bohoslužbách v kostele sv. Rodiny na Grohově ulici v Brně. Během studií na gymnáziu v Moravských Budějovicích a posléze v Telči, hrál ve smyčcovém kvartetu, ve studentském orchestru a zpíval v pěveckém sboru. Chtěl se stát knězem a po maturitě v roce 1949 začal studovat na brněnském biskupském semináři. Ten byl ale o rok později rozehnán a Richard Novák se stal posluchačem pěveckého oddělení brněnské Konzervatoře, kde byl žákem profesora Jiřího Wootha. Wooth byl ovšem na základě rozhodnutí jakési ministerské hodnotitelské komise ze školy vyhozen, protože jeho metody byly shledány nesprávnými a Richard Novák přešel na kompoziční oddělení, které také u profesoraTheodora Schäffera absolvoval skladbou pro komorní orchestr Tre canzoni.

Soukromě ale dále studoval zpěv u Jiřího Wootha, který v té době byl členem ostravské opery, kde zpíval čelné tenorové partie českého i světového repertoáru. Na jeho doporučení byl Richard Novák ještě během studií přijat do ostravského divadla. Richard Novák vystoupil v řadě menších úkolů, ale zazpíval si i Vodníka v Rusalce, v Blodkově jednoaktovce V studni roli Janka a poprvé si zde také zazpíval jednu ze svých pozdějších parádních rolí – Kmeta ve Smetanových Braniborech v Čechách.Jeho ostravská pěvecká kariéra byla přerušena dvouletou vojenskou prezenční službou, ale Richard Novák ani během ní umělecky nezahálel, na vojně se uplatnil jako sbormistr, dirigent a dokonce jako příležitostný komponista skladeb po vojenské dechovky. V té době se Richard Novák ještě pilně věnoval komponování. Připomeňme alespoň některé jeho skladby jako  byly Sonatina pro housle a klavír, Sonáta pro klavír, Variace na vlastní téma pro dechový kvintet, Písně na lidovou poezii pro ženský hlas a klavír či Divertimento pro dechový orchestr. Za cyklus ženských sborů Pražské kašny a fontány získal druhou cenu v soutěži Vysoké školy múzických umění.

Po návratu do Ostravy se začal Richard Novák ve velké konkurenci ostravských basistů výrazněji prosazovat. Oboru tehdy v ostravském divadle dominovala výrazná osobnost Jiřího Herolda, syna člena Českého kvarteta, své pevné místo v souboru zaujal Karel Průša, z Opavy přišel další výtečný zpěvák, Dalibor Jedlička. Richard Novák zpíval mimo jiné Varlaama v Musorgského Borisi Godunovovi, Procidu ve Verdiho Sicilských nešporách a také dvě role, které se natrvalo staly součástí jeho repertoáru, Purkrabí v Jakobínu a Bartolo v Rossiniho Lazebníku sevillském. Richard Novák vzpomíná, že k této roli přistupoval pro její velké nároky s mimořádným respektem. Zvládl ji ovšem dokonale se všemi pěveckými i hereckými nuancemi a v Brně se stal více než důstojným nástupcem svého předchůdce v této postavě, legendárního Vlastimila Šímy. V Opavě si pohostinsky zazpíval další ze svých pozdějších profilových rolí, Kecala v Prodané nevěstě.Právě Kecala s neutuchávající chutí hraje a zpívá i v současné výtečné, moderně, a přitom s maximálním citem pro Smetanovu hudbu koncipované inscenaci Ondřeje Havelky v Janáčkově opeře. V roli Kecala  ho poznaly a obdivovaly díky televizní inscenaci Františka Filipa z roku 1981 široké vrstvy televizních diváků. Dirigentem byl Zdeněk Košler, role Mařenky a Jeníka ztvárnili Gabriela Beňačková a Peter Dvorský.

V Brně se počátkem šedesátých let schylovalo k odchodu Zdeňka Kroupy do Národního divadla. Richard Novák byl pozván k hostování. Poprvé se brněnskému publiku úspěšně představil 8. května 1960 v roli Kmeta v Braniborech. Následoval Purkrabí v Jakobínu a pak přišlo angažmá. Mezitím Richard Novák ještě stačil dvakrát získat laureátské vavříny při Mezinárodních pěveckých soutěžích ve francouzském Toulouse (1961) a o rok později v holandském Hertogenboschi. A pak už šly role jedna za druhou. Ve vynikající Jílkově a Wasserbauerově inscenaci Prokofjevovy Vojny a míru střídal postavu maršála Berthiera s Kutuzovem, v Řeckých pašijích Bohuslava Martinů střídal hlavní role dvou protihráčů, Grigorise a Fotise. Vracel se k nim pak i v dalších inscenacích této opery a též v inscenaci původní, takzvané londýnské verze, kterou vytvořil David Poutney a která se v Brně hrála v roce 2005, Starého muže. V závěru své první brněnské sezony byl po všech stránkách rozkošným Donem Alonsem v Mozartově opeře Così fan tutte.

Zakrátko bylo zřejmé, že brněnská opera získala mimořádnou osobnost, zpěváka velkého hlasového rozsahu s dokonalým technickým vybavením a absolutním sluchem, schopností dokonale propojit náročné pěvecké požadavky s požadavky hereckými a schopností precizní herecké charakteristiky nejrůznějšího typu rolí. Sám v jednom interview řekl, že má nejraději role s výrazným charakterem jako jsou Boris Godunov, Fiesco či Revírník.

V polovině šedesátých let si vzal Richard Novák v divadle neplacenou dovolenou a rozjel se do Německa za Jiřím Woothem, který tam tehdy působil. Zde se dále zdokonaloval ve studiu zpěvu, aby byl schopen zvládat role v co nejširším oboru. Výsledkem bylo mimořádně úspěšně ztvárnění rolí předmozartovského repertoáru, jakými byly titulní postava v Händelově opeře Julius Caesar a Bajazet v Myslivečkově Tamerlánovi.Doménou Richarda Nováka byla vždy česká tvorba. Zpíval a hrál ve všech Smetanových operách. Kromě těch výše zmíněných byl také výborným Lutoborem v Libuši, Mumlalem ve Dvou vdovách, otcem Palouckým v Hubičce. V Tajemství zpíval tři basové role. Na začátku své kariéry frátera Barnabáše, později střídal Malinu a Bonifáce. Skvěle ztvárnil Raracha v Čertově stěně. Do této role si jej obsadil na počátku osmdesátých let ve své inscenaci v pražském Národním divadle Zdeněk Košler. Svou parádní roli, Kmeta v Braniborech, zpíval i při premiéře této opery na Národním, kterou Zdeněk Košler nastudoval v rámci Pražského jara v roce české hudby 1984. Na scéně Stavovského divadla účinkoval v roce 2003 také v roli  Wilricha v inscenaci opery Františka Škroupa Der Meergeuse (Mořský geus).

Z jeho dvořákovských rolí jmenujme ještě Patriarchu v Dimitriji, Lucifera v Čertu a Káči, krále Hydraota v Armidě a v Jakobínu vedle Purkrabího rovněž hraběte Viléma. Z oper Janáčkových jmenujme především Příhody lišky Bystroušky (první uvedení této opery si připomeneme v listopadu), kde se vedle Revírníka mnohokráte představil rovněž jako Farář. V této roli jej mělo možnost vidět i publikum v Paříži, Madridu, Benátkách či Lisabonu. V Její pastorkyni to byl Rychtář, ve Výletech páně Broučkových trojrole  Würfel, Čaroskvoucí, Konšel, v Káti Kabanové Dikoj, ve Věci Makropulos doktor Kolenatý, kterého ztělesnil i ve Smetáčkově a Jernekově inscenaci v Teatro Colón v Buenos Aires. Malého vězně z Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu zpíval pod taktovkou Claudia Abbada i na Salzburském festivalu v roce 1992. Z dalších postav v operách českých autorů připomeňme alespoň Starce Mládí a Nočního hlídače v Juliettě Bohuslava Martinů, chmelaře Bedroně ve Veselohře na mostě a Vypravěče v opeře Dvakrát Alexandr téhož autora. V operách Ilji Hurníka se představil jako Faun v Diogenovi a pan Macdonald v Staré dámě a lupičích. Výtečně se vyrovnal a náročnými požadavky, které na pěvce kladou opery předčasně zesnulého Josefa Berga Johanes doktor Faust a Návrat Odysseův. V jeho citlivém podání vynikla svou lidskostí i postava dědy Kolmistra v operní politické agitce Karla Horkého Svítání.Značně široký je i záběr rolí ze světového repertoáru, kterým Richard Novák propůjčil dar jedinečnosti své interpretace. Týkalo se to jak mozartovských postav, Leporella v Donu Giovannim, Bartola ve Figarově svatbě a zejména Sarastra v Kouzelné flétně, zazpívaného i zahraného s hlubokou moudrosti poznání. S touto rolí slavil velké úspěchy při zájezdu Janáčkovy opery do Japonska v roce 2001. Z dalších rolí německého repertoáru jmenujme Rocca v Beethovenově Fideliovi, Kašpara ve Weberově Čarostřelci, barona Ochse ve Straussově Růžovém kavalíru. Škoda, že mu brněnská opera nedala více příležitosti v repertoáru wagnerovském.  Suverénní způsob, jakým zvládl role  Dalanda v Bludném Holanďanu, Jindřicha Ptáčníka v Lohengrinu a zejména Hanse Sachse v Mistrech pěvcích norimberských svědčí o tom, že by byl úspěšným interpretem i dalších wagnerovských rolí. Svůj talent bezprostřední komiky znamenitě využil v roli Impresaria v Donizettiho Poprasku v opeře. Z verdiovských rolí nesmíme zapomenout na Krále a velekněze Ramfise v Aidě, Sparafucila i hraběte Monterone v Rigolettovi, a zejména na Zachariáše v Nabuccovi, Banqua v Macbethovi, Fiesca v Simonu Boccanegrovi a dvě skvostné role v Donu Carlosovi, krále Filipa a Velkého inkvizitora. V díle Pucciniho se blýskl výborným pěveckým i hereckým ztvárněním titulní role v opeře Gianni Schicchi, z tvorby francouzské pak v postavě v Debussyho Pélleovi a Mélisandě, Mefista ve Faustovi a Markétce, čtveřici zlosynů v Offenbachově Hoffmannových povídkách a Nurabada v Bizetových Lovcích perel.Velmi blízká je Richardu Novákovi tvorba ruských autorů. V Borisi Godunovi vedle titulní role a postavy Varlaama ztvárnil dokonale roli mnicha Pimena, v Musorgského Chovanštině Dosifeje, v operách Rimského Korsakova cara Ivana ve Pskoviťance a Dodona ve Zlatém kohoutkovi. Svou schopnost hlubokého citového prožitku prokázal plně v roli Gremina v Evženu Oněginovi

Stejně jako klasickou či romantickou tvorbu zvládal a zvládá vždy suverénně nároky moderních a soudobých autorů. Připomeňme alespoň letmo jeho Schigolcha v československé premiéře Bergovy Lulu či Lékaře v jeho Vojckovi, dále pak Trulove ve Stravinského Životě prostopášníka, Krále v Lukullově odsouzení Paula Dessaua, Saint-Justa v Dantonově smrti Gottfrieda von Einema, Lékaře v Šostakovičově Nosu anebo Sobakeviče ve Ščedrinových Mrtvých dušíchV sezoně 1970/71 působil Richard Novák kromě Brna rovněž v opeře ve Štýrském Hradci. Představil se tam v řadě výborně ztvárněných rolí, které všechny zpíval v němčině. Jednalo se například o postavy doktora Bartola v Lazebníku sevillském, žalářníka Rocca v Beethovenově Fideliovi, Dalanda ve Wagnerově Bludném Holanďanu. Dona Pedra v Meyerbeerově Afričance či kardinála Modruschta v opeře Hanse Pfitznera Palestrina. Ve Štýrském Hradci měl možnost spolupracovat s jedním z tehdejších čelných německých operních režisérů Hansem Hsrtlebem, ale také se špičkovým klavíristou Gerhardem Kellerem a především s vynikajícím odborníkem na interpretaci písňové tvorby Erikem  Werbou, s nímž spolupracoval i po návratu do Brna.

Richard Novák patří k našim čelným interpretům písňové tvorby, a to jak klasické, tak moderní. Na recitálu v předvečer svého uměleckého jubilea zazpíval jak díla Jaroslava Křičky a Vítězslava Nováka, tak díla svých současníků, jejichž propagaci se věnuje (kromě velké řady dalších) po celý život. Na večeru zazněly Písně nového Werthera Josefa Berga i Horatii Carmina Jana Nováka.

Richard Novák je rovněž jedním z nejvýznamnějších interpretů kantátové a oratorní tvorby. (Svatá Ludmila, Stabat Mater, Dvořákovo i Verdiho Rekviem, Janáčkova Glagolská mše a mnohé další skladby).

Na otázku redakce Opery Plus, jež mu byla položena při příležitosti jeho životního jubilea před třemi roky: „Co všechno musel dělat, aby jeho hlasivky vydržely?“ Richard Novák odpověděl: „Asi musel získat už v letech školení správné, technické základy a musel být v tom správném směru udržován, při tom někdy divokém operním provozu. Předpoklady jsou ovšem i dobré zdravotní podmínky, které už většinou nedokážeme úplně ovlivnit. Také je asi třeba nepřestat úplně zpívat, podobně jako nesmíme přestat chodit, nechceme-li skončit na vozíku.“

V tomtéž rozhovoru na otázku, jak posuzuje současný způsob provozování opery u nás, odpověděl velmi stručně, ale pregnantně: „Opera se změnila od typicky ansámblového divadla po jakýsi hybrid mezi ansámblovým souborem a stagionou… Na skutečnou stagionu nejsou peníze a k ansámblovému divadlu se nelze vrátit, nejsou lidi.“
Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto Rafael Sedláček, Luděk Svítil, František Krasl, Vladislav Vaňák, archiv

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat