Klaněli se i kulisáci. Sedlák kavalír a Komedianti v Drážďanech

Jak ten čas letí… Ani bych neřekl, že už je to tři čtvrtě roku, kdy jsem svou recenzi na salcburskou inscenaci oblíbených veristických dvojčat začal následujícím odstavcem:

„Poznamenejte si, prosím: 16., 19. a 22. ledna a 3. a 6. února 2016. Máte zapsáno? Pokud ano, pak vězte, že v uvedených dnech bude v drážďanské Semperově opeře možné zhlédnout provedení Sedláka kavalíra a Komediantů v téže scénické podobě, v jaké byla k vidění na letošním Velikonočním festivalu v Salcburku. Tuto osobní návštěvu divadla vám s bezmála ročním předstihem doporučuji hned z několika důvodů. Prvním je prostý fakt, že popsat věrohodně slovy vše, co se na jevišti odehrávalo, považuji takřka za nemožné (ačkoliv se o to hodlám alespoň pokusit). Ani alternativa v podobě připravovaného DVD záznamu nejspíše přímou zkušenost nenahradí; nechci podceňovat kreativitu televizních profesionálů, ale mám za to, že jim režisér a scénograf Philipp Stölzl tentokrát předložil mimořádně tvrdý oříšek. Nu a dalším důvodem je moje přesvědčení, že se zimní výlet za Mascagniho a Leoncavallovými dvojčaty do blízké saské metropole určitě vyplatí. Protože na tenhle zážitek určitě jen tak nezapomenete…“

Ne že bych byl tak hrdý na to, že mohu citovat sám sebe a usnadnit si tím práci. Spíše mám upřímnou radost, že ani po avizované premiéře této produkce v Semperoper dne 16. ledna 2016 nemusím na svém neskrývaně reklamním proroctví měnit ani slovo. Zbývá snad jen litovat, že množství repríz, které je možné v Drážďanech navštívit, se nezadržitelně tenčí. Za nakumulováním pouhých pěti představení do relativně krátkého časového období na přelomu ledna a února však nepochybně stojí především obrovská technická a logistická náročnost, jež celý tento výjimečný projekt provází.

Že jde opravdu o prvořadou operní událost, dokazuje mimo jiné i ocenění prestižního časopisu Opernwelt, který na základě hlasování padesáti evropských i amerických hudebních kritiků udělil Phillipu Stölzlovi za výtvarné řešení inscenace titul Scénograf roku 2015. Už samo odůvodnění tohoto rozhodnutí stojí za citaci: „Phillip Stölzl vytvořil multiperspektivní a multifunkční prostor, inspirovaný estetikou komiksů a grafických románů. Ve scéně rozdělené do šesti segmentů odvyprávěl děj Sedláka kavalíra v černobílé filmové stylizaci, zatímco drama Komediantů přesvědčivě evokovalo film barevný.“

Původně jsem měl za to, že mě tato charakteristika i odkaz k předchozímu článku (najdete ho zde), v němž jsem se režisérově osobnosti i vizuální podobě jeho produkce věnoval poměrně detailně, od dalšího popisu této inscenace osvobodí. Musím však přiznat, že tak jednoduché to přece jen nebude. „Sedlák kavalír a Komedianti, vzor Salcburk 2015“ se totiž od své letošní drážďanské verze liší už na první pohled.

Důvod je patrně jednoduchý. Zmíněných šest segmentů, respektive šest samostatných „komiksových okének“, v nichž se veristické thrillery odehrávaly na obří scéně Velkého festivalového domu v Salcburku, se zkrátka na jeviště Semperoper nevešlo. Pod vedením Stölzlova spolurežiséra Philippa M. Krenna a pomocné scénografky Heike Volmer se tedy celý složitý systém přesunul jen do oken čtyř.

Drážďanští diváci tak přišli o pohled na panoráma sicilského města a o část náměstí před kostelem v Cavallerii, stejně jako o kus barvitého zábavního parku, v němž se odehrává děj opery Pagliacci. Jako celek však celý jevištní mechanismus funguje a oslňuje stejně jako při své velikonoční premiéře – systém postupného odkrývání interiérů i exteriérů groteskně mafiánského světa v první jednoaktovce i současné rozehrávání paralelních dějů ve druhé (v obou případech i s promítáním detailů tváří hlavních hrdinů na projekční plátna) je zkrátka pořád působivý. Co do možnosti vnímat režijní pojetí a uvědomit si komplexnost uvedeného jevištního tvaru je přesun na standardní scénu pro inscenaci možná spíše přínosem: Cesta ze Salcburku do Drážďan ostatně zřetelně prospěla i konečnému vyznění předloňské produkce Straussovy Arabelly (naše recenze jsme uveřejnili zde).

Úspěch Stölzlova opulentního řešení byl ovšem tak trochu přidanou hodnotou k původním očekáváním zcela jiného druhu. Uvedení Sedláka kavalíra a Komediantů totiž vzbuzovalo pozornost zejména kvůli tehdejšímu ostře sledovanému debutu Jonase Kaufmanna ve dvojroli Turrida a Cania. Právě angažmá populárního tenoristy a ohlasy na něj poněkud zastínily přínos dalších vynikajících pěvců (kromě jiných Liudmily Monastyrské a Ambrogia Maestriho jako hlavních hrdinů úvodního díla a Marie Agresty a Dimitri Plataniase v závěrečné opeře) a dokonce i Christiana Thielemanna coby autora hudebního nastudování. V nynějším drážďanském znovuuvedení se však pěvecké obsazení zcela vyměnilo a jiná byla i osoba dirigenta. A přestože se tentokrát na scéně neobjevila žádná stejně zářivá hvězda, jakou je Kaufmann, rozhodně nelze říci, že by aktuální sestava na jevišti i pod ním jakkoliv zaostávala za tou předešlou. Na rozdíl od salcburských protagonistů sice působilo obsazení několika z těch drážďanských do jejich rolí na první pohled poněkud nepatřičně, ale tím příjemnějšího překvapení se pak premiérovému publiku dostalo.