Klaněli se i kulisáci. Sedlák kavalír a Komedianti v Drážďanech

Jak ten čas letí… Ani bych neřekl, že už je to tři čtvrtě roku, kdy jsem svou recenzi na salcburskou inscenaci oblíbených veristických dvojčat začal následujícím odstavcem:

„Poznamenejte si, prosím: 16., 19. a 22. ledna a 3. a 6. února 2016. Máte zapsáno? Pokud ano, pak vězte, že v uvedených dnech bude v drážďanské Semperově opeře možné zhlédnout provedení Sedláka kavalíra a Komediantů v téže scénické podobě, v jaké byla k vidění na letošním Velikonočním festivalu v Salcburku. Tuto osobní návštěvu divadla vám s bezmála ročním předstihem doporučuji hned z několika důvodů. Prvním je prostý fakt, že popsat věrohodně slovy vše, co se na jevišti odehrávalo, považuji takřka za nemožné (ačkoliv se o to hodlám alespoň pokusit). Ani alternativa v podobě připravovaného DVD záznamu nejspíše přímou zkušenost nenahradí; nechci podceňovat kreativitu televizních profesionálů, ale mám za to, že jim režisér a scénograf Philipp Stölzl tentokrát předložil mimořádně tvrdý oříšek. Nu a dalším důvodem je moje přesvědčení, že se zimní výlet za Mascagniho a Leoncavallovými dvojčaty do blízké saské metropole určitě vyplatí. Protože na tenhle zážitek určitě jen tak nezapomenete…“

Ne že bych byl tak hrdý na to, že mohu citovat sám sebe a usnadnit si tím práci. Spíše mám upřímnou radost, že ani po avizované premiéře této produkce v Semperoper dne 16. ledna 2016 nemusím na svém neskrývaně reklamním proroctví měnit ani slovo. Zbývá snad jen litovat, že množství repríz, které je možné v Drážďanech navštívit, se nezadržitelně tenčí. Za nakumulováním pouhých pěti představení do relativně krátkého časového období na přelomu ledna a února však nepochybně stojí především obrovská technická a logistická náročnost, jež celý tento výjimečný projekt provází.

Že jde opravdu o prvořadou operní událost, dokazuje mimo jiné i ocenění prestižního časopisu Opernwelt, který na základě hlasování padesáti evropských i amerických hudebních kritiků udělil Phillipu Stölzlovi za výtvarné řešení inscenace titul Scénograf roku 2015. Už samo odůvodnění tohoto rozhodnutí stojí za citaci: „Phillip Stölzl vytvořil multiperspektivní a multifunkční prostor, inspirovaný estetikou komiksů a grafických románů. Ve scéně rozdělené do šesti segmentů odvyprávěl děj Sedláka kavalíra v černobílé filmové stylizaci, zatímco drama Komediantů přesvědčivě evokovalo film barevný.“

Původně jsem měl za to, že mě tato charakteristika i odkaz k předchozímu článku (najdete ho zde), v němž jsem se režisérově osobnosti i vizuální podobě jeho produkce věnoval poměrně detailně, od dalšího popisu této inscenace osvobodí. Musím však přiznat, že tak jednoduché to přece jen nebude. „Sedlák kavalír a Komedianti, vzor Salcburk 2015“ se totiž od své letošní drážďanské verze liší už na první pohled.

Důvod je patrně jednoduchý. Zmíněných šest segmentů, respektive šest samostatných „komiksových okének“, v nichž se veristické thrillery odehrávaly na obří scéně Velkého festivalového domu v Salcburku, se zkrátka na jeviště Semperoper nevešlo. Pod vedením Stölzlova spolurežiséra Philippa M. Krenna a pomocné scénografky Heike Volmer se tedy celý složitý systém přesunul jen do oken čtyř.

Drážďanští diváci tak přišli o pohled na panoráma sicilského města a o část náměstí před kostelem v Cavallerii, stejně jako o kus barvitého zábavního parku, v němž se odehrává děj opery Pagliacci. Jako celek však celý jevištní mechanismus funguje a oslňuje stejně jako při své velikonoční premiéře – systém postupného odkrývání interiérů i exteriérů groteskně mafiánského světa v první jednoaktovce i současné rozehrávání paralelních dějů ve druhé (v obou případech i s promítáním detailů tváří hlavních hrdinů na projekční plátna) je zkrátka pořád působivý. Co do možnosti vnímat režijní pojetí a uvědomit si komplexnost uvedeného jevištního tvaru je přesun na standardní scénu pro inscenaci možná spíše přínosem: Cesta ze Salcburku do Drážďan ostatně zřetelně prospěla i konečnému vyznění předloňské produkce Straussovy Arabelly (naše recenze jsme uveřejnili zde).

Úspěch Stölzlova opulentního řešení byl ovšem tak trochu přidanou hodnotou k původním očekáváním zcela jiného druhu. Uvedení Sedláka kavalíra a Komediantů totiž vzbuzovalo pozornost zejména kvůli tehdejšímu ostře sledovanému debutu Jonase Kaufmanna ve dvojroli Turrida a Cania. Právě angažmá populárního tenoristy a ohlasy na něj poněkud zastínily přínos dalších vynikajících pěvců (kromě jiných Liudmily Monastyrské a Ambrogia Maestriho jako hlavních hrdinů úvodního díla a Marie Agresty a Dimitri Plataniase v závěrečné opeře) a dokonce i Christiana Thielemanna coby autora hudebního nastudování. V nynějším drážďanském znovuuvedení se však pěvecké obsazení zcela vyměnilo a jiná byla i osoba dirigenta. A přestože se tentokrát na scéně neobjevila žádná stejně zářivá hvězda, jakou je Kaufmann, rozhodně nelze říci, že by aktuální sestava na jevišti i pod ním jakkoliv zaostávala za tou předešlou. Na rozdíl od salcburských protagonistů sice působilo obsazení několika z těch drážďanských do jejich rolí na první pohled poněkud nepatřičně, ale tím příjemnějšího překvapení se pak premiérovému publiku dostalo.

Vždyť například osvědčenou představitelku obtížných belcantových partů, italskou mezzosopranistku Soniu Ganassi, bychom asi jen těžko čekali v úloze nešťastné Santuzzy ze Sedláka kavalíra. Zpěvačka ovšem ze své hrdinky vytvořila zcela přirozeně centrální postavu celého příběhu. Svůj vokálně spíše elegantní projev a přirozeně krásný hlas s nádherně tvořenými kulatými tóny Ganassi dala do služeb herecky nervní, podezíravé a komplexy trpící postavy. Kupodivu tato kombinace nevyzněla tak neslučitelně, jak by se mohlo zdát. Podsaditá a vizuálně nevýrazná Santuzza odhalila po hlasové stránce svůj emocionálně bohatý a zároveň křehký vnitřní svět, a v komiksově dvojrozměrném Stölzlově světě tak působila jako velmi reálná figura. Zdatně jí v tom sekundoval rumunský tenorista Teodor Ilincăi v roli Turrida: Zatímco v první polovině příběhu (tedy před slavným Intermezzem) se jevil herecky poněkud nevýrazně a pěvecky zvládal svůj part spíše silově, v závěru jsem o něm své mínění musel podstatně poopravit. Nejenže se jeho pěveckému podání Brindisi, scéně s Alfiem i finálnímu monologu nedalo v podstatě nic vytknout (kromě dobré techniky předvedl i dramatický tenor zajímavého tmavého zabarvení), ale dokázal také velmi plasticky vystihnout Turridovy duševní pochody od ovíněné euforie přes zoufalství až po odevzdané loučení se životem.

Zcela v duchu režijní koncepce netvořil další vrchol partnerského trojúhelníku Alfio, ale jeho manželka Lola. V Mascagniho opeře se sice jako postava objevuje jen okrajově (byť je zřejmé, že právě ona je příčinou Santuzzina a Turridova rozkolu), ale zde je představena jako téměř neustále přítomná femme fatale s kudrnatými vlasy a v letních šatech, které přesvědčivě podtrhují její fyzické přednosti (kostýmy jsou dílem Ursuly Kudrny). Mladá německá mezzosopranistka Christina Bock si s rolí zejména po herecké stránce s přehledem poradila, takže se její Lola důstojnou protihráčkou ústřední dvojice skutečně stala. Další důležitou ženskou postavou je v pojetí Philippa Stölzla Mama Lucia, zde jakási mafiánská padrona celého města, jíž se musí všichni přítomní ze svého jednání zodpovídat. Oproti chladně komisní Stefanii Toczysce ze Salcburku ovšem jinak tradičně skvěle zpívající americká mezzosopranistka Tichina Vaughn zvýraznila – a opět nikoliv proti duchu všudypřítomné stylizace – spíše vnějškovou bizarnost tohoto charakteru.

 

Nenápadným mužem v pozadí, stojícím na společenském žebříčku kdesi uprostřed mezi Mamou Lucií a tlupou nájemných vrahů a výběrčích výpalného, se zde stává Alfio v podání ruského barytonisty Sergeye Murzaeva. Jeho hlas mohutného volumenu je jistě impozantní, ale podle mého názoru poněkud postrádá kultivovanost, což se ještě více než v Sedláku kavalírovi prokázalo v Komediantech, kam pěvec přešel i v rolích Prologu a Tonia. Jistá vokální hrubozrnnost však byla v souladu se zobrazením Tonia jako téměř plakátově chlípného intrikána. Oproti tomu si lze jen těžko představit větší kontrast než konfrontaci s dalším vysloveně ušlechtilým ženským hlasem na scéně. Ten patřil Neddě argentinské sopranistky Veroniky Cangemi, donedávna především specialistky na barokní operní repertoár. Téměř by se chtělo věřit, že angažmá Ganassi i Cangemi do tohoto projektu mělo splnit jeden a tentýž cíl, totiž narušit špinavou a nelítostnou realitu veristického vnímání světa za pomoci „hlasů z nebes“… Také světlý a ohebný hlas této zpěvačky se tedy ocitl ve zdánlivém kontrastu k jinak výtečně zahrané roli frustrované ženy, toužící uprchnout ze světa kočovné šmíry za domnělým životním štěstím. Výjimečně skvěle pak soprán Veroniky Cangemi ladil se specificky zabarveným lyrickým barytonem Itala Maria Cassiho (jenž na poslední chvíli nahradil v roli svůdce Silvia onemocnělého Christopha Pohla), a jako nadaný figurkář i majitel příjemného tenoru se předvedl Američan Aaron Pegram coby komediant Beppe.

Samostatnou kapitolou tohoto textu budiž ruský tenorista Vladimir Galouzine ve vděčné úloze Cania. Pěvci lze jen závidět hlasovou svěžest, s níž už dlouhá léta zůstává ve vrcholné formě: Mimoto se zdá, že pro roli stárnoucího komediantského principála dozrál i lidsky. Nevím, lze-li Galouzina označit za klasického spinto tenora, protože jeho mohutný hlas je přirozeně schopný i zcela plynulých přechodů do vysloveně lyrických pasáží. Jeho ztvárnění Cania jako sebevědomého monstra i trpící trosky tak bylo dokonale uvěřitelně vystavěné z pěveckého i hereckého hlediska. V „salcburské“ recenzi jsem Kaufmannova hrdinu označil za svým způsobem Dona Quijota, bojujícího o umělecké uznání i lásku své manželky. Ovšem zatímco mladistvě působící pěvec atletické postavy se musel do takové pozice stylizovat, životem ošlehanému Galouzinovi sedla tato úloha doslova na tělo. Myslím, že na jeho kreaci se bude v Semperově opeře vzpomínat ještě dlouho – a na vzorové Vesti la giubba, zazpívané tenoristou na předscéně poté, co překročil svět Stölzlových komiksových okének, pak především.

Sächsische Staatskapelle tentokrát velel osvědčený odborník na italský romantický i veristický repertoár Stefano Ranzani. Na rozdíl od analytického perfekcionisty Thielemanna (který v Salcburku odhalil nečekané orchestrální půvaby zejména v partituře Sedláka kavalíra) se Ranzani ubíral o poznání přímočařejší cestou rychlých temp i zálibou ve zvýrazňování a umocňování dramatických pasáží. V orchestru ovšem získal prvotřídního partnera, s nímž tato „hra na efekt“ vyšla prakticky beze zbytku. Významnou roli má v obou operách také sbor, a jeho členové z řad Sächsischer Staatsopernchor, Kinderchor des Sächsischen Staatsoper a Sinfoniechor Dresden se pod vedením sbormistra Jörna Hinnerka Andersena osvědčili i jako zdatní herci a statisté.

Inscenace Sedláka kavalíra a Komediantů vyvolala po svém skončení v hledišti bouři nadšení, jaká se v Semperově opeře skutečně často nevidí. Standing ovations si zasloužili nejen pěvečtí sólisté obou oper, sboristé, orchestr, dirigent a inscenační tým, ale zcela po právu i mnohačlenný tým kulisáků, který celý ten jevištní zázrak obsluhoval. Objektivně řečeno, Stölzlovu produkci veristických dvojčat asi nelze s klidným srdcem označit za „moderní operní divadlo“ – na to je jeho vlastní režijní rukopis v podstatě tradiční a jeho přínos k výkladu děje spíše marginální. Výtvarná podoba a technické provedení jeho konceptu jsou ovšem do té míry nekompromisní a nápadité, že inscenace jako celek funguje od začátku do konce jako neustálý sled ohromujících jevištních zázraků. Takže nezapomeňte: V této sezoně zbývá čas už jen do 6. února…

„Na začátku tohoto článku jsem uvedl několik důležitých dat, a dvěma dalšími by se slušelo i skončit,“ napsal jsem před devíti měsíci a dodal, že „mezi 12. a 28. březnem 2016 se odehraje další ročník Velikonočního festivalu v Salcburku. Operou, kterou pro něj nastuduje opět Christian Thielemann, bude Verdiho Otello v režii Vincenta Boussarda.“ Dorothea Röschmann (Desdemona) a Dmitry Hvorostovsky (Jago) dostali po nedávném odřeknutí Johana Bothy nového Mouřenína benátského, jímž se má stát José Cura. Nechme se tedy překvapit, v jaké podobě se vrcholná Verdiho opera objeví na jaře v Grosses Festspielhaus a v jaké se na ni budeme moci těšit snad už v příští sezoně opět v Drážďanech.

Hodnocení autora recenze: 90 %

Pietro Mascagni:
Cavalleria rusticana
Ruggero Leoncavallo:
Pagliacci
Hudební nastudování a dirigent: Stefano Ranzani
Režie a scéna: Philipp Stölzl
Kostýmy: Ursula Kudrna
Světelný design: Heinz Ilsanker
Sbormistr: Jörn Hinnerk Andresen
Dramaturgie: Jan Dvořák, Anne Gerber
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Kinderchor des Sächsischen Staatsoper
Sinfoniechor Dresden
(koprodukce Semperoper Dresden / Osterfespiele Salzburg)
Premiéra 16. ledna 2016 Semperoper Drážďany

Cavalleria rusticana
Santuzza – Sonia Ganassi
Turiddu – Teodor Ilincăi
Lucia – Tichina Vaughn
Alfio – Sergey Murzaev
Lola – Christina Bock

Pagliacci
Nedda – Veronica Cangemi
Canio – Vladimir Galouzine (alt. Mickael Spadaccini)
Tonio – Sergey Murzaev
Beppe – Aaron Pegram
Silvio – Mario Cassi (alt. Christoph Pohl)
Bauer – Frank Blümel / Holger Steinert / Juan Carlos Navarro / Reinhold Schreyer-Morlock
Trommler – Markus Hansel (alt. Andreas Heinze)

www.semperoper.de