Klaněli se i kulisáci. Sedlák kavalír a Komedianti v Drážďanech

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Vždyť například osvědčenou představitelku obtížných belcantových partů, italskou mezzosopranistku Soniu Ganassi, bychom asi jen těžko čekali v úloze nešťastné Santuzzy ze Sedláka kavalíra. Zpěvačka ovšem ze své hrdinky vytvořila zcela přirozeně centrální postavu celého příběhu. Svůj vokálně spíše elegantní projev a přirozeně krásný hlas s nádherně tvořenými kulatými tóny Ganassi dala do služeb herecky nervní, podezíravé a komplexy trpící postavy. Kupodivu tato kombinace nevyzněla tak neslučitelně, jak by se mohlo zdát. Podsaditá a vizuálně nevýrazná Santuzza odhalila po hlasové stránce svůj emocionálně bohatý a zároveň křehký vnitřní svět, a v komiksově dvojrozměrném Stölzlově světě tak působila jako velmi reálná figura. Zdatně jí v tom sekundoval rumunský tenorista Teodor Ilincăi v roli Turrida: Zatímco v první polovině příběhu (tedy před slavným Intermezzem) se jevil herecky poněkud nevýrazně a pěvecky zvládal svůj part spíše silově, v závěru jsem o něm své mínění musel podstatně poopravit. Nejenže se jeho pěveckému podání Brindisi, scéně s Alfiem i finálnímu monologu nedalo v podstatě nic vytknout (kromě dobré techniky předvedl i dramatický tenor zajímavého tmavého zabarvení), ale dokázal také velmi plasticky vystihnout Turridovy duševní pochody od ovíněné euforie přes zoufalství až po odevzdané loučení se životem.

Zcela v duchu režijní koncepce netvořil další vrchol partnerského trojúhelníku Alfio, ale jeho manželka Lola. V Mascagniho opeře se sice jako postava objevuje jen okrajově (byť je zřejmé, že právě ona je příčinou Santuzzina a Turridova rozkolu), ale zde je představena jako téměř neustále přítomná femme fatale s kudrnatými vlasy a v letních šatech, které přesvědčivě podtrhují její fyzické přednosti (kostýmy jsou dílem Ursuly Kudrny). Mladá německá mezzosopranistka Christina Bock si s rolí zejména po herecké stránce s přehledem poradila, takže se její Lola důstojnou protihráčkou ústřední dvojice skutečně stala. Další důležitou ženskou postavou je v pojetí Philippa Stölzla Mama Lucia, zde jakási mafiánská padrona celého města, jíž se musí všichni přítomní ze svého jednání zodpovídat. Oproti chladně komisní Stefanii Toczysce ze Salcburku ovšem jinak tradičně skvěle zpívající americká mezzosopranistka Tichina Vaughn zvýraznila – a opět nikoliv proti duchu všudypřítomné stylizace – spíše vnějškovou bizarnost tohoto charakteru.

 

Nenápadným mužem v pozadí, stojícím na společenském žebříčku kdesi uprostřed mezi Mamou Lucií a tlupou nájemných vrahů a výběrčích výpalného, se zde stává Alfio v podání ruského barytonisty Sergeye Murzaeva. Jeho hlas mohutného volumenu je jistě impozantní, ale podle mého názoru poněkud postrádá kultivovanost, což se ještě více než v Sedláku kavalírovi prokázalo v Komediantech, kam pěvec přešel i v rolích Prologu a Tonia. Jistá vokální hrubozrnnost však byla v souladu se zobrazením Tonia jako téměř plakátově chlípného intrikána. Oproti tomu si lze jen těžko představit větší kontrast než konfrontaci s dalším vysloveně ušlechtilým ženským hlasem na scéně. Ten patřil Neddě argentinské sopranistky Veroniky Cangemi, donedávna především specialistky na barokní operní repertoár. Téměř by se chtělo věřit, že angažmá Ganassi i Cangemi do tohoto projektu mělo splnit jeden a tentýž cíl, totiž narušit špinavou a nelítostnou realitu veristického vnímání světa za pomoci „hlasů z nebes“… Také světlý a ohebný hlas této zpěvačky se tedy ocitl ve zdánlivém kontrastu k jinak výtečně zahrané roli frustrované ženy, toužící uprchnout ze světa kočovné šmíry za domnělým životním štěstím. Výjimečně skvěle pak soprán Veroniky Cangemi ladil se specificky zabarveným lyrickým barytonem Itala Maria Cassiho (jenž na poslední chvíli nahradil v roli svůdce Silvia onemocnělého Christopha Pohla), a jako nadaný figurkář i majitel příjemného tenoru se předvedl Američan Aaron Pegram coby komediant Beppe.

Samostatnou kapitolou tohoto textu budiž ruský tenorista Vladimir Galouzine ve vděčné úloze Cania. Pěvci lze jen závidět hlasovou svěžest, s níž už dlouhá léta zůstává ve vrcholné formě: Mimoto se zdá, že pro roli stárnoucího komediantského principála dozrál i lidsky. Nevím, lze-li Galouzina označit za klasického spinto tenora, protože jeho mohutný hlas je přirozeně schopný i zcela plynulých přechodů do vysloveně lyrických pasáží. Jeho ztvárnění Cania jako sebevědomého monstra i trpící trosky tak bylo dokonale uvěřitelně vystavěné z pěveckého i hereckého hlediska. V „salcburské“ recenzi jsem Kaufmannova hrdinu označil za svým způsobem Dona Quijota, bojujícího o umělecké uznání i lásku své manželky. Ovšem zatímco mladistvě působící pěvec atletické postavy se musel do takové pozice stylizovat, životem ošlehanému Galouzinovi sedla tato úloha doslova na tělo. Myslím, že na jeho kreaci se bude v Semperově opeře vzpomínat ještě dlouho – a na vzorové Vesti la giubba, zazpívané tenoristou na předscéně poté, co překročil svět Stölzlových komiksových okének, pak především.

Ruggero Leoncavallo: Pagliacci - Semperoper Drážďany (foto Daniel Koch)
Ruggero Leoncavallo: Pagliacci – Semperoper Drážďany (foto Daniel Koch)

Sächsische Staatskapelle tentokrát velel osvědčený odborník na italský romantický i veristický repertoár Stefano Ranzani. Na rozdíl od analytického perfekcionisty Thielemanna (který v Salcburku odhalil nečekané orchestrální půvaby zejména v partituře Sedláka kavalíra) se Ranzani ubíral o poznání přímočařejší cestou rychlých temp i zálibou ve zvýrazňování a umocňování dramatických pasáží. V orchestru ovšem získal prvotřídního partnera, s nímž tato „hra na efekt“ vyšla prakticky beze zbytku. Významnou roli má v obou operách také sbor, a jeho členové z řad Sächsischer Staatsopernchor, Kinderchor des Sächsischen Staatsoper a Sinfoniechor Dresden se pod vedením sbormistra Jörna Hinnerka Andersena osvědčili i jako zdatní herci a statisté.

Inscenace Sedláka kavalíra a Komediantů vyvolala po svém skončení v hledišti bouři nadšení, jaká se v Semperově opeře skutečně často nevidí. Standing ovations si zasloužili nejen pěvečtí sólisté obou oper, sboristé, orchestr, dirigent a inscenační tým, ale zcela po právu i mnohačlenný tým kulisáků, který celý ten jevištní zázrak obsluhoval. Objektivně řečeno, Stölzlovu produkci veristických dvojčat asi nelze s klidným srdcem označit za „moderní operní divadlo“ – na to je jeho vlastní režijní rukopis v podstatě tradiční a jeho přínos k výkladu děje spíše marginální. Výtvarná podoba a technické provedení jeho konceptu jsou ovšem do té míry nekompromisní a nápadité, že inscenace jako celek funguje od začátku do konce jako neustálý sled ohromujících jevištních zázraků. Takže nezapomeňte: V této sezoně zbývá čas už jen do 6. února…

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mascagni: Cavalleria rusticana (Semperoper Drážďany)

[Celkem: 3    Průměr: 5/5]

Vaše hodnocení - Leoncavallo: Pagliacci (Semperoper Drážďany)

[Celkem: 4    Průměr: 4.5/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na