Opera PLUS Retro (3): Sedmdesáté výročí úmrtí koloraturní hvězdy Míly Kočové

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Na letošní rok připadlo i sedmdesáté výročí od úmrtí významné české sopranistky Míly Kočové. Pěvkyně, která svou kariéru i přes řadu zahraničních nabídek spojila převážně s pražským Národním divadlem, patřila k nejvytíženějším umělcům v meziválečném operním souboru. Široký repertoár postupně rozvíjela od ryze koloraturních rolí přes party lyrického sopránu až k některým dramatickým partům. Bohužel dnes existuje jen několik nahrávek dokumentujících její hlasové umění.

L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky – Míla Kočová (Bystrouška) – Národní divadlo 1925 (zdroj archiv Národního divadla / foto: Wildt)
L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky – Míla Kočová (Bystrouška) – Národní divadlo 1925 (zdroj archiv Národního divadla / foto: Wildt)

Přestože umění a statistika jsou obory značně, především pocitově, vzdálené, k mapování uměleckých aktivit mohou statistické přehledy významně napomoci. Výborně zpracovaný digitální archiv Národního divadla v Praze nám také dává možnost detailně nahlédnout do uměleckého působení Míly Kočové na první operní scéně. Pěvkyně na prknech Národního divadla vystoupila od debutu jako host 13. února 1924 do 31. července 1945 celkem v 1667 představeních. Za více než dvacet let hostování a stálého angažmá (od 1. dubna 1927) zde vytvořila 79 operních rolí, 1 operetní part, také zpívala v baletních i činoherních představeních a v koncertních programech. Vedle toho hostovala na jiných českých a slovenských operních scénách, v Bratislavě, opakovaně v Plzni, Olomouci a Brně. K tomu přidejme četnou koncertní činnost jak s orchestrálními tělesy, tak večery písní a árií s klavírem. Mimo jeviště Národního divadla jsou vrcholy jejího zahraničního působení hostování v Covent Garden v Londýně, festival v Glyndebourne v roce 1935 a koncertní turné po Spojených státech amerických v listopadu a prosinci téhož roku.

Míla Kočová jako módní ikona na snímcích ateliéru Balcar Praha (foto archiv Davida Chaloupky)
Míla Kočová jako módní ikona na snímcích ateliéru Balcar Praha (foto archiv Davida Chaloupky)

V Národním divadle byla Míla Kočová, žákyně české pěvkyně Dadly Škardové, přijata především pro obor koloraturního sopránu, v té době trvale neobsazeném po odchodu Marie Bogucké v roce 1924. Takřka ve stejné době opakovaně hostovala i Jarmila Novotná, která začínala jako elévka činohry Národního divadla v řadě epizodních a menších rolí v činoherním repertoáru. O devět let mladší Novotná začala vystupovat velmi záhy na divadelním jevišti a některé role obě umělkyně nastudovaly souběžně. Ale také se občas sešly na jevišti společně jako cikánky Mercedes a Frasquita v Bizetově Carmen. Společně měly nastudovány party typické pro mladé koloraturní pěvkyně – Královnu noci v Mozartově Kouzelné flétně, v meziválečných inscenacích postava nesla jméno Aštarté, ugaritské bohyně války a lásky, Olympii a Antonii v Offenbachových Hoffmannových povídkách nebo Nannettu ve Verdiho Falstaffovi. Vrcholem krátkého stálého angažmá Jarmily Novotné byla hlavní role Violetty Valéry ve Verdiho La traviatě, role, kterou Míla Kočová od ní převzala. Poprvé ji zpívala 26. února 1927 a part pařížské kurtizány se stal jednou ze stěžejních rolí jejího repertoáru. Na scéně Národního divadla tuto roli zpívala devadesátkrát. Po odchodu Jarmily Novotné do zahraničí za dalším školením a následnou světovou kariérou, Míla Kočová převzala část jejích rolí. Už počáteční hostování Míly Kočové budilo pozornost tisku a sklízelo kladné recenze, záhy již patřila ke stálým hostům, bez kterých by bylo nasazení některých titulů obtížné. Nezískávala okamžitý obdiv jako efektní zjev Jarmily Novotné, ale dokázala vybavit role jiným osobitým kouzlem, vysokou hudebností a velkou uměleckou pokorou.

Pro Mílu Kočovou představovalo angažmá v Národním divadle životní metu, které si bezmezně vážila. V Národním divadle rostla od role k roli. V řadě operních titulů postupně vyměnila malé party za stěžejní, jako v Aidě part První kněžky za titulní roli egyptské otrokyně, První družičku za Agatu ve Weberově Čarostřelci, v Donnu Giovannim zpívala nejprve Zerlinu (1929–1931), pak Donnu Elvíru (1937–1938) i Donnu Annu (1934–1935, 1943), v Nicolaiových Veselých ženách windsorských nejprve naivku Annu (německou verzi Verdiho Annetty) vyměnila za chytrou paní Brodskou atd. Stěžejní role Míly Kočové pocházely z italského a francouzského repertoáru. Z Rossiniho koloraturních partů vytvořila samozřejmě Rosinu z Lazebníka sevillského (dvacetkrát), Isabellu v Italce v Alžíru (ve dvou nastudováních celkem osmnáctkrát) nebo Bertu ve Vilému Tellovi (třináctkrát). Milující a svedenou Gildu z Verdiho Rigoletta zpívala celkem sedmačtyřicetkrát a při premiéře roku 1937 také s tehdejší hostující hvězdou Metropolitní opery barytonistou Lawrencem Tibbettem v titulní roli. Z dalších verdiovských rolí je třeba jmenovat kritikou vysoce oceňovanou Leonoru v Trubadůrovi (ve dvou nastudováních dvaatřicetkrát) a Leonoru di Vargas ze Síly osudu (osmkrát). Vrcholnou rolí se pak stala Čo-čo-san v Pucciniho Madam Butterfly. Part něžné Japonky zpívala celkem osmasedmdesátkrát, a postupně v roli zrála k dokonalosti. Nejprve v něm roku 1926 vystoupila čtyřikrát jako host a v dalších dvou nastudováních již oslnila diváky i kritiky. Stále ale mohla a také byla srovnávána s Jarmilou Novotnou při jejích občasných hostováních na scéně Národního divadla, např. také v roli Čo-čo-san v třicátých letech dvacátého století. Dalším vrcholem pak bylo nastudování partu Liu v Pucciniho Turandot, role, kterou vybavila Kočová nečekanou něhou a tragikou. Ve francouzském repertoáru okouzlovala nejen v koloraturních partech. Příkladná se stala její interpretace Lakmé ze stejnojmenné Delibesovy opery (jednadvacetkrát), zmiňované hrdinky Hoffmannových povídek, ale také pozdější Micaela z Bizetovy Carmen (celkem jednatřicetkrát), ke které „postoupila“, když přestala zpívat part Mercedes (celkem čtyřiadevadesátkrát). S postupným rozvojem hlasu byla obsazována do lyricko-dramatických a některých mladodramatických partů. Zpívala například obě Manon v Massenetově a Pucciniho opeře. Oba party shodně osmkrát, zajímavostí je, že dříve zpívala dramatičtější part Pucciniho (1935) než koloraturní roli Masseneta (1939). I obě Markétky v goethovských operách Gounoda a v Boitově opeře Mefistofeles. Velký dojem vyvolala také její delikátní a vysoce lyrická Mimi z Pucciniho Bohémy (patnáctkrát).

Míla Kočová jako Lakmé v opeře Leona Delibese (foto archiv Davida Chaloupky)
Míla Kočová jako Lakmé v opeře Leona Delibese (foto archiv Davida Chaloupky)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments