Šéf Farmy v jeskyni Dočolomanský: Fenomén hikikomori je univerzální

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Myslím, že je třeba odlišovat, co je kulturně nepřenosné, a co je univerzální jev. Domnívám se, že fenomén hikikomori je univerzální – při přípravě projektu jsme ho zkoumali i ve Skandinávii, je i v Itálii, Spojených státech a tak dále. Možná Japonsko představuje model společnosti, do které za dvacet, třicet let dospěje i západní Evropa. Měli bychom si tedy všímat tamních alarmujících sociálních jevů, mezi které hikikomori patří. Není to jediný výraz takového směřování. Stejně nápadná je například extrémní samota současných singles, vždyť polovina mladých lidí nemá partnera a není schopná důvěrný vztah navázat, nebo obliba tzv. cuddle café, kde člověk za úplatu získá na chvíli iluzi, že ho někdo má rád, všechno jsou to sociální jevy, které dřív nebo později přijdou i k nám. Domnívám se tedy, že se nejedná o nějakou japonskou kulturní zvláštnost.

Co s tím tedy můžeme dělat? Jako společnost, jako umělci?

Jako tvůrci jsme se pokusili to téma zprostředkovat jednak formou instalace v rámci výstavy Brave New World, kterou pořádalo Centrum současného umění DOX, dále touto inscenací a také formou různých diskusí i konferencí, pořádaných v rámci celého projektu. Nadále se snažíme udržovat kontakt s lidmi, se kterými jsme se během výzkumu setkali. Jak už jsem říkal, zpracováváním neznámých témat učíme sami sebe, je to škola, která možná změní něco v nás jako lidech. Pokud jde o můj názor, myslím, že společnost by měla hledat cesty, jak tyto lidi integrovat. Takových pokusů je už v Japonsku několik a každý má jinou metodu, především jde o to nenechat ležet ladem obrovský potenciál těchto lidí, tvořivý, inteligenční, emoční. Pokusit se zapojit je a zároveň jim ponechat svobodu žít život ve „spočívání“. To není život, jako jsou naše životy, životy horolezců, kteří jdou od jednoho milníku k druhému a pořád si dokazují svou užitečnost pro společnost. My se totiž neustále potřebujeme potvrzovat, je to určitá neuróza, ve které žijeme a které hikikomori nejsou schopní. Myslím, že pokud lidé dovedou přijmout fakt, že vedle nás někdo žije jiný život, život, který i v odloučení může být stejně plnohodnotný jako náš, bohatý i přínosný pro ostatní, bude to možná cesta, která připojí hikikomori k proměnám společnosti, byť se nikdy nepřipojí ke zběsilosti, s níž se většina žene kupředu.

Viliam Dočolomanský - zkouška Odtržení (foto Viktor Kronbauer)
Viliam Dočolomanský — zkouška Odtržení (foto Viktor Kronbauer)

Jsou nějaké doklady o tom, že tendence upadnout do stavu hikikomori je navázaná na typologii osobnosti, například že jsou více ohroženi introverti?

Samozřejmě, že stav hikikomori přirozeně nastává více u lidí plachých a do sebe uzavřených, kteří nemají velkou potřebu se projevovat navenek, ale není to pravidlem. Může se to stát komukoli. Je zbytečné to dávat do nějaké škatulky, přemýšlet, jestli bylo dřív vejce nebo slepice. Je těžké stopovat, zda výrazná introverze je důsledkem hikikomori, anebo je spouštěčem. Hikikomori častěji než my trpí depresí, melancholickými stavy a různými fobiemi, ale nemusí to znamenat, že je to od začátku jejich osobnostní typologie.

Nestojí za stavem hikikomori také nepřiměřený požadavek socializovat se za každou cenu? Fungování ve společnosti vyžaduje velkou míru přetvářky, a to je hodně, hodně náročné a vyčerpávající…

Je to tak, už v mateřské školce se začínáme učit používat mimikry, chovat se podle toho, s kým je výhodné dobře vycházet, s kým to není výhodné nebo mi to nic nepřináší, a pokračuje to samozřejmě do dospělosti. Systém, v němž vyrůstáme, nás cíleně, takřka manažersky učí jistým sociálním hrátkám, které jsou vlastně přetvářkou, která nám ovšem zajišťuje takzvaně lepší budoucnost, větší jistoty anebo uznání, peníze a úspěchy ve vztazích, v kariéře. Zvykneme si na to tolik, že začneme sami sebe uvnitř odměňovat za to, když tu hru hrajme úspěšně. Lidé ve stavu hikikomri toho prostě nejsou schopni. Nejsou to nějací hrdinové, spasitelé, kteří se rozhodli, že nejdou s davem. Spíš nedokážou používat sociální mimikry, a proto jsou svým okolím vylučováni a už v útlém dětství se často stávají obětí šikany.

Nemyslíte, že nám chybí prostor pro přirozenou touhu po samotě? Aniž by to nutně znamenalo náboženské nebo duchovní obrácení, možnost stát se poustevníkem, vyčlenit se z běžného života není legitimní. Je ale možné, že jde o přirozenou potřebu.

Tu volbu tu máme stále, každý z nás může jít do kláštera.

Ale z pohledu většinové společnosti takový člověk vypadá trochu jako blázen… A málokdo riskuje vyloučení ze společnosti a snad i určité odsouzení za toto své vyčlenění.

Nikdo není rád, když je za blázna, ale není vyloučené se toho nebát… Dá se říct, že i my – myslím třeba divadelníky a jiné tvůrce – jsme pod tlakem manažerských metod a „ekonomického uchopování reality“. Kultura je takovým společensky tolerovaným hikikomori. Ale někteří se sami stáváme manažery a výrobci „kulturních produktů“, takže vlastně sami přispíváme k tomu, že systém se upevňuje a zpětně nás určuje… Je důležité se ptát, jestli je toto skutečně život, jaký každý z nás chce žít, zda není lepší vrátit se k sobě. A to je dnes možné asi jen v takovém momentu samoty, kdy nám nic a nikdo nechybí. Je otázkou, zda právě tuto možnost nepropásneme životem, který je plný agendy, překračování, kariérních žebříčků, vystupování po nich kamsi. Dobrovolně se v něm vzdáváme sami sebe, abychom měli zdání, že jsme úspěšní nebo užiteční, a proto, aby nám to společnost potvrzovala. Hikikomori trpí tím, že toto zdání a potvrzení nemají. Zároveň ale míří k propasti nepochopení, ignorace, nebo agresivnímu nátlaku společnosti, aby žili jako ostatní.

Farma v jeskyni - Odtržení - (zdroj Plzeň 2015)
Farma v jeskyni — Odtržení — (zdroj Plzeň 2015)

Inscenaci Odtržení zahajuje instalace, která působí velmi klidným a mírumilovným dojmem spočinutí a míru, ale je v ní patrný motiv krve a násilné smrti, kterou způsobí jedinec sám sobě. Je sebevražda častým řešením, jaké hikikomori ve své situaci volí?

Je to jedno z řešení, které v Japonsku volí nejen hikikomori. Denně nějaký člověk skočí pod kola tokijského metra, tento jev se nazývá „tělo v kolejišti“ a Japonci jsou na něj velmi profesionálně připravení. Jakmile se to stane, nastoupí úklidová četa, a lidé jsou jen otrávení, že přijedou pozdě do práce… Já osobně nevidím v sebevraždě východisko, ale uznávám, že v tom může vidět východisko člověk, který nemůže za to, že se narodil, jak se narodil, že nedokáže zvládat sociální situace a že mu všechny pokusy integrovat se do společnosti selhávají.

Věnujme se chvíli něčemu pozitivnímu, třeba vašemu souboru. Vznikají opravdu všechny inscenace tímto způsobem, na základě výzkumu?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat