Šéf Farmy v jeskyni Dočolomanský: Fenomén hikikomori je univerzální

Letošní vítězství souboru fyzického divadla Farma v jeskyni v rámci České taneční platformy snad víc než co jiného potvrdilo, že striktní dělení žánrů dnes neplatí a že kvalitní tvorba potřebuje ke své existenci jen otevřené oči diváků a chuť bourat stereotypy. Inscenací roku se stali Odtržení / Disconnected, projekt, v němž Farma sdílí příběhy lidí, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Stav, ve kterém se lidská bytost nutkavě izoluje a ztrácí schopnost komunikovat s okolím, podílet se na životě většinové společnosti a takzvaném produktivním životě, který moderní civilizace uznává jako jediný správný. Postihuje mladé, citlivé, inteligentní lidi, kteří přestali být schopni odolávat tlakům, nedokáží hrát desítky sociálních rolí a stoupat po kariérních žebříčcích. Donedávna nebyl tento fenomén v České republice příliš známý, ale jeho plíživá přítomnost je bohužel nepopiratelná. Uslyšíme varování, které nám umělci nabízejí? Režisér inscenace a šéf souboru Farma v jeskyni Viliam Dočolomanský doufá, že ano.
Viliam Dočolomanský (foto Zdeněk Sokol)
Viliam Dočolomanský (foto Zdeněk Sokol)

Inscenace Odtržení vznikla na základě pečlivého výzkumu, jako ostatně všechny projekty Farmy v jeskyni. Můžete připomenout její genezi?

Farma v jeskyni byla součástí programu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015, a to hned od počátku, kdy nás do programu navrhla Yvona Kreuzmannová. Časem došlo k organizačním a finančním změnám, až poslední programový ředitel Plzně 2015 Jiří Sulženko přišel s nabídkou, jestli bychom mohli udělat projekt menší, spojený se studijní cestou do Japonska. Ví totiž, že vždy vycházíme z přímé zkušenosti s tématem, které jsme do té doby nepoznali, tedy nejen já, ale i performeři, kteří se studijních cest rovněž účastní. Souhlasil jsem a začali jsme přemýšlet, na co se zaměřit. Nejprve jsem se soustředil na téma života ve velké aglomeraci. Tokio je jedno z největších měst na světě a já jsem chtěl najít něco, co toto město schovává, ne to, co ukazuje a vystavuje. Přes téma otaku (náruživí nadšenci například pro anime, manga, počítačové hry, pozn. red.) jsem se dostal k hikikomori. Při praktickém výzkumu pak už zcela převážilo.

Výzkum jste prováděli prostřednictvím rozhovorů, jak elektronicky přes Skype, tak osobně. Stalo se vám, že jste přes předešlou domluvu narazili na hikikomori, kteří nebyli schopni se s vámi setkat?

V Tokiu se nám samozřejmě stalo, že ne všichni hikikomori byli s to o tomto tématu otevřeně mluvit. Chtěli jsme se dostat k autentické lidské výpovědi, což ovšem předpokládá velkou vzájemnou důvěru, bez které ke sdílení nemůže dojít. Byli hikikomori, kteří s námi sice chtěli mluvit, ale když měl rozhovor proběhnout, nedokázali to, protože to pro ně bylo příliš odhalující. Strávili jsme tam poměrně krátký čas – něco přes dva týdny – ale měli jsme připraveno mnoho setkání a kontaktů. Kontakty připravovala dopředu především Minh Hieu Nguyen, jedna z našich členů, kteří se intenzivně podíleli na výzkumu.

Setkání s hikikomori a jejich světem – jaké ve vás zanechalo stopy?

Návštěva Tokia ve mně zanechala až bolestný, depresivní dojem. Jednak proto, že lidé postižení stavem hikikomori, s nimiž jsme se setkávali, často bývají sami v depresi a uzavření, a také proto, že se v době naší návštěvy odehrávalo více zvláštních kolizí v souvislosti s tím, jak silně je hierarchizovaná japonská společnost. Člověk se bohužel někdy nedokázal zorientovat v sociálních pravidlech, jež jsou tam velmi striktní. Na druhou stranu mé rozhovory například s Lukášem z Plzně, jedním z českých hikikomori, ve mně naopak zanechávaly pocit přátelství s člověkem, který je velmi citlivý, inteligentní, hluboký a zajímavý.

Proč volíte tak obtížný způsob tvorby nových inscenací?

S každým projektem Farmy jsem se donutil dozvědět se něco, co jsem do té doby neznal a co mi v určitém smyslu otevřelo oči, pomohlo při poznávání světa, ve kterém žijeme, i při poznávání sebe samého. Je to vlastně taková forma osobního rozvoje. Primárně se nesnažíme vytvořit atraktivní inscenaci, ale spíše se něco dozvědět, něčeho se dopátrat, dotknout, něco poznat, i když jsou na cestě překážky. Člověk na jednu stranu sám sebe omezí, protože si znemožní přímočařejší přístup k vytvoření inscenace. Právě díky té dlouhé cestě od přímé zkušenosti až k inscenování tématu, které není fikcí, ale realitou, nevzniká pouze představení jako produkt, ale mnohem širší a zajímavější propojení lidí z různých kontextů a zasažení nejsou pak jen diváci, ale všichni, kdo se toho účastní. V Čechách býváme kritizovaní za tento způsob práce, někteří lidé nechápou, proč by nás mělo zajímat, co se děje kdesi v Tokiu nebo v Brazílii… Netuší, že ono se to děje i u nás a že právě díky vykročení z vlastního kulturního prostoru a omezujícího sebeurčení se člověk může dostat k tomu, co je univerzální a co do té doby netušil, že má taky v sobě… Myslím si, že není lepší recept na kulturní a sociální xenofobii. Téma hikikomori je univerzální, rezonuje u nás, a třeba i ve Skandinávii. Měli bychom si všímat alarmujících sociálních jevů.

Farma v jeskyni - předpremiéra Odtržení - Hana Varadzinová (zdroj DOX/Jan Slavík)
Farma v jeskyni — předpremiéra Odtržení — Hana Varadzinová (zdroj DOX/Jan Slavík)

Pro většinu běžné populace jde zatím o neznámý pojem a zavání exotikou.

Pojmenovali ho Japonci, ale existuje i u nás. Sám jsem byl překvapený velkou návštěvností konference v DOXu, která se fenoménem hikikomori zabývala. Jedna z návštěvnic přišla s tím, že je matkou takového chlapce, takže se teď pokouším spojit ho s Lukášem, aby si navzájem pomohli. Protože společnost nechápe stav hikikomori, neví si s ním rady.

A proto se ho snaží nálepkovat jako nemoc.

Ano, když něčemu nerozumíme, nálepkujeme. Protože tady slovo hikikomori ještě není známé, diagnostikujeme takového člověka jako autistu, nebo že má Aspergerův syndrom… Ale psychiatři, kteří se účastnili mezinárodního kongresu na to téma, se shodli, že se nejedná o psychickou poruchu, ale o sociální fenomén, můžeme to nazvat spíš chorobou společnosti. To, co se stává některým citlivým lidem, je vlastně taková zvláštní daň, kterou platíme za naši soutěživost, za tlak na maximální výkonnost, daň za kariérní systém, ve kterém většina docela úspěšně stráví celý vlastní život, ale menšina to nezvládne…

To, že se jev hikikomori objevil nejprve v Japonsku – souvisí to podle vás nějak s kulturně podmíněnou sociální hierarchií, s tímto přísným společenským systémem?

Myslím, že je třeba odlišovat, co je kulturně nepřenosné, a co je univerzální jev. Domnívám se, že fenomén hikikomori je univerzální – při přípravě projektu jsme ho zkoumali i ve Skandinávii, je i v Itálii, Spojených státech a tak dále. Možná Japonsko představuje model společnosti, do které za dvacet, třicet let dospěje i západní Evropa. Měli bychom si tedy všímat tamních alarmujících sociálních jevů, mezi které hikikomori patří. Není to jediný výraz takového směřování. Stejně nápadná je například extrémní samota současných singles, vždyť polovina mladých lidí nemá partnera a není schopná důvěrný vztah navázat, nebo obliba tzv. cuddle café, kde člověk za úplatu získá na chvíli iluzi, že ho někdo má rád, všechno jsou to sociální jevy, které dřív nebo později přijdou i k nám. Domnívám se tedy, že se nejedná o nějakou japonskou kulturní zvláštnost.

Co s tím tedy můžeme dělat? Jako společnost, jako umělci?

Jako tvůrci jsme se pokusili to téma zprostředkovat jednak formou instalace v rámci výstavy Brave New World, kterou pořádalo Centrum současného umění DOX, dále touto inscenací a také formou různých diskusí i konferencí, pořádaných v rámci celého projektu. Nadále se snažíme udržovat kontakt s lidmi, se kterými jsme se během výzkumu setkali. Jak už jsem říkal, zpracováváním neznámých témat učíme sami sebe, je to škola, která možná změní něco v nás jako lidech. Pokud jde o můj názor, myslím, že společnost by měla hledat cesty, jak tyto lidi integrovat. Takových pokusů je už v Japonsku několik a každý má jinou metodu, především jde o to nenechat ležet ladem obrovský potenciál těchto lidí, tvořivý, inteligenční, emoční. Pokusit se zapojit je a zároveň jim ponechat svobodu žít život ve „spočívání“. To není život, jako jsou naše životy, životy horolezců, kteří jdou od jednoho milníku k druhému a pořád si dokazují svou užitečnost pro společnost. My se totiž neustále potřebujeme potvrzovat, je to určitá neuróza, ve které žijeme a které hikikomori nejsou schopní. Myslím, že pokud lidé dovedou přijmout fakt, že vedle nás někdo žije jiný život, život, který i v odloučení může být stejně plnohodnotný jako náš, bohatý i přínosný pro ostatní, bude to možná cesta, která připojí hikikomori k proměnám společnosti, byť se nikdy nepřipojí ke zběsilosti, s níž se většina žene kupředu.

Viliam Dočolomanský - zkouška Odtržení (foto Viktor Kronbauer)
Viliam Dočolomanský — zkouška Odtržení (foto Viktor Kronbauer)

Jsou nějaké doklady o tom, že tendence upadnout do stavu hikikomori je navázaná na typologii osobnosti, například že jsou více ohroženi introverti?

Samozřejmě, že stav hikikomori přirozeně nastává více u lidí plachých a do sebe uzavřených, kteří nemají velkou potřebu se projevovat navenek, ale není to pravidlem. Může se to stát komukoli. Je zbytečné to dávat do nějaké škatulky, přemýšlet, jestli bylo dřív vejce nebo slepice. Je těžké stopovat, zda výrazná introverze je důsledkem hikikomori, anebo je spouštěčem. Hikikomori častěji než my trpí depresí, melancholickými stavy a různými fobiemi, ale nemusí to znamenat, že je to od začátku jejich osobnostní typologie.

Nestojí za stavem hikikomori také nepřiměřený požadavek socializovat se za každou cenu? Fungování ve společnosti vyžaduje velkou míru přetvářky, a to je hodně, hodně náročné a vyčerpávající…

Je to tak, už v mateřské školce se začínáme učit používat mimikry, chovat se podle toho, s kým je výhodné dobře vycházet, s kým to není výhodné nebo mi to nic nepřináší, a pokračuje to samozřejmě do dospělosti. Systém, v němž vyrůstáme, nás cíleně, takřka manažersky učí jistým sociálním hrátkám, které jsou vlastně přetvářkou, která nám ovšem zajišťuje takzvaně lepší budoucnost, větší jistoty anebo uznání, peníze a úspěchy ve vztazích, v kariéře. Zvykneme si na to tolik, že začneme sami sebe uvnitř odměňovat za to, když tu hru hrajme úspěšně. Lidé ve stavu hikikomri toho prostě nejsou schopni. Nejsou to nějací hrdinové, spasitelé, kteří se rozhodli, že nejdou s davem. Spíš nedokážou používat sociální mimikry, a proto jsou svým okolím vylučováni a už v útlém dětství se často stávají obětí šikany.

Nemyslíte, že nám chybí prostor pro přirozenou touhu po samotě? Aniž by to nutně znamenalo náboženské nebo duchovní obrácení, možnost stát se poustevníkem, vyčlenit se z běžného života není legitimní. Je ale možné, že jde o přirozenou potřebu.

Tu volbu tu máme stále, každý z nás může jít do kláštera.

Ale z pohledu většinové společnosti takový člověk vypadá trochu jako blázen… A málokdo riskuje vyloučení ze společnosti a snad i určité odsouzení za toto své vyčlenění.

Nikdo není rád, když je za blázna, ale není vyloučené se toho nebát… Dá se říct, že i my – myslím třeba divadelníky a jiné tvůrce – jsme pod tlakem manažerských metod a „ekonomického uchopování reality“. Kultura je takovým společensky tolerovaným hikikomori. Ale někteří se sami stáváme manažery a výrobci „kulturních produktů“, takže vlastně sami přispíváme k tomu, že systém se upevňuje a zpětně nás určuje… Je důležité se ptát, jestli je toto skutečně život, jaký každý z nás chce žít, zda není lepší vrátit se k sobě. A to je dnes možné asi jen v takovém momentu samoty, kdy nám nic a nikdo nechybí. Je otázkou, zda právě tuto možnost nepropásneme životem, který je plný agendy, překračování, kariérních žebříčků, vystupování po nich kamsi. Dobrovolně se v něm vzdáváme sami sebe, abychom měli zdání, že jsme úspěšní nebo užiteční, a proto, aby nám to společnost potvrzovala. Hikikomori trpí tím, že toto zdání a potvrzení nemají. Zároveň ale míří k propasti nepochopení, ignorace, nebo agresivnímu nátlaku společnosti, aby žili jako ostatní.

Farma v jeskyni - Odtržení - (zdroj Plzeň 2015)
Farma v jeskyni — Odtržení — (zdroj Plzeň 2015)

Inscenaci Odtržení zahajuje instalace, která působí velmi klidným a mírumilovným dojmem spočinutí a míru, ale je v ní patrný motiv krve a násilné smrti, kterou způsobí jedinec sám sobě. Je sebevražda častým řešením, jaké hikikomori ve své situaci volí?

Je to jedno z řešení, které v Japonsku volí nejen hikikomori. Denně nějaký člověk skočí pod kola tokijského metra, tento jev se nazývá „tělo v kolejišti“ a Japonci jsou na něj velmi profesionálně připravení. Jakmile se to stane, nastoupí úklidová četa, a lidé jsou jen otrávení, že přijedou pozdě do práce… Já osobně nevidím v sebevraždě východisko, ale uznávám, že v tom může vidět východisko člověk, který nemůže za to, že se narodil, jak se narodil, že nedokáže zvládat sociální situace a že mu všechny pokusy integrovat se do společnosti selhávají.

Věnujme se chvíli něčemu pozitivnímu, třeba vašemu souboru. Vznikají opravdu všechny inscenace tímto způsobem, na základě výzkumu?

Víceméně každá inscenace nebo projekt byl poznamenaný tímto způsobem práce. Rádi experimentujeme se žánrem, v tom se Farma chová trochu jako chameleón, každá inscenace má vlastně jinou estetiku. Mne osobně experimentování vždycky bavilo a zároveň to byla pro mne výzva, při které jsem riskoval, že si můžu zlámat vaz – nebo aspoň být za blázna. Je to cesta, jak se neuzavřít jen do svého vlastního „uměleckého“ světa, jak se dozvědět, jak žijí jiní lidé, jak vypadají jiné kultury, jiné světy, a tím zjišťovat, že i já v sobě mám něco z jiných lidí, jiných kultur, jiných světů. Zajímá mě sdílení života a jeho nepojmenovatelnosti a neuchopitelnosti.

Původně jste vystudoval činoherní režii, jak se vám „stala“ Farma v jeskyni?

Už před studiem režie jsem měl malý soubor pohybového divadla, kde jsem pracoval hlavně s tanečníky, ačkoli sám jsem tanec nikdy nestudoval. Studium režie v Brně mě jen utvrdilo v tom, že nebudu šťastný v mainstreamové divadelní instituci, proto jsem po škole drze odmítl nabídky, za které by jiní absolventi byli vděční, a místo toho jsem se pokusil vytvořit nezávislý projekt, který pak svými aktivitami přerostl do podoby stálého souboru.

Souboru, který je povýtce mezinárodní…

To nebylo plánované, mně by vůbec nevadilo pracovat jen s Čechy nebo Slováky, naše mezinárodní zázemí vyplynulo samo od sebe.

Kolik národností dnes Farma zahrnuje?

V aktuálních inscenacích účinkuje asi sedm, osm národností.

A každý vkládá do inscenací svůj potenciál…

… A zároveň se každý musí něčeho z něj vzdát, protože vrstva kulturního klišé, které jsme všichni během života nabrali jako svoji výbavičku, je často spíš překážkou k dorozumění. Práce v mezinárodním souboru spíš člověka nutí hledat to, co je pod tím, Brook tomu říká „kulturní manýry“, kterých bychom se měli zbavovat. Díky práci v takovém souboru se člověk může vyléčit z těch svých národních klišé i ze svých národních neuróz, v nichž se pohyboval a kterými se řídil.

Platí stále, že má Farma větší úspěch v zahraničí než doma?

Myslím, že přetrvává větší zájem a docenění ze zahraničí, ale nejsme jediní, kteří mají tento osud. Nejsme jediní v Čechách a nejsme jediní na světě, patří to k příběhu, který se stal jiným seskupením před námi a stane se i jiným po nás.

Jak vypadá praktické fungování souboru, prostory, zázemí?

V roce 2017 nebo 2018, pokud vše půjde dobře, se přestěhujeme jak fyzicky, tak programově do DOXu, kde budeme uvádět všechny naše inscenace a tvořit nové programy. Momentálně se nacházíme v takovém polo-squatu v Bubenči u Stromovky, kam jsme byli nuceni se přestěhovat, když jsme museli opustit prostory Presslova 9, kde jsme do té doby byli v rezidenci.

Presslova 9 se ale měla rekonstruovat, alespoň pokud vím. Byly tu i nějaké dotace, ten plán se nerozvinul?

Nic se tam nerozvinulo, ale není to poprvé ani naposledy. Několik radních pro kulturu nám slibovalo podporu centra Presslova 9, ale všem na tom záleželo pramálo. Není to poprvé, kdy je radní pro kulturu někým umístěný člověk, který o kultuře ví málo a nemá ve skutečnosti zájem o to, aby se rozvíjela. Když se člověk podívá, na jaké úrovni mají kulturní politiku třeba Drážďany, když pomineme Vídeň nebo Berlín… Praha je velmi blízko a já často říkám, že by mohla být spojnicí, mohla by si vyměňovat programy s takovými kulturními centry, jako je právě Vídeň nebo Berlín a mohla by být tím, čím i dříve byla, kulturní metropolí. Tou ale dnes není, protože nemáme progresivně nastavenou kulturní politiku ani na úrovni města, ani na té národní.

Bohužel k tomu přispívá i názor mnoha lidí, že kultura je luxus a nadstavba, která má dostat prostor teprve potom, kdy jsou uspokojeny všechny ostatní potřeby.

To je kolosální omyl lidí, kteří si představují, že kultura je něco, co se dá konzumovat, čeho se člověk může hůře nebo lépe najíst, nebo služba ve formě zábavy. Tak omezené vnímání kultury mají bohužel i politici, kteří situaci kultury ovlivňují, ale nejen vůči kultuře, i vůči školství nebo vědě, zkrátka vůči všemu, co přesahuje „materiální teď“. Jsou krátkozrací – navzdory tomu, že v Čechách jsou velmi kvalitní pedagogové, vědci, umělci, a že je už i ekonomicky podložené, že investice do kultury a vzdělávání se vyplácí. Omezené vnímání kultury se podle mě rovná omezenému vnímání života druhých, i toho vlastního.

Jaké téma vybrala Farma v jeskyni pro svůj příští projekt? Nebo je ještě příliš brzy po poslední premiéře, abyste mohl mluvit o dalších plánech?

Tentokrát budeme pracovat na komorní inscenaci, ke které si už delší dobu sbírají vlastní materiál Eliška Vavříková a Hana Varadzinová. Na inscenaci budeme spolupracovat s dramaturgyní Sodjou Lotker a měla by být uvedena v Roxy/NoD. Ale uvidíme, nerad říkám něco předem, protože koncept hodně měníme a přizpůsobujeme, než vykrystalizuje inscenace, kterou můžeme představit divákům.

Děkuji za rozhovor.

Viliam Dočolomanský (foto archiv V. Dočolomanského)
Viliam Dočolomanský (foto archiv V. Dočolomanského)

 

Recenzi projektu Viliama Dočolomanského a souboru Farma v jeskyni Disconnected – Odtržení jsme přinesli zde

 

Vizitka:
Viliam Dočolomanský se narodil v roce 1975 na Slovensku. V mládí studoval hudební interpretaci, jako středoškolák založil svůj první soubor pohybového divadla a vedl jazzovou kapelu. Na Janáčkově akademii múzických umění v Brně vystudoval činoherní režii (v té době učil na dílnách Mezinárodní školy pro lidský hlas Idy Kelarové) a později doktorské studium na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze u profesora Jaroslava Vostrého. Po skončení Janáčkovy akademii múzických umění hostoval jako režisér v repertoárových divadlech v Čechách a na Slovensku. Poté však zrušil několik nabídek a odjel se skupinou mladých herců do Andalusie. Vytvořil tak svůj první nezávislý projekt, na základě kterého se v roce 2002 zformovalo Mezinárodni divadelní studio Farma v jeskyni. Soubor Farma v jeskyni se etabloval jako moderní laboratorium pro performery, pracující na hranici žánrů „tzv. fyzického“, tanečního a hudebního divadla. Jeho inscenace a divadelní projekty reprezentovaly Českou republiku na mnoha světových festivalech na třech kontinentech a ve více než padesáti pěti městech. Kromě tvorby divadelních inscenací soubor klade důraz na kontinuální rozvoj osobností svých členů a dlouhodobý výzkum vybraných kulturních a sociálních fenoménů. K dalším aktivitám studia patří dílny, koncerty a site specific projekty.

Viliam Dočolomanský vedl několik mezinárodních projektů (Korea, Slovensko, Brazílie), pravidelně vede dílny a přednáší (Tisch School v New Yorku nebo Kongres Ecum v Brazílii a jiné). Je autorem nebo spoluautorem hudby všech inscenací Farmy v jeskyni. Od roku 2011 připravoval filmovou adaptaci inscenace Čekárna ve spolupráci s producentem Čestmírem Kopeckým, která se nerealizovala.

Viliam Dočolomanský a Farma v jeskyni jsou držiteli Evropského ocenění New European Realities, Total Theatre Award, A Fringe First Award, The Grand Prix Golden Laurel Wreath Award, A Herald Angel Award, Hlavní ceny Alfréda Radoka, Ceny týdeníku Respekt za nejsilnější taneční dílo, Cena Sazky a Divadelních novin, Výroční ceny Opery Plus a dalších… V letech 2011 a 2012 byla Farma v jeskyni opakovaně nominována na Státní cenu Ministerstva kultury České republiky za přínos v oblasti divadla.
(Zdroj: webové stránky souboru Farma v jeskyni)

www.infarma.info

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat