Seifert již píše pro nás Mozartovu serenádu

Texty Ivana Medka (171)

V několika závěrečných dílech našeho seriálu věnovaného textům a myšlenkám Ivana Medka se vracíme k jednomu majáku v jeho životě. Ke vztahu s Václavem Talichem. Je známo (a dotkli jsme se toho i v našem seriálu), že na Ivana Medka měly mimořádně silný vliv Talichovy symfonické a operní interpretace, které zažil už v době druhé světové války. Kdo ale mohl tušit, že to bude dvacetiletý „mladíček“, který přijde Václavu Talichovi na pomoc v nejtěžších chvílích jeho života? Na jaře 1945, v době, kdy na jedné z největších českých uměleckých osobností leželo poválečné obvinění – mimochodem nikdy nikým neprokázané – z údajné kolaborace s nacisty.

Ivan Medek tehdy studoval na konzervatoři a přišel spolu s několika spolužáky za Talichem s tím, že chtějí pod jeho vedením pracovat. V době, kdy měl Talich zakázanou Českou filharmonii i Národní divadlo, byl pro něj tento projev důvěry životně důležitý. V říjnu 1945 Medek zorganizoval Talichovu přednášku v rámci Akademického týdne. Hovořil na téma Duchovní problémy reprodukce a jeho text je mimořádným pohledem na vývoj hudby a její smysl. V závěru Talich reflektuje i nejčerstvější zkušenosti, kterými se zaobíral:

„Různé události mě postavily mimo můj vlastní obor působnosti. Byl jsem zvyklý jednat, teď přemýšlím. Je v tom skryta asi nějaká moudrost, kterou dosud nechápu. Věc je však příliš vážná, než abych jí nepodkládal jinotajný účel. Pro radosti najdeme hodně kamarádů, bolest obyčejně pijeme sami. Nestýskejme si proto, buďme rádi, že očistné bohatství bolesti můžeme vychutnat o samotě, a buďme bez obav, že tenhle egoismus nám někdo z našich bližních bude závidět. Vždyť až bolest překonáme, tím trvalejší radost budeme snad s to rozdávat.“

Ivanu Medkovi poté Václav Talich adresoval dopis, ve kterém píše:

“Drahý Ivane, děkuju Vám velmi a velmi za milou páteční pozornost. Dojímal mne zejména ten příliv mladých lidí a vědomí, že ti šli po celé to neuvěřitelné údobí věrně se mnou. Práce s mládím mě vždy okouzlovala a věřte, že po ničem netoužím tak, jako po možnosti takové nějaké situace, kde by moje zkušenost se mohla snoubit s překotnou odvahou mladých ve společné práci. Nemohu nedoufat, že při všech těch možnostech, které nám dává nový život, by se nenašla právě tato možnost, z níž by mohlo vzejít leccos užitečného.”

Záhy tak vznikla myšlenka na komorní orchestr pod Talichovým vedením, složený ze studentů Pražské konzervatoře. Český komorní orchestr, fungující na dobrovolné bázi, se stal od svého prvního koncertu v říjnu 1946 senzací. Světoznámý francouzský violoncellista Pierre Fournier, který s ním zanedlouho vystoupil jako sólista, prohlásil, že jde o nejlepší komorní těleso na světě. Orchestr měl pozvání na festivaly v Salcburku a Edinburku, ale po československém komunistickém puči v únoru 1948 zanikl. Mladí hudebníci dostali ultimátum. Buď se vzdají Talicha a „lidově demokratický“ stát jim dá peníze na další existenci, nebo budou hrát s Talichem, ale bez subvencí. U souboru, který měl po dvou letech skvělou úroveň a plány na několik sezon, by mnozí pochopili, kdyby se rozhodl pro práci bez Talicha anebo pro nějaké taktizování. Nic z toho se nestalo.

„Český komorní orchestr vycházel z principů, které zjednodušeně řečeno charakterizují dobrou společnost: demokracie, tolerance, gentlemanství, slušnost,“ vzpomínal později Ivan Medek, který měl na duchu a etické úrovni tělesa lví podíl.

Český komorní orchestr raději ukončil svoji činnost, než aby Talicha – nota bene tehdy upoutaného na lůžko – zradil. Po orchestru nezůstala jediná nahrávka, žádný z jeho koncertů tehdy nepřenášel ani rozhlas, protože šéf jeho hudebního vysílání Mirko Očadlík byl proti Talichovi. (Podobně tehdy zanikla i čerstvě založená Hudební mládež, přičleněná k Českému komornímu orchestru. Kdyby byla pojata jen jako kroužek hudebních nadšenců, poúnorový režim by ji možná přijal, ale podle Medka měla jiné poslání: ne aby vychovávala k pouhému poslouchání hudby, ale k celkovému životnímu postoji. K názoru na svět.)

Z posledních měsíců existence Českého komorního orchestru se zachovalo několik Medkových dopisů Václavu Talichovi.

7. III. 1948

Vážený pane profesore!

Jménem Českého komorního orchestru a všech jeho spolupracovníků Vás srdečně zdravím a přeji Vám spoustu klidu, slunce a vůbec všeho toho, co zde v Praze nemáme. Nejprve Vám s částečným zpožděním, zaviněným horečným rozesíláním přihlášek pro Hudební mládež (jednu přikládám na ukázku), sděluji, že V. Vogel se těsně před sobotou rozhodl, že bude lépe koncert odložit, protože v posledních dnech zavládla v orchestru malá chřipková a rýmová epidemie a docházka do zkoušek nebyla vždy v pořádku. Trpělo tím hlavně studium Bořkovcova Concerta grossa, na kterém Voglovi přirozeně nejvíce záleží. Přeložili jsme tedy koncert na sobotu 20. III. Slovanský večer Zdravkovićův bude pak 3. IV. a anglický pořad s Trhlíkem 16. IV. První koncert pro mládež bude 30. III. a Zdravković spolu se Slavíčkem navrhují, zdali by nebylo možné místo sólistického čísla (koncertu s orch.) provést Rejchův dechový kvintet, ve kterém by se mohlo před veřejností ukázat naše dechové kvinteto. Pak by snad mohl být pořad takto: Míča – symfonie, Rejcha – dechový kvintet, Voříšek – symfonie.

Míča a Voříšek jsou velkým snem Zdravkoviće, který by chtěl obě tyto skladby provést po návratu do Bělehradu. Myslím, že toto řešení se spoluúčastí komorních souborů by se dalo uplatnit ve většině večerů pro mládež, již proto, že finanční zisk z těchto koncertů bude nepatrný a není možno počítat s honorářem pro sólistu. Těšíme se, že v té době už budete mezi námi a sám posoudíte výsledky naší práce.

Z ostatních dobrých zpráv oznamuji, že Jaroslav Seifert již píše pro nás Mozartovu serenádu (chce tak totiž nazvat cyklus připravovaných básní, které by pak uveřejnil ve své nové knížce o Praze) a je Vaším nápadem stále víc a víc nadšen.