Semperoper Drážďany: Čarostřelec, který se netrefil

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Prosím všechny případné nezletilé čtenáře, aby tento odstavec raději přeskočili – obsahuje totiž reklamu na alkoholické nápoje. Konkrétně se jedná o výrobky tradičního saského pivovaru Radeberger, které se v pátek 1. května 2015 čepovaly na náměstí před drážďanskou Semperovou operou, a to dokonce zadarmo. Improvizovanému tržišti, tvořenému několika stánky se zmíněnými chmelovými specialitami, pak vévodila konstrukce s obří obrazovkou a pódiem. Na něm lákal žoviální moderátor ke sledování hlavní atrakce celého slavnostního dne: přímého přenosu premiéry opery Čarostřelec Carla Marii von Webera.

Výjimečnost okamžiku dotvrzovaly televizní vstupy ze zákulisí divadla i rozhovory se zajímavými hosty na pódiu před shromážděným několikatisícovým davem. Poslední, kdo mu před začátkem operní produkce přišel osobně popřát hezký zážitek nejen z konzumace piva, byl sám hudební ředitel Staatskapelle Dresden Christian Thielemann…Premiéra Čarostřelce by ovšem byla sama o sobě svátkem na kterékoli operní scéně v německy mluvících zemích i bez přidruženého bierfestu. Už od svého prvního uvedení v Berlíně roku 1821 získal tento romantický singspiel pověst díla, které, jak uvádí Oxfordský slovník opery, „mluví za Německo“. Pro Drážďany má však dramatický příběh mysliveckého mládence Maxe, jeho milé Agáty a pekelného lokaje Kašpara význam hned několikanásobný. Především je zde Carl Maria von Weber připomínán jako jeden z nejslavnějších hudebních ředitelů zdejší opery, jímž se stal roku 1817 (co do nadčasového věhlasu a významu ho předčil snad jen jeho nástupce z roku 1842 jménem Richard Wagner). Jeho vpravdě národní zpěvohra tu hned po autorském nastudování z ledna 1822 zdomácněla do té míry, že se s ní pojí i dva doslova osudové okamžiky. Zaprvé to byl právě Čarostřelec, jehož představení z 31. srpna 1944 se zapsalo do historie Semperoper jako poslední před úplným zničením divadla dne 13. února 1945. A opět Čarostřelcem v režii Joachima Herze začal provoz rekonstruované scény na den přesně čtyřicet let poté, tedy 13. února 1985. Protože únorová data patří v drážďanské opeře tradičně takzvaným Vzpomínkovým koncertům (informovali jsme o nich zde a zde) a jejich cílem je primárně pietně uctít oběti bombardování města ze samého konce druhé světové války, bylo stanoveno, že o poznání radostnější připomenutí třicetiletého výročí divadelního znovuzrození se posune až do jarního období. Do jaké míry se na tomto rozhodnutí podílelo i vedení spřáteleného pivovaru, si netroufám posoudit. Pravdou ale je, že počasí prvního květnového večera bylo k divákům před velkoplošnou obrazovkou více než vstřícné. Dostalo se tedy nejen jim, ale i publiku v dlouho dopředu vyprodaném jevišti uměleckého zážitku, na jaký se nezapomíná?

S politováním musím konstatovat, že nikoli, alespoň co se týče scénické podoby díla… Renomovaný kontratenorista Axel Köhler se věnuje operní režii už více než patnáct let a za tu dobu si získal pověst poměrně konzervativního tvůrce. Přestože vizuální stránka jeho inscenací často odkazuje k jiným prostředím a časovým periodám, než v jakých se mají tituly podle svých tvůrců nacházet, vypráví Köhler příběh na jevišti obvykle v těsném souladu s původním dějem. Konkrétně v Drážďanech se dříve takový přístup setkal s úspěchem v podobě jeho ztvárnění prakticky neznámého Weinbergerova Švandy dudáka (recenze zde) a solidně zafungoval i v divácky velmi vstřícné produkci Bizetovy Carmen (recenze zde). V případě aktuálního Čarostřelce se však Köhler zjevně rozhodl, že vytvoří kombinaci tradiční inscenace a jakéhosi filosoficko-historického podobenství. Obávám se, že v tomto případě svůj talent značně přecenil a že výsledkem je mimořádně těžkopádná, polopatická a často bohužel i nudná podívaná.

Už popisně řešená scéna Arne Walthera působí dojmem, že její tvůrce nedostal zadání prostor jeviště „vyřešit“, nýbrž „zaplnit“. Ocitáme se tak v realistických troskách kdysi honosného hostince se schodištěm mezi prvním patrem a přízemím.Budovu patně poškodil požár či bombardování, přes celou zadní chybějící zeď je vidět blízký hustý les. Muži i ženy, kteří se tu shromáždili kvůli sledování střelecké soutěže, mají na sobě oděvy, evokující prvky německých lidových krojů i běžnou módu z období od třicátých let dvacátého století až do současnosti (kostýmy Katharina Weissenborn). V barevném ladění šatů převažují polní odstíny zelené, hnědé a okrové; jako by teprve nedávno skončil nějaký válečný konflikt, jenž se protagonistů bezprostředně dotýkal. Válka možná stále pokračuje, nebo se dokonce nějaká nová chystá: po zuby ozbrojená družina polesného Kuna, narušující svým příchodem právě probíhající veselici, každopádně připomíná ze všeho nejvíce polovojenskou či partyzánskou formaci.Hlavní hrdina Max vystupuje jako introvertní outsider jak mezi civilisty, tak i mezi svými „kolegy ozbrojenci“. Po rvačce mezi oběma skupinami zůstane na scéně sám, aby se k němu posléze přidali Kašpar v obdobném vojenském odění a také režisérem vymyšlená postava Kulhavé hostinské (v programu uváděné jako Die Hinkende). Tato figura má patrně za úkol vnést trochu vzruchu do značně fádně řešených aranžmá pro árii Maxe, jeho společné scény s Kašparem a Kašparova monologu z finále prvního aktu. To se však příliš nedaří ani jí, ani vycpanému orlovi, který po Maxově výstřelu ukázkově spadne z nebes na zem. Když dostane Kašpar, který orlovi uřízl křídlo a výstředně s ním po hostinci mává, od Hostinské políček, hledí zfackovaný mládenec na ženu s neskrývaným respektem, ale i touhou. Že by začátek milostného vzplanutí?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Weber: Der Freischütz (Semperoper Drážďany)

[yasr_visitor_votes postid="164025" size="small"]

Mohlo by vás zajímat