Semperoper Drážďany: Čarostřelec, který se netrefil

  1. 1
  2. 2
  3. 3

První scéna druhého dějství je zajímavá snad jen jevištním řešením – po nevýrazném výstupu Agáty, Aničky a Maxe (a Hostinské, jež dorazila pro basu s pivem) se stavba v podobě pokojíku obou dívek v prvním patře a nevábného skladištního prostoru v přízemí rozdělí na dvě poloviny, z nichž každá odjede na jednu stranu jeviště a odhalí les v pozadí.Vznikne tak velmi podobné prostředí, jaké jsme viděli už v prvním dějství, a vyvstává i naděje, že následující scéna lití čarovných kulí ve Vlčí rokli tak či onak překoná svou vynalézavostí předchozí vršení banalit. Bohužel se tak nestane – Kašpar nejprve s pomocí orlího křídla a jakéhosi vykuchaného (opět vycpaného) nešťastníka přivábí pekelného zplozence Samiela (hlas z reproduktoru), aby i s Maxem následně vyvolali přízraky temné minulosti. Vzhůru do korun stromů vyjedou těla oběšenců, načež se pod nimi objeví skupina krvelačných válečníků, dychtících dobýt svět. Sama je však zničena ohnivým pandemoniem, a když oba myslivci dokončí svou výrobu kouzelného střeliva, je kolem nich jen spálená krajina se zbytky ohořelých stromů.Začátek třetího dějství zastihuje Agátu, Aničku a jejich přítelkyně opět v úvodních hospodských kulisách, tentokrát jen ještě o něco bezútěšnějších a zničenějších. Ačkoli se Die Hinkende ukazuje coby empatická a chápavá bytost (zkřehlé Agátě přenese přikrývku a mateřsky ji do ní zabalí), učiní jí dívky, připravující svatbu Agáty s Maxem, zodpovědnou za donesení pohřebního věnce místo svátečního a s hanbou ji vyženou ze svého středu. Zdrcená Hostinská pak sedí s věncem v rukou na židli a vzpomíná – snad na vlastní neuskutečněné sny a touhy.

Závěrečná scéna představuje sama o sobě cosi jako moralitu či apokryf: diktátorsky vyhlížející hrabě Ottokar sleduje spolu se svátečně vyšňořenými venkovany vystoupení zdejších dětí. Chlapci s dřevěnými flintičkami si hrají na myslivce, dívky představují lovnou zvěř. Vítězní hoši si pak nožíky symbolicky odřezávají trofeje (paroží či zvířecí kůže) a naznačují, že k úspěšnému lovu patří i dát si hlt dobré kořalky. Starší generace si zkrátka vychovává novou se shodnými životními hodnotami… Po tradičně a nevynalézavě zobrazených výjevech Maxova výstřelu po holubici, zhroucení a oživení Agáty, smrti zasaženého Kašpara a Ottokarově rozzlobené reakci následuje vyhnání Kulhavé hostinské (projevila soucit s Kašparem), načež se na schodišti objeví ušlechtilý Poustevník. Tento deus ex machina s vizáží vojenského vysloužilce z osmnáctého století všechny poučí o skutečném smyslu života, a pro případ, že by někdo jeho slova nepochopil, ještě okázale rozlomí jednu z dětských pušek. Zdá se, že všichni dojatě Poustevníka poslechli a ode dneška už budou lepšími lidmi. Jenže – chyba lávky. Na schodišti za nimi už stojí Ottokar a učí chlapce střílet, tentokrát z pušky skutečné.Obecně lze konstatovat, že Köhlerovo protiválečné podobenství je sice prosto konkrétních odkazů k jakékoli éře německých dějin, ale nic mu to neubírá na celkově hrubozrnné přímočarosti a triviálnosti. Režisérův varovný prst navíc hrozí jen prostřednictvím vnějších a vcelku nepodstatných efektů; po tom, že by zde fungovaly jakékoli věrohodné vztahy mezi postavami a že by o nich inscenátor hlouběji přemýšlel, není k mému smutku v novém drážďanském Čarostřelci ani stopy.

Předešlé zjištění mě mrzí dvojnásob při vědomí, že se tato inscenace opírá téměř bez výjimky o vynikající pěvecké obsazení. Mezi zpěváky lze snadno najít Thielemannovy oblíbence z předchozích společných projektů. V malé, ale výrazné roli Kiliána na sebe opět sympaticky upozornil talentovaný basbarytonista Sebastian Wartig, a díky svému subretně zabarvenému sopránu a přirozenému komediálnímu nadání učinila z Aničky rovnocennou Agátinu protihráčku Christina Landshamer. Oba pěvci byli ozdobou i loňského předsilvestrovského uvedení Čardášové princezny, kde zdárně sekundovali Anně Netrebko, Juanu Diego Flórezovi a Pavolu Breslikovi v hlavních rolích (recenzi jsme přinesli zde). Na charismatického barytonistu Adriana Eröda (Hrabě Ottokar) a zkušeného basistu Alberta Dohmena (Kuno) spoléhal Thielemann v minulém roce ve svých straussovských operních kracích v Salcburku i Drážďanech (recenze zde a zde) a oba své vynikající pověsti dostáli i tentokrát. Hlasově skvěle disponovaný a vizuálně přesvědčivý byl i basista Andreas Bauer v úloze Poustevníka.Zbývají tři nejdůležitější protagonisté. Američanka Sara Jakubiak debutovala v Semperoper v lednu 2013 v roli Rosalindy v Netopýrovi a už tehdy se představila jako majitelka neobyčejně variabilního sopránu, schopného přirozeně přecházet z koloraturních pasáží až do poloh vysloveně dramatických (recenzi Netopýra jsme přinesli zde). Navzdory rozpačitému režijnímu vedení se nyní v případě Čarostřelce prosadila Jakubiak i jako talentovaná herečka: v dlouhých mluvených pasážích působila mezi ostatními rodilými mluvčími paradoxně nejpřirozenějším a nejuvolněnějším dojmem. Pro basistu Georga Zeppenfelda patří Kašpar k parádním rolím; ztvárnil ho i na vynikající nahrávce Bruno Weila pro label Deutsche Harmonia Mundi. Kromě charakteristického vokálního projevu tohoto populárního drážďanského sólisty je třeba vyzdvihnout i jeho herecké nadání – zralý pěvec ztvárnil Kašpara s velmi přesvědčivým mladickým elánem. Největší tíha režijní bezradnosti pak ležela na tenoristovi Michaelu Königovi. Co naplat, že disponuje technicky jistým hlasem s tou správnou barvou pro německý romantický repertoár, když z něj tvůrci učinili jakéhosi neohrabaného valibuka v kšiltovce, vojenském vaťáku, kapsáčích a kanadách, který buď vstoje či vleže řeší zapeklitou otázku, jak nejlépe držet pušku, aby to nepůsobilo směšně…Není bez zajímavosti, že König ztvárnil Maxe o poznání úspěšněji v několik let staré filmové verzi opery pod vedením režiséra Jense Neuberta; zkušenosti filmového herce si však tentokrát sebou do Semperoper patrně nepřinesl.

Superlativy je nutno směřovat na adresu sboru Saské státní opery (sbormistr Jorn Hinnerk Andersen) a samozřejmě ke Staatskapelle, jež pod Thielemannovou taktovkou zněla jako obvykle precizně ve všech nástrojových sekcích (v případě Čarostřelce je třeba upozornit především na znamenitě sladěné dechy). Oslnivým dojmem působilo provedení předehry, z níž dirigent vybudoval téměř samostatnou symfonickou báseň, a obdivovat bylo třeba i dramatický talent, s nímž vystavěl Christian Thielemann efektní scénu ve Vlčí rokli. Téměř se nabízí otázka, zda Weberova opera neměla tentokrát raději zaznít v koncertní verzi…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Weber: Der Freischütz (Semperoper Drážďany)

[yasr_visitor_votes postid="164025" size="small"]

Mohlo by vás zajímat