Semperoper: Fleming, Vogt, Thielemann a lehká múza

  1. 1
  2. 2

Jistá stará anekdota má celou řadu variant, ale v jádru se žádná z nich příliš neliší od následující verze. Jaké je tajemství ekonomického úspěchu zemí světové socialistické soustavy? Inu, jsou to především velké organizační schopnosti sovětských soudruhů, poctivost polských soudruhů, pracovitost rumunských soudruhů, statečnost československých soudruhů, komunikační schopnosti bulharských soudruhů, značné rozšíření maďarštiny ve světě a východoněmecký smysl pro humor… Touto v pravdě archivní berličkou jsem si v úvodu pomohl jen proto, abych objasnil kořeny jisté předpojatosti, se kterou jsem vstupoval 30. prosince 2013 do drážďanské Semperovy opery na první ze dvou silvestrovských koncertů pod názvem Welthits von Berlin bis Broadway.Ne že bych snad očekával rozpustilou veselici ve stylu Ein Kessel Buntes – koncerty ze tří předchozích let, zaznamenané na audio i videonosičích společnosti Deutsche Grammophon, jsou jasnými důkazy vysoké umělecké kvality, na kterou Semperoper nerezignuje ani v posledních dnech roku. Spíše jsem se trochu obával, jak bude působit snad až příliš volné dramaturgické rozpětí plánovaného programu. Nebude Staatskapelle Dresden pod vedením Christiana Thielemanna balancovat až na samé hranici kýče, zazní-li během jediného večera ukázky z  německých operet první třetiny dvacátého století a broadwayských hitů od Gershwina po Bernsteina? Náplň jakéhokoli koncertu s přídomkem „silvestrovský“ je samozřejmě třeba posuzovat s jistým nadhledem, ale po zdejších sofistikovaných průřezech Lehárovou a Kálmánovou tvorbou v minulosti jsem měl tentokrát pocit, že bez jisté dávky „východoněmeckého smyslu pro humor“ nebude možné letošní Silvesterkonzert přečkat.Leč ukázalo se, že jsem se bál naprosto zbytečně – jinými slovy jsem prokázal onu „statečnost československých soudruhů“. Šéfdirigent Christian Thielemann totiž dokáže neomylně rozpoznat hudební šperk i v na první pohled banální partituře a pak ho v precizním nastudování a v mnohdy nečekaném dynamickém odstínění „prodat“ publiku. To si na svou stranu získal už úvodním provedením předehry k Linckeho operetě Grigri z roku 1911. Přehlídka nikterak převratných hudebních motivů z dnes už zapomenuté zpěvohry vyšla Staatskapelle jako skutečně blyštivě efektní ouvertura s rafinovaným střídáním orchestrálních nálad i barev. Ze samostatných instrumentálních čísel pak vyznělo ještě lépe intermezzo z díla Tanzerischen Suite Eduarda Künnekeho pro jazzband a velký orchestr z roku 1929. Jakkoli toho rytmicky výrazná skladba s jazzem mnoho společného nemá (ostatně stejně jako proslulé Šostakovičovy Taneční jazzové suity), nic jí to neubralo na zajímavosti  a objevnosti. Jistý uhlazeně swingový esprit nechyběl melodiím z filmu Es leuchten die Stern Leo Leuxe z roku 1938 a publikum pak spolehlivě roztleskal i břeskný motiv v pochodu Berliner Luft z roku 1904 opět z pera Paula Linckeho. Za problematický považuji pouze výsledek dirigentova pojetí předehry ke Gershwinovu muzikálu Strike Up the Band z roku 1927. Hudba, které muzikáloví specialisté John Maucery, Eric Stern nebo John McGlinn ponechávali na svých nahrávkách vždy značnou dávku revuální zemitosti, umocněné i jednoduchou a přímočarou orchestrací, vyzněla v pojetí hudebního analytika Thielemanna poněkud rozpačitě. Gershwin zkrátka motivy svých skvělých písní neposlepoval dohromady příliš invenčně, což aktuální drážďanské nastudování spíše odhalilo, než cudně zakrylo…Drážďanský silvestrovský koncert byl ovšem lákavý především jmény hvězdných pěveckých sólistů. Ta patřila sopranistce Renée Fleming a tenoristovi Klausi Florianu Vogtovi. Nejprve vše tak trochu nasvědčovalo dojmu, že německý pěvec bude hrát vedle slavnější Američanky spíše druhé housle. V první písni Ein Lied geht um die Welt ze stejnojmenného filmu Hanse Maye se Vogtův lyrický tenor vedle mohutně obsazeného orchestru příliš neprosadil, zatímco Fleming si získala publikum už svým příchodem v oslnivé zelenočerné róbě a pak i dráždivě pomalým a smyslným přednesem árie Du sollst der Kaiser meiner Seele sein z operety Der Favorit Roberta Stolze.Někdejší sólista Semperovy opery Klaus Florian Vogt se ovšem před svým publikem nenechal zahanbit a stylově bezchybným přednesem árie z Kunekeho operety Der Vetter aus Dingsda prokázal, že i on patří ke světové pěvecké elitě. Z jeho samostatných výstupů pak následovala ještě pozoruhodná Blume von Hawai ze stejnojmenné operety Paula Abrahama (nebylo možné nevzpomenout na podobně nostalgické písně s vůní dálek od Kurta Weilla, které rovněž vznikaly na přelomu dvacátých a třicátých let – Surabaya Johnny, Alabama Song a další) a velmi operně pojatá Maria z West Side Story Leonarda Bernsteina. Hlasy obou pěvců se příjemně doplňovaly i v obou charakterově značně odlišných duetech: v půvabném Stolzově valčíkovém šlágru s příznačným názvem Zwei Herzen im Dreivierteltakt a v písni Tonight opět z Bernsteinova proslulého díla.Renée Fleming se kromě uvedených titulů představila výhradně v muzikálových písních. Činila tak, řekněme, po svém – s veškerou nevšední muzikálností, smyslností v hlase i smyslem pro humor, ale také se vší vrozenou elegancí a odstupem, který ji skutečným hrdinkám muzikálů na hony vzdaluje… Christian Thielemann, který s pěvkyní často a rád spolupracuje, navíc v těchto hudebních číslech neustále doslova visel pěvkyni na rtech a přizpůsoboval celkové tempo jejímu naturelu. Není tedy divu, že v interpretaci kultivované sopranistky vyzněly „showstopery“ z muzikálů Pardon My English George Gershwina, My Fair Lady Fredericka Loeweho a One Touch of Venus v o poznání pomalejším a jaksi zasněnějším podání, než jak ho známe od muzikálových profesionálek.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Silvesterkonzert der Staatskapelle Dresden (2013)

[Total: 2    Average: 4.5/5]

Související články


Napsat komentář