Semperoper: Netopýří pomsta funguje i po deseti letech

  1. 1
  2. 2

Působivé obrazy skýtá i třetí dějství. Falke se potácí do svého pracoviště – městského vězení – za zvuků útržků straussovských melodií lesem pentlí, fáborků, obrovských parohů a spících účastníků předchozího veselí. Závěrečné rozuzlení pak probíhá před odrbanou kostrou obrovské pohovky, na níž nepřetržitě sněží: zde dochází k další šokujímu momentu. Eisenstein zastřelí Rosalindu a Alfreda, načež na scénu vkráčí rozchechtaný Falke v kýčovitém kostýmu netopýra. Nevymkla se mu přeci jen pomsta za dávnou Eisnsteinovu legrácku na jeho účet „tak trochu“ z ruky? Naštěstí ne: oba domnělí nebožtíci vstávají, přidávají se k nim všichni ostatní protagonisté a odhalují, že na Eisnsteina nastražili léčku společně… Komedie tedy zůstává komedií, i když, jak lze u Güntera Krämera očekávat, nikoliv bez znepokojivých konotací, zejména co se týče jeho skepse nad realitou v manželských a partnerských vztazích.Pěvecká sestava působila dojmem dobře sehraného týmu, z nějž nikdo nad ostatními vysloveně nevyčníval, ale také nepodával slabý či podprůměrný výkon. Na prvním místě je však každopádně třeba zmínit zřejmě největší hvězdu představení, barytonistu Hanse-Joachima Ketelsena v roli Eisensteina. V režijním pojetí, které ho nutilo do neustálého pohybu včetně tanečních kreací (a to i v ženských šatech, jak už bylo řečeno) se evidentně cítil jako ryba ve vodě a pěvecky dokázal, že stále patří ke světové špičce. Stojí za připomenutí, že zejména v operách Richarda Wagnera a Richarda Strausse byl Ketelsen dlouho nedostižný na scénách od milánské Scaly až po newyorskou Met, kde vystoupil mimo jiné jako Telramund v premiérovém obsazení dnes již kultovní inscenace Lohengrina režiséra Roberta Wilsona.

Jako Rosalinda se představila půvabná americká sopranistka Sara Jakubiak. O ní bylo před nedávnem slyšet ve spojitosti s objevnou produkcí Bernsteinovy jinak dosti problematické opery A Quiet Place v newyorské Městské opeře. Americká kritika tehdy pěla ódy nejen na režijní ztvárnění, ale i na Saru Jakubiak ve stěžejní roli Dede. Zajisté právem – pěvkyně disponuje znělým dramatickým sopránem i nepřehlédnutelným hereckým talentem, obdivuhodná byla i její němčina.

Příjemným mezosopránem vládne Antigone Papoulkas, která v roli Orlofského nahradila pro představení 4. ledna původně ohlášenou Barbaru Senator. Papoulkas, známá i ze svých předchozích angažmá ve státních operách v Hamburku a ve Vídni, v roce 2004 v Drážďanech v roli Orlofského debutovala, takže takřka akrobatické zdolávání obří pohovky ve druhém dějství pro ni nebylo žádnou novinkou.Kromě zkušeného basisty Michaela Edera, jenž jako Frank důstojně sekundoval Ketelsenovu Eisensteinovi, se v dalších rolích výtečně uvedli členové tzv. Mladého ansámblu Semperovy opery (Junges Ensemble Semperoper). Drážďanská opera si na této platformě vychovává mladé sólisty z celého světa a očividně tak činí velmi úspěšně: kanadský barytonista Alexander Hajek (Dr. Falke), turecký tenorista Mert Süngü (Alfred) a především velmi talentovaná americká koloraturní sopranistka Emily Duncan-Brown představovali pro své zkušenější pěvecké protějšky naprosto rovnocenné protihráče.

Kapitola sama pro sebe je v každé inscenaci Netopýra představitel vězeňského dozorce Frosche. Kdo nevládne jazykem dané lokality a nezná ani její specifické problémy, do nichž je v onom místě humorno tepat, musí úvodní čtvrthodinu třetího dějství, věnovanou Froschovu výstupu, nějak blahosklonně přežít. To byl i můj případ, takže pouze dodávám, že publikum přijalo saského kabaretiéra Wolfganga Stumpha s neskrývaným nadšením a odměňovalo jeho rozšafné mudrování salvami smíchu a potleskem na otevřené scéně.Staatskapelle Dresden byla po čerstvé kálmánovské zkušenosti s Christianem Thielemannem pro operetu skvěle vyladěná, takže pod taktovkou Alexandra Joela zazněl Netopýr přesně s tím rafinovaným espritem a humorem, jaký posluchači očekávali, ve druhém dějství se výtečně uvedl i Staatsopernchor (sbormistr Christof Bauer).

Drážďanský Netopýr je tedy rozhodně příkladem produkce – lhostejno, zda operní či operetní – vysokého evropského standardu, na kterou stojí zato se vypravit i po deseti letech od její premiery. Semperoper se navíc stává místem, které brzy bude při dosavadní péči o svůj pěvecký ansámbl operní hvězdy sama produkovat a nikoliv na ně jen čekat. Což se v případě příštího uvíznutí Thomase Hampsona na letišti, odřeknutí Anny Netrebko či náhlé zdravotní indispozice Diany Damrau bude určitě hodit…

Hodnocení autora recenze: 80 %

Johann Strauss:
Die Fledermaus
Dirigent: Alexander Joel
Režie: Günter Krämer
Scéna: Gisbert Jäkel
Kostýmy: Falk Bauer
Světla: Jan Seeger
Choreografie: Otto Pichler
Sbormistr: Christof Bauer
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Premiéra 18.prosince 2003 Semperoper Dresden
(psáno z reprízy 4.1.2013)

Gabriel von Eisenstein – Hans-Joachim Ketelsen
Rosalinde – Sara Jakubiak
Alfred – Mert Süngü
Prinz Orlofsky – Antigone Papoulkas
Adele – Emily Duncan-Brown
Dr. Falke – Alexander Hajek
Frank – Michael Eder
Dr. Blind – Gerald Hupach
Ida – Andrea Schubert
Frosch – Wolfgang Stumph

www.semperoper.de

Foto Mathias Creuziger

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Strauss J.: Die Fledermaus (Spemperoper Drážďany)

[yasr_visitor_votes postid="36865" size="small"]

Mohlo by vás zajímat