Semperoper: Netopýří pomsta funguje i po deseti letech

Už tři roky přesvedčují dirigent Christian Thielemann s orchestrem Staatskapelle Dresden veřejnost o tom, že na přelomu prosince a ledna jsou hlavním městem operetní hudby Drážďany. Činí tak formou silvestrovského galakoncertu, který ze Semperovy opery v přímém přenosu vysílá televizní kanál ZDF a v záznamu vychází hned několi dní poté na nosičích firmy Deutsche Grammophon. Kromě zmíněných protagonistů mají být hlavním magnetem projektu nejzářivější světové operní hvězdy, ale zrovna v jejich případě jakoby se na Drážďany každoročně snášela jakási kletba. V roce 2010 tak kvůli sněhovým závějím na amerických letištích nedorazil po bok Renée Fleming do koncertního provedení Veselé vdovy Thomas Hampson (nahradil ho Christopher Maltman), roku 2011 odřekli účast na lehárovském programu několik dní před koncertem Anna Netrebko a Erwin Schrott (původně avizovanému Piotru Beczalovi tedy asistovaly Angela Denoke a Ana Maria Labin, což, jak uznáte, není zcela plnohodnotná náhrada, zejména vzhledem k cenám vstupenek) a na Silvestra 2012 se o výměně netrpělivě očekávané Diany Damrau za bohužel nikým nečekanou Ingeborg Schöpf dozvěděli diváci až v den koncertu, věnovaného tentokrát dilu Emmericha Kálmána. Ještěže opět dorazil spolehlivý Piotr Beczala… Bez ohledu na pěvce slavné či neslavné by ale měl vznikat dojem, že pod dohledem nového šéfdirigenta Thielemanna produkuje drážďanská Semperoper operetu v podobě, která je hodna zájmu i zaznamenání. Platí to i ve dnech, kdy zrovna není v kalendáři napsáno Silvestr?Odpověď zní – určitě! K zimnímu období totiž v Semperově opeře patří už od premiery 18. prosince 2003 inscenace díla, které je v podstatě synonymem ke slovu opereta: Straussova Netopýra. Režisérem byl tehdy zvolen Němec Günter Krämer. V daném období byl o jeho práci zájem na nejprestižnějších světových scénách, a určitě se najde i dost diváků z České republiky, kteří mají v živé paměti scénicky strohé, ale přesto nápadité Krämerovy režijní kreace zejména z Vídeňské státní opery – Halévyho Židovku (1999), Verdiho Nabucca (2001), Křenkovo dílo Johnny vyhrává (2002) a Wagnerova Tristana a Isoldu (2003). V posledních letech je Krämera více vidět právě v Drážďanech, kde stojí za výraznými produkcemi Danainy lásky Richarda Strausse (2005), Schoeckovy Penthesiley (2008) a Schmidtova Notre Dame (2010). Z uvedeného výčtu by se mohlo zdát, že režisérovi nejlépe vyhovuje svět násilí, vyšinutosti a temných vášní vůbec, ale s obdivuhodnou zručností a elegancí si poradil i se salónní komedií Johanna Strausse mladšího.

Protagonisté Krämerova Netopýra se pohybují ve světě, který určují dva zásadní artefakty: pohovka se sytě rudým čalouněním a jelení lebka s mohutným parožím (scéna Gisbert Jäkel). Co se dá dělat na pohovce je nasnadě a symbolika parohů je rovněž pochopitelná. Překvapí ovšem rafinovaná práce s oběma symboly. V prvním dějství tak obří pohlednice s vánočním motivem (a v kontextu děje s trochu cynickým nápisem „Das Heilige Familie“) otevírá dvířka po vzoru adventního kalendáře a odhaluje divákům, že se v domácnosti rentiéra Eisensteina, jeho choti Rosalindy a služky Adély neukrývá jen jedna pohovka pod zavěšeným jelením skeletem, ale hned desítky kusů od obojího. Že by symbol mnohých nevyřčených tajemství mezi obyvateli domu? Jedno z nich se každopádně objeví po odchodu Eisensteina a jeho potměšilého přítele Falkeho. Je to Rosalindin ctitel Alfréd, který se usadí na jednom ze sofa a zavile jej odmítá opustit, i když ho na něm další příchozí, ředitel věznice Frank, urputně vozí nejen po jevišti, ale po ochozu kolem orchestřiště…Výstřednímu princi Orlofskému, na jehož plese se všichni hrdinové příběhu sejdou díky Falkeho léčce, sice stačí pohovka jen jedna, ale zato obrovská – taková, která zabere celou jevištní plochu a donutí diváky zatleskat jí hned po otevření opony. I dvě jelení jelení lebky, zavěšené nad pohovkou, jsou patřičně naddimenzované. Výjev působí poněkud perverzně, protože až na Orlofského a Falkeho ve fracích jsou všichni návštěvníci bálu oblečeni do týchž ženských šatů bavorského střihu a papírových škrabošek (kostýmy Falk Bauer). Trochu šokujícím je okamžik, kdy ve scéně „Brüderlein, Brüderlein und Schwesterlein“ strhne Falke svou bílou náprsenku, odhalí holou hruď a začne se vinout k Orlofskému. Netopýrův coming out? Nikoliv, svrchního oblečení se zbavuje i princ Orlofsky a zjišťujeme, že se vlastně jedná o princeznu Orlofskou (Mimochodem, štíhlé představitelce role Antigone Papolukas v recenzované repríze 4. ledna 2013 blyštivá podprsenka a tmavé kalhoty vysloveně slušely. Jak se v podobném outfitu vyjímala 1. ledna spíše oblejší černošská mezzosopranistka Tichina Vaughn, raději nedomýšlím.).

Působivé obrazy skýtá i třetí dějství. Falke se potácí do svého pracoviště – městského vězení – za zvuků útržků straussovských melodií lesem pentlí, fáborků, obrovských parohů a spících účastníků předchozího veselí. Závěrečné rozuzlení pak probíhá před odrbanou kostrou obrovské pohovky, na níž nepřetržitě sněží: zde dochází k další šokujímu momentu. Eisenstein zastřelí Rosalindu a Alfreda, načež na scénu vkráčí rozchechtaný Falke v kýčovitém kostýmu netopýra. Nevymkla se mu přeci jen pomsta za dávnou Eisnsteinovu legrácku na jeho účet „tak trochu“ z ruky? Naštěstí ne: oba domnělí nebožtíci vstávají, přidávají se k nim všichni ostatní protagonisté a odhalují, že na Eisnsteina nastražili léčku společně… Komedie tedy zůstává komedií, i když, jak lze u Güntera Krämera očekávat, nikoliv bez znepokojivých konotací, zejména co se týče jeho skepse nad realitou v manželských a partnerských vztazích.Pěvecká sestava působila dojmem dobře sehraného týmu, z nějž nikdo nad ostatními vysloveně nevyčníval, ale také nepodával slabý či podprůměrný výkon. Na prvním místě je však každopádně třeba zmínit zřejmě největší hvězdu představení, barytonistu Hanse-Joachima Ketelsena v roli Eisensteina. V režijním pojetí, které ho nutilo do neustálého pohybu včetně tanečních kreací (a to i v ženských šatech, jak už bylo řečeno) se evidentně cítil jako ryba ve vodě a pěvecky dokázal, že stále patří ke světové špičce. Stojí za připomenutí, že zejména v operách Richarda Wagnera a Richarda Strausse byl Ketelsen dlouho nedostižný na scénách od milánské Scaly až po newyorskou Met, kde vystoupil mimo jiné jako Telramund v premiérovém obsazení dnes již kultovní inscenace Lohengrina režiséra Roberta Wilsona.

Jako Rosalinda se představila půvabná americká sopranistka Sara Jakubiak. O ní bylo před nedávnem slyšet ve spojitosti s objevnou produkcí Bernsteinovy jinak dosti problematické opery A Quiet Place v newyorské Městské opeře. Americká kritika tehdy pěla ódy nejen na režijní ztvárnění, ale i na Saru Jakubiak ve stěžejní roli Dede. Zajisté právem – pěvkyně disponuje znělým dramatickým sopránem i nepřehlédnutelným hereckým talentem, obdivuhodná byla i její němčina.

Příjemným mezosopránem vládne Antigone Papoulkas, která v roli Orlofského nahradila pro představení 4. ledna původně ohlášenou Barbaru Senator. Papoulkas, známá i ze svých předchozích angažmá ve státních operách v Hamburku a ve Vídni, v roce 2004 v Drážďanech v roli Orlofského debutovala, takže takřka akrobatické zdolávání obří pohovky ve druhém dějství pro ni nebylo žádnou novinkou.Kromě zkušeného basisty Michaela Edera, jenž jako Frank důstojně sekundoval Ketelsenovu Eisensteinovi, se v dalších rolích výtečně uvedli členové tzv. Mladého ansámblu Semperovy opery (Junges Ensemble Semperoper). Drážďanská opera si na této platformě vychovává mladé sólisty z celého světa a očividně tak činí velmi úspěšně: kanadský barytonista Alexander Hajek (Dr. Falke), turecký tenorista Mert Süngü (Alfred) a především velmi talentovaná americká koloraturní sopranistka Emily Duncan-Brown představovali pro své zkušenější pěvecké protějšky naprosto rovnocenné protihráče.

Kapitola sama pro sebe je v každé inscenaci Netopýra představitel vězeňského dozorce Frosche. Kdo nevládne jazykem dané lokality a nezná ani její specifické problémy, do nichž je v onom místě humorno tepat, musí úvodní čtvrthodinu třetího dějství, věnovanou Froschovu výstupu, nějak blahosklonně přežít. To byl i můj případ, takže pouze dodávám, že publikum přijalo saského kabaretiéra Wolfganga Stumpha s neskrývaným nadšením a odměňovalo jeho rozšafné mudrování salvami smíchu a potleskem na otevřené scéně.Staatskapelle Dresden byla po čerstvé kálmánovské zkušenosti s Christianem Thielemannem pro operetu skvěle vyladěná, takže pod taktovkou Alexandra Joela zazněl Netopýr přesně s tím rafinovaným espritem a humorem, jaký posluchači očekávali, ve druhém dějství se výtečně uvedl i Staatsopernchor (sbormistr Christof Bauer).

Drážďanský Netopýr je tedy rozhodně příkladem produkce – lhostejno, zda operní či operetní – vysokého evropského standardu, na kterou stojí zato se vypravit i po deseti letech od její premiery. Semperoper se navíc stává místem, které brzy bude při dosavadní péči o svůj pěvecký ansámbl operní hvězdy sama produkovat a nikoliv na ně jen čekat. Což se v případě příštího uvíznutí Thomase Hampsona na letišti, odřeknutí Anny Netrebko či náhlé zdravotní indispozice Diany Damrau bude určitě hodit…

Hodnocení autora recenze: 80 %

Johann Strauss:
Die Fledermaus
Dirigent: Alexander Joel
Režie: Günter Krämer
Scéna: Gisbert Jäkel
Kostýmy: Falk Bauer
Světla: Jan Seeger
Choreografie: Otto Pichler
Sbormistr: Christof Bauer
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Premiéra 18.prosince 2003 Semperoper Dresden
(psáno z reprízy 4.1.2013)

Gabriel von Eisenstein – Hans-Joachim Ketelsen
Rosalinde – Sara Jakubiak
Alfred – Mert Süngü
Prinz Orlofsky – Antigone Papoulkas
Adele – Emily Duncan-Brown
Dr. Falke – Alexander Hajek
Frank – Michael Eder
Dr. Blind – Gerald Hupach
Ida – Andrea Schubert
Frosch – Wolfgang Stumph

www.semperoper.de

Foto Mathias Creuziger