Senzační signály z vesmíru dobývají Musiktheater v Linci

Tato upoutávka láká diváky na návštěvu operní novinky Terra Nova oder Das weisse Leben soudobého německého skladatele střední generace Moritze Eggerta, profesora kompozice v Mnichově. Libreto avantgardní novinky mu napsali Franzobel a Rainer Mennicken ve stylu satiricko–futuristického trilleru. Světlo světa spatřilo nové dílo na premiéře 26. května ve Velkém sále Musiktheatru v Linci, projektovaném pro kapacitu tisíc diváků. Nového, moderního divadla se všemi atributy doby, ve které žijeme. Architektonicky, vybavením divadla, ale také akustikou velkého prostoru. Však se právem linečtí pochlubí, že jejich nový Musiktheater je soudobé nejmodernější divadlo v Evropě, čemuž lze věřit.

Musiktheater am Volksgarten Linec
Musiktheater am Volksgarten Linec (foto archiv)

Druhou zajímavostí, jež stojí za pozornost, je operní dramaturgie divadla. V únoru jsem referoval o zajímavé novince Američana Wiliama Bolcoma McTeague – Gier nach Gold (recenzi najdete zde). V květnu jsem se stal překvapeným svědkem druhé za sebou jdoucí experimentální opery. Něco, co si sotva dovedu v českých operních poměrech představit vzhledem k nezměrné obavě ze slabé návštěvnosti či řečeno explicitně spíš z nenávštěvnosti. Pamatuji dobře Liškovu éru v Plzni, kdy jeho preference soudobé tvorby přivodila prázdné auditorium, časté takzvané „přesilovky“, ale o to víc, snad z protestu publika, doslova praskala ve švech volná představení takové Carmen, Tosky, Rigoletta, Rusalky nebo Hubičky, coby jisté formy „odvety“ znechuceného publika… Tím spíš mne nejen překvapí informace, že průměr návštěvnosti Musiktheatru v Linci – po otevření supermoderní nové budovy – čítá sedmadevadesát procent. Jistě, láká sama nová budova divadla, nikoliv nepodobná Janáčkově opeře v Brně. Přitahuje diváky sama o sobě, svou novostí magicky láká k poznávání. Ale i tak, odečtu-li dané atributy, je odvaha dramaturgie Lince obdivuhodná. V roli šéfa či dramaturga opery bych sám tak odvážný nebyl, soudě ovšem dle poměrů návštěvnosti v Čechách, bohužel ne pouze experimentálních moderen soudobého hudebního divadla.

M.Eggert: Terra Nova oder Das weisse Leben - Matthäus Schmidlechner (Třetí), Sven Hjörleifsson (Armstrong), Michael Wagner (Titov), Marius Mocan (, Mari Moriya (Lara) - Landestheater Linz 2016 (foto © Ursula Kaufmann)
M. Eggert: Terra Nova oder Das weisse Leben – Matthäus Schmidlechner (Třetí), Sven Hjörleifsson (Armstrong), Michael Wagner (Titov), Marius Mocan (, Mari Moriya (Lara) – Landestheater Linz 2016 (foto © Ursula Kaufmann)

Novinka německého autora Moritze Eggerta (narozen 1965 v půvabném Heidelbergu) není samovolným pokusem, autor má za sebou již dvanáct hudebně dramatických děl. Zabývá se intenzivně cestami soudobé experimentální hudby v Německu, skladatelsky i teoreticky publikačně. A sám pan šéfdirigent opery – Američan Dennis Russell Davies z Ohia – je vyhraněnou hudební osobností, která se s obrovským entuziasmem staví za díla soudobé tvorby. To jsem mohl dobře vycítit při uvedení díla Američana Williama Bolcoma McTeague – Gier nach Gold. Upřímné nadšení pana dirigenta, s jakým se stavěl  k novince, bylo až inspirativně okouzlující. Nyní jsem na tiskové konferenci v Linci před premiérou nebyl, ale dle upřímně zainteresovaného dirigentského provedení mohu potvrdit totéž. Avantgardnost čiší nejen z kompozice skladatele Moritze Eggerta, ale také z neobvykle fantaskního typu dějové osnovy sci-fi námětu. Předkládá takřka apokalyptický scénář. Světová vláda pod vedením prezidenta Rulera (tenorista Jacques le Roux, jeden z nejlepších Alfredů Verdiho Traviaty, jehož mi bylo dopřáno slyšet!) zničí a vydrancuje zemi, kde již není možné dále existovat. Pandura, státní astronomka (talentovaná česká mezzosopranistka Kateřina Hebelková, Praze známa jako Popelka), objevuje utopicky nebeskou „Sestru planet“, kterou obývají lidé nesmrtelní, klidní, ba dokonce nikdy s nikým neválčící. Zde se tedy diktátorskému prezidentovi Rulerovi objevuje šance na přežití v širém vesmíru.

M.Eggert: Terra Nova oder Das weisse Leben - Jacques le Roux (Ruler) - Landestheater Linz 2016 (foto © Ursula Kaufmann)
M.E ggert: Terra Nova oder Das weisse Leben – Jacques le Roux (Ruler) – Landestheater Linz 2016 (foto © Ursula Kaufmann)

Začne se odvíjet satiricko-futuristický typ hudebního thrilleru. S lehkostí a jevištním vtipem napsané libreto s proměnlivým scénářem přináší celou řadu překvapivých situací, hledajících nenásilně odpovědi na věčnou otázku: „Co žene lidi hledat někde jinde lepší život?“ Téma ba i nechtěně značně aktuální. Z trosek meteoritů se navíc vyrýsuje nerozpoznatelná infekce, která začíná měnit lidi… Dostavují se jim bílé skvrny na kůži, leč začnou tím mizet i jejich původní emoce, ba dokonce i libido. Z toho se odvíjí náhlá změna třeba u Marylin, která se coby profesionální kurtizána náhle stává chladnou, naopak mezi Kolkerem a Pandurou vzniká až podivuhodná náklonnost. Samozřejmě jsme svědky řady nutných divadelních zápletek jako je opozice Rulerovým záměrům od exmanželky Lary, nebo Marilyn, udržující vztahy s géniem Kolkerem. Tři astronauti – Armstrong, Titov a Ten třetí – mi nemohou ovšem v hudební invenci autora nevybavit hned ministry Pinga, Panga a Ponga v Pucciniho slavné Turandot… Ovšem s velmi vtipně nápaditou, invencí přetékající režií Španěla Carluse Padrissy (proto je patrně v tabletech sedadel tentokrát na výběr text vedle němčiny a angličtiny ve španělštině, zatímco poprvé jsem, škoda, nezachytil v Linci jinak obvyklou češtinu, zrovna zde mnohem účelnější než v Traviatě…). Režie je doslova nabita neobyčejným dynamismem. Je odvíjena na tvárné scéně Rolanda Olbetera a s vysoce nápaditou choreografií silnou uměleckou fantazií obdařeného Mei Hong Lina. Využití složky choreografie je úžasně efektivní.

Vytváří se před námi opravdu syntetický prototyp moderního hudebního divadla, plného exaktního pohybu, v onom pravém významu vysloveného pojmu. Vše je promyšleno do detailu, nápaditě, navíc dobře v kontrastech. Muselo stát spoustu úsilí, aby přesné obrazce řady výjevů představovaly takovou míru proporcionality. Sbor je hojně využit v pohybu, jeho náhlé účinkování v hledišti je již ale jakousi novodobou módou, k níž dnes režiséři sahají až moc obligátně. Leč vedle mne ve zvýšeném přízemí náhle se čile pohybující sboristé, které jsem nutně musel vnímat de facto sólově, byli přesní v intonaci, rytmu, ale i upřímní ve snaze o maximální pravdivost výrazu. Věřil jsem jim, ač mi jeden z nich vpravdě zahlušoval svým fondem pravé ucho, stoje těsně vedle mého krajního místa v řadě a nikterak se hlasově nešetřící…

Mezi sólisty večera stál zřetelně v popředí pěvecky velmi disponovaný tenorista Jean le Roux jako prezident planety Ruler. Zmínil jsem ho již výše jako pěvecky výtečného Alfreda ve Verdiho Traviatě. Jeho barevný, znělý spinto tenor má kovový lesk, je nosný ve všech polohách, vokálově vyrovnaný (krásný vokál „I“ ve výšce!), s obdivuhodně soustředěnou rezonancí v masce. Navíc je jeho němčině v prostoru divadla solidně rozumět. Je to krásný úspěch pěvce v naprosto jiném stylu interpretace, než zmiňované. A vnucovala se mi představa jeho tenoru v hlavní roli Stravinského Oidipa, pokud by na tento titul snad v Linci došlo.

M.Eggert: Terra Nova oder Das weisse Leben - Jacques le Roux (Ruler), Anaïs Lueken (Marylin), Kateřina Hebelková (Pandura) - Landestheater Linz 2016 (foto © Ursula Kaufmann)
M. Eggert: Terra Nova oder Das weisse Leben – Jacques le Roux (Ruler), Anaïs Lueken (Marylin), Kateřina Hebelková (Pandura) – Landestheater Linz 2016 (foto © Ursula Kaufmann)

Pandura Kateřiny Hebelkové byla pro danou roli šťastně zvolena inscenátory pro svůj zjev, sametovou barvu hlasu, muzikální projev, ale také pružnou schopnost herecké kresby charakterního typu role. Pražská představitelka Popelky si v Linci prožila další pěkný úspěch, tentokrát ve výrazové soudobé hudbě, kterou přesvědčivě interpretovala. Kouzelně byli režijně pojati tři kosmonauti, kteří si svoje role opravdu jevištně užili. Reminiscence Pucciniho ministrů v charakteru výrazu jejich zpěvu působila půvabně a představitelé tria Armstronga, Titova a Třetího kosmonauta naplnili role symbiózou svých hlasů. Uspěli by i v přísných požadavcích na ansámblový typ zpěvu ve vyrovnanosti  zvuku (Sven Hjörleifsson, Michael Wagner, který mi zůstal pevně zakódován v paměti výkonem z Bolcomova díla, Matthäus Schmiedlechner). Ale byli pozoruhodně vypracovaní režisérem i v mimice! Mají v díle důležitý úkol a cíl – prozkoumat nově objevenou planetu vhodnou k přesídlení… Jejich jevištní manželky Ann, Mira a Yioti v podání Elisabeth Breuer, Kerstin Eder a Gotho Griesmeier si vedly jevištně suverénně. Mari Moriya upoutávala pozornost pohyblivostí a jistotou svého jistého a ohebného výškového sopránu v roli Lary. Martin Achrainer jako Kolker přesvědčoval imponující hlasovou zvučností v prostoru a pozoruhodnou syntézou přesvědčivého pěveckého a výrazového projevu. Snad jen ty trochu funkčně izolované falzety se mi jevily trochu zbytečné, postrádaly konsistenci barvy s jeho příkladně nosnou plnou rezonancí.

Plovoucí vertigo vysoko nad tímto vším nám zjevuje ba i Malého prince Saint-Exupéryho, jehož představuje sympatický Benjamin Gotthard, sólista zúčastněného dětského sboru. Cíleně logicky pěvecky prostý, nestylizovaný typ dětského projevu s jasným rozsahem, ale i s nosným zvukem. Není divu. Dobře vedené dětské hlasy, nikam násilně nehnány, bývají až překvapivě v prostoru přesvědčivé. V roli milenky prezidenta planety – Marylin – dostala vhodnou příležitost Anaïs Lueken, když autor opery chtěl vhodně oživit potřebu melodie. Daří se mu to aplikací lehké múzy à la melodiky Duka Elingtona rámované do padesátých let, kde je jistě nejen povolena, ale ba i nutná pro stylovost zpěvu amplifikace projevu. Ostatně jak jinak pro akcentaci autenticity zpěvu, který působil dramaticky neobyčejně přesvědčivě. Podobně jako se Američan Bolcom snažil o propojení prvků muzikálu ve svém díle. Oba autoři ukazují ve své snaze, co vlastně koncepci těchto de facto zpívaných činoher trochu chybí, co vývojem po Debussym a podstatné druhé vídeňské škole posluchači trochu postrádají s ukončením epochy takzvané pěvecké opery. Proč vlastně vývoj opery s tímto aspektem ztratil původní masovější posluchačskou základnu silnou hudební intelektualizací? Z druhé strany ovšem vpádem džezové hudby a oddělením se populární hudby jako již samostatného proudu. Operní autoři dobře cítí, co je v hudební invenci nutné, bez čeho se nelze zcela obejít, pokud nechtějí komponovat svoji hudbu pro příliš úzce vymezený okruh posluchačů.

Hudba Moritze Eggerta je velmi umnou syntézou vlivů více stylů, vyniká originalitou rytmizace, napětím ve stupňované dynamice orchestru až po brutální maximalistická fortissima. Vystihuje dobře výrazovou atmosféru řady jevištních situací v duchu filmového podkreslení obsahu. Neubráním se vnímání vlivu, ať již chtěného či mimovolného, orchestrálních barev Richarda Strausse, ve vrcholech žesťů se mi mihne i reminiscence mistrů moderní epochy – Bartóka a Janáčka. Autor nepohrdne ani použitím základního leitmotivu. Vůbec nic proti tomu, moderní hudba je o vpravdě obtížném sysifovském hledání, o nalézání i nenalézání. Cesta k osobitosti zmíněných mistrů je autorovi cele otevřena a náznaky kompozičního ozvláštnění, jak nazýváme ono osobité a tolik kýžené posvěcení od Boha, v jeho hudbě částečně cítím. Podtrhuji slůvko částečně. K plné originalitě výpovědi ve smyslu zmíněných skladatelů má jistě šance racionálními cestami dojít. A tím se dostávám k onomu pro mne podstatnému punktu večera, k Brucknerovu orchestru pod taktovkou svého šéfa. Je to vlastní podstata opery, kterou vždy hudba být prostě musí. Navíc dle kvality orchestru se pozná velmi rychle úroveň operního divadla. Brucknerův orchestr je těleso výborné úrovně a vytvořilo kvalitativní základ nastudování novinky. Orchestr disponuje vyrovnanou skupinou smyčců, má jisté a lahodně znějící dřevěné dechové nástroje, obdivuhodně pevné, bezchybné žestě. Ty je v celé řadě disharmonií klastrových akordů doslova radost poslouchat, jak jsou – zdánlivě až paradoxně řečeno – intonačně krásně čisté. Orchestru bravo! I jeho dynamickým schopnostem, které rád dávám za příklad ve zcela jiných recenzích.

Spolu s výtečným baletním souborem, již zmiňovaným smíšeným sborem opery pod vedením zkušeného sbormistra Georga Leopolda, se velmi působivě prezentoval rovněž dětský sbor, vedený sbormistryní Ursulou Wincor. Zajisté se podílela také na úspěšné pěvecké přípravě Benjamina Gottharda coby zjevení Malého prince.

Operní soubor prokázal novince velikou službu poctivým nastudováním šéfa opery Musiktheatru – Dennise Russella Daviese. Vhodnou sázkou na výběr sólistů, kteří jsou z naprosté většiny interní členové divadla. Výkony obou sborů a tanečního souboru akcentovaly silně reálné moderní hudební divadlo v praxi. Společnými silami vytvořili linečtí premiéru velmi náročného díla, ovšem přiznejme si, méně posluchačsky vděčného pro širší typ publika. Leč kupodivu, na tvářích posluchačů Musiktheatru nebyla tato skutečnost znát. Standing ovation se sice nekonalo, ale aplaus závěru večera se mi jevil upřímný, spontánní a srdečný.

M.Eggert: Terra Nova oder Das weisse Leben - Anaïs Lueken (Marylin), Jacques le Roux (Ruler) - Landestheater Linz 2016 (foto © Ursula Kaufmann)
M. Eggert: Terra Nova oder Das weisse Leben – Anaïs Lueken (Marylin), Jacques le Roux (Ruler) – Landestheater Linz 2016 (foto © Ursula Kaufmann)

Snad mne zdání příliš neklame. Zájemcům o poctivé a nápadité moderní hudební divadlo mohu návštěvu daného titulu v Linci jen doporučit. Rád bych viděl některou z repríz, jen během června jich bude následovat několik. Což je v závěru konstatování zajisté o mých pocitech z premiéry vypovídající.

 

Hodnocení autora recenze: 95%

Moritz Eggert:
Terra Nova oder Das weisse Leben
Dirigent: Dennis Russell Davies (alt. Takeshi Moriuchi)
Režie: Carlus Padrissa
Scéna: Roland Olbeter
Kostýmy: Chu Uroz
Sbormistr: Georg Leopold
Sbormistryně dětského sboru: Ursula Wincor
Dramaturg: Wolfgang Haendeler, Ira Goldbecher
Bruckner Orchestr Linz
Chor des Landestheaters Linz
Kinder- und Jugendchor des Landestheaters Linz
Ballett des Landestheaters Linz
Premiéra 26. května 2016 Velký sál – Musiktheater Linz

Ruler – Jacques le Roux
Lara – Mari Moriya
Marylin Anaïs Lueken (alt. Daniela Dett)
Pandura – Kateřina Hebelková
Kolker – Martin Achrainer
Armstrong – Sven Hjörleifsson
Titov – Michael Wagner
Třetí – Matthäus Schmiedlechner
Ann – Elisabeth Breuer
Mira – Kerstin Eder
Yioti – Gotho Griesmeier
Ein Freier – Lutz Zeidler
Malý princ – Benjamin Gotthard (alt. Jakob Reiter)

www.landestheater-linz.at

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Eggert: Terra Nova oder Das weisse Leben (Landestheater Linz)

[yasr_visitor_votes postid="213199" size="small"]

Mohlo by vás zajímat