Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (12)

Maestro Blanchard odjel na zájezd do Španělska a svěřil mi svoje žáky. Byli mezi nimi nadaní tenoři, ale nevěděli si s hlasem rady podobně jako já, a já se při práci s nimi hodně naučil. Dělal jsem s nimi cvičení, která jsem se naučil už u Graviny, a dělali pokroky. Tehdy se mi poprvé ujasnilo, že neexistuje žádná všeobecně závazná metoda pěvecké výuky. Najednou byli všichni zvědaví, jak to v mojí „třídě“ vypadá. Někteří ale říkali: „Nejdřív by se měl sám naučit zpívat, a pak teprve učit.“ Na to nebyla odpověď.

Když se maestro na podzim vrátil, byl s mojí prací spokojen. Ale já byl deprimován. Po onom památném vystoupení s Faustem mi totiž řekl, že možná nejsem tenor, ale baryton, že to ale nemůže říci s jistotou a že se to vyvine samo. A nebo taky ne. To nebyla žádná vyhlídka – měl bych zase ztroskotat jako zatím pokaždé? Vůbec jsem už neměl chuť u maestra mýt nádobí a uklízet, když to stejně nikam nevedlo.

Navíc se ve škole o mně začaly šířit všelijaké řeči. Vystupoval jsem občas v ruském a ukrajinském dělnickém klubu a hned se začalo říkat, že jsem bolševik. Jednoho dne si mě zavolal ředitel konzervatoře a řekl mi, že má na mě spoustu stížností. Žáky maestra Blancharda jsem vůbec neměl co učit, když sám nejsem dostudovaný a oficiálně ustanovený asistent. Propadl jsem u zkoušky z harmonie – to mám z toho, že místo abych se učil, čtu bolševický tisk. A také se dozvěděl, že jsem podplatil vrátného Symphony Hall, abych mohl poslouchat zkoušky Boston Symphony Orchestra s Karlem Muckem. Takže dost důvodů, abych mě z konzervatoře vyloučili. Ale: „Konzervatoř má zájem na vaší budoucnosti, pane Radamsky. Mohu se vás zeptat na něco osobního? Nemáte nějaké problémy?“

Jeho otázka mě zarazila. Odpověděl jsem nesměle: „Noviny čtu, protože bych chtěl vědět, jak probíhá válka mezi Polskem a Ruskem. Celá moje rodina žije tam, co se bojuje.“ Ředitel mi položil ruku na rameno a řekl: „Pane Radamsky, pokud budete potřebovat pomoc, bez váhání se na mě obraťte.“

Třetího dubna 1918 jsem debutoval v Bostonu před váženými kritiky. Byl mezi nimi obávaný recenzent Boston Herald Philip Hale, který usoudil: „Mr. Radamsky přesvědčil absolutní krásou tónu – okouzlil, a nejen hlasem.“ Pochválil celý můj program. Také kritiky v Boston Globe a Evening Transcript byly samá chvála.To mi pomohlo zbavit se komplexů a strachu z vysokých tónů. Dostával jsem teď mezi padesáti až sto dolary za večer. Moc mi pomáhala moje pianistka Miss Scheppardová – byla úžasná, také se nám například stalo, že byl klavír v jednom klubu naladěný o půltón níž a ona jednoduše svůj part pohotově transponovala; to každý nedokáže. Nebyly to jen písňové večery s klavírním doprovodem, byli jsme rovnocenní partneři. Kdyby mě byl Hale tehdy ztrhal, nabídky k vystupování bych nedostal. Ať je to správné nebo ne – umělcovo štěstí závisí na kritice a na tom se nedá nic změnit.

Jenže sotva začala má hvězda vycházet, objevily se zase temné mraky. Je pravda, že mě nadchla Kerenského revoluce a později bolševický převrat, ale kromě v ruském klubu jsem s nikým o politice nemluvil. Jenže když jsem mezi všemi možnými lidovými písněmi zazpíval také slavnou Dubinušku, píseň o pomstě rolníků na utlačovatelích, zase se o mně začalo říkat, že jsem nebezpečný bolševik. Při jednom koncertě v Boston opusil pop Smirnov z ruského ortodoxního chrámu demonstrativně sál, jakmile jsem začal Dubinušku. Protože jsem už byl v USA osm let a dosud nepožádal o americké občanství, byl jsem dvojnásob podezřelý a hrozilo, že mě spolu s ostatními nežádoucími cizinci vypovědí ze země. Můj sen a touha moci jednou podporovat finančně rodiče by tím padla. Když roku 1917 vstoupily Spojené státy do války, přihlásil jsem se dobrovolně do armády, ale ironie chtěla, že jsem kvůli zmrzačenému prstu na ruce byl uznán za neschopného vojenské služby a musel jsem nastoupit na zemědělské práce. Tak jsem k vítězství spojenců přispěl vyklízením prasečích chlívků. Během té válečně důležité činnosti jsem také jednou zpíval Star-Spangled Banner před dvěma tisíci americkými vojáky. Na pódium za mnou přišel generál Edwards, takový marciálně vyhlížející Irčan, a nadšeně zvolal: „Vojáci, důstojníci a všichni přítomní! Takhle se zpívá národní hymna! Nezapomeňte na to!“ Všichni aplaudovali jako zběsilí.

Za těch osm let, co jsem žil v USA, jsem prožil hodně bídy a ústrků, ale také jsem se naučil vážit si lidí, poznal civilizaci a byl jsem vděčný za možnost vzdělání, kterou jsem tu našel. Byl jsem Američan bez papírů. Přesvědčený socialista, ale nehnul jsem ani prstem, abych podpořil ruskou revoluci, vůbec jsem se k ní nevyslovil. Rusko jsem však měl pořád rád. Když jsem roku 1923 podal žádost o americké občanství, zeptal se mě příslušný úředník: „Proč jste si nezažádal dřív? Jste už ve Spojených státech třináct let.“ Řekl jsem mu na to: „Kdo má rád ruskou matičku, nezamiluje si tak snadno americkou tchyni.“

Trápila mě obava, že mě vyhostí a vědomí, že bych se stěží dokázal bránit. Začal jsem americkou vládu nenávidět. Mí bostonští přátelé však naštěstí dosvědčili, že na nějakou socialistickou revoluci v Americe nevěřím, proč také, když se většině obyvatelstva vede dobře (ruští přistěhovalci přitom většinou jen tak tak vegetovali). Dal jsem slovo, že se nikdy nenechám zlákat nějakou podzemní organizací a tak jsem „prozatím“ směl v Americe zůstat.

Tehdy jsem se seznámil s kritikem bostonského večerníku The Globe Arthurem Wilsonem, který soukromě vyučoval zpěv. V novinách mě chválil, ale v soukromí mi leccos vytkl. Můj hlas postrádá hlavovou rezonanci a v divadle by mě přes orchestr nebylo slyšet, říkal. Začal jsem k němu chodit na hodiny.

A hned se objevily drby: „Radamsky přišel o hlas.“ Jak naschvál jsem kvůli nachlazení musel odřeknout účinkování v Bachových Matoušových pašijích s Bostonskými symfoniky. Kdybych byl zpíval, pomohlo by mi to nahoru, ale takhle měli pomlouvači přísun potravy.

Je to už padesát let, ale v pěveckém povolání je to pořád stejné. Jen se někde na výkonu zpěváka projeví únava nebo trochu zakolísá, už se mluví o tom, že přišel o hlas. Takové řeči mohou mít katastrofální následky. Mimochodem – o Carusovi se to říkalo také. „Chudák Caruso skončil,“ říkalo se v době, kdy se mu ještě nikdo nemohl rovnat. Rosa Ponselle byla „odepsaná“ už deset let předtím, než ukončila kariéru. Maria Callas byla „vyřízená“ dokonce několikrát a co všechno se neříká o Birgit Nilssonové, jednom z největších hlasů naší doby. V pěveckém cechu zkrátka panuje velmi málo velkorysosti a příliš mnoho žárlivosti. Mnohý si myslí, že dosáhne úspěchu jen tím, když zruinuje kolegu.
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová