Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (24)

U Rudé armády na Sibiři
Přijetí bylo srdečnější, než jsme čekali. Doufali totiž, že jim pomůžeme ze šlamastyky. Rudé armádě na Sibiři a loďstvu na Amuru a v Tichém oceánu slíbili třicet koncertů, angažovali kvůli tomu tenora z Velkého divadla. Jenže když dorazil do Irkutska na první koncert, onemocněl tam tyfem a zemřel. Nikdo ze sovětských zpěváků se nedal přemluvit, aby jel na Sibiř, kvůli panické hrůze z té strašlivé choroby. A já byl jediná naděje, která je mohla zachránit před blamáží, neboť když se něco slíbilo Rudé armádě, nebylo úniku. Získali jsme slib nejlepšího ubytování a všeho, co jen budeme žádat, jen když budeme vystupovat.

Moje žena měla z první světové války ošetřovatelské znalosti a byla si jistá, že se před tyfem dokážeme ochránit.

Po celý život jsem na Sibiř myslel jen s pocitem hrůzy. Vzpomínal jsem si na příběhy, jaké jsem slýchal v dětství od těch, jimž se odtamtud podařilo uprchnout, a na všecko, co jsem kdy četl o té nekonečné krajině, která už po staletí spolykala a zničila tisíce lidí. Teď jsem tam měl sám jet a přinést trochu radosti těm, kdo tam dokázali přežít. Cítili jsme, že jsme tam strašně potřeba. A věděli jsme také, že už tam bylo posláno mnoho inženýrů, lékařů a jiných odborníků, z nichž někteří šli i dobrovolně a doufali, že tak utečou hladomoru ve středním Rusku, na Ukrajině a v Povolží.

Jakmile se v Moskvě dozvěděli, že jsme ochotni přijet, zeptal se vedoucí organizace, která sbírala peníze pro novou židovskou autonomní oblast Birobidžan, jestli bychom neuskutečnili koncert také tam, k otevření nově zřízeného divadla. Samozřejmě že bych rád udělal pro své chudé židovské bližní na chladné Sibiři něco dobrého.Během čistek následujících let byli členové této organizace odstraněni; ale to je jiný příběh. Birobidžan představoval tehdy pro Židy v Rusku, Polsku i jinde velkou naději. Zmocněnec Státní filharmonie v Moskvě s tím sice neměl nic společného, ale soukromě nás prosil, abychom v Birobidžanu nějaké koncerty uspořádali.

Vydali jsme se tedy na cestu
Po transsibiřské magistrále trvá cesta z Moskvy do Vladivostoku týden – za předpokladu, že se cestou lokomotiva nerozsype a nezůstane někde bůhvíkolik dní trčet. O své zabezpečení proviantem a vším důležitým se starají cestující sami. Naše cesta se konala v době velkého hladomoru, ale ujišťovali nás, že bude určitě k dispozici dostatečně zásobený jídelní vůz. Pochopitelně jsme také slýchali zprávy, že se kradou zavazadla, nebude fungovat větrání nebo že naopak zmrzneme a podobně. Jedna pověst horší než druhá. Už jsme se naučili, že v zemi, kde se lidé bojí nahlas promluvit, nelze všemu věřit, a tak jsme se naplněni nadějí vydali na naši sibiřskou cestu.

Vlak byl přecpaný, jely celé rodiny, které se chtěly usadit v Chabarovsku, Vladivostoku nebo některém jiném sibiřském městě. Slibovali si od toho pohodlnější život. Všude jinde mělo být lépe než v Moskvě.Někteří kromě kuchyňského vybavení vláčeli i gramofon. Sotva se vlak dal do pohybu a opustil nádraží, už jsme z vedlejšího vagonu slyšeli Tosku. Neměli jsme chuť nechat se rušit nějakým „koncertem“ a uvelebili jsme se v naší I. třídě. Pronikaly k nám španělské rytmy i černošské spirituály, a tak jsme nakonec nevydrželi a vydali se do II. třídy na návštěvu. Ukázalo se, že tam měli všecky desky, které jsem v Moskvě natočil.

Když zjistili, že s nimi ve vlaku jede známý tenor a jeho paní, vyvolalo to víc než obyčejný zájem. Kdekdo nás chtěl vidět, přinášeli nám cukrovinky a jablka, která mohli koupit na zastávkách od rolníků, sýr nebo sušenky. Najednou zmizel smutek. Absolvovali jsme bezstarostnou cestu – byl to vzrušující, nádherný zážitek. Každé ráno jsme nacházeli pod dveřmi kupé lístečky, na nichž nám přáli různí lidé příjemný den.

Ve vedlejším oddíle seděl jakýsi generál se svým pobočníkem. Předtím nám vůbec nevěnoval pohled. Ale teď, když jsme byli „odhaleni“, sestoupil z pomyslného podstavce a pozval nás k sobě. Na rozdíl od ostatních cestujících měl bohaté zásoby cukrovinek, cigaret, doutníků a vodky a ze všeho nám velkoryse nabízel. Marie se stala hvězdou této cesty. Generál žasl, že umí rusky, a nejdřív ji podezříval, že je „bílá“ (bělogvardějka) a vrací se z emigrace. Ale když slyšel o jejích předcích, viděl fotografie jejích rodičů a jejího rodného domu v Glasgowě, padl na kolena, líbal jí ruce a prosil za odpuštění.

Vlak stavěl ve velkých městech jako Irkutsk, Chabarovsk a Čita vždy zhruba na půl hodiny a na menších zastávkách patnáct minut, takže si cestující mohli naplnit čajové kotlíky horkou vodou a za přemrštěné ceny koupit od rolníků trochu chleba, brambor a někdy i vařené kuřecí maso.V naší I. třídě, která byla vyhrazena jen pro funkcionáře, členy vlády, strany nebo příslušníky armády, jsme si sami vařili na petrolejových kamínkách, což bylo ovšem přísně zakázáno. Několik dní se nám dařilo naši kuchyňku tajit, až nás jednoho večera prozradila cibule. A tak nás hnali do jídelního vozu. A překročili jsme ještě jiné přikázání. V I. třídě se nesměli vozit psi, my jsme ale s sebou měli našeho trpasličího pinče, a když si nás přišla průvodčí zkontrolovat, jestli zase nevaříme, zahnal ji náš hlídač zuřivým štěkotem.

Naší první štací byl Irkutsk. Byla zima, ale dala se snést. Jen naše fenka nechtěla vůbec opustit hotel, a když už musela, běhala buď po předních, nebo po zadních nožkách, jak ji zábly.

Druhý koncert byl v Čitě. Čtyřicet stupňů pod nulou se dalo vydržet, protože svítilo slunce. Odtamtud se jelo do Vladivostoku, kde začínaly naše večerní koncerty pro armádu a námořnictvo.

Zpívat před těmi vojáky a námořníky byl zážitek. Ve městech jako Vladivostok, Chabarovsk, ale i v menších městech bylo ve vojenských ubikacích teplo, a večer zvlášť zatopili v kamnech na uhlí. Z klavírů, které nám byly k dispozici, byly tři dobré, dvacítka starých a zbytek prastarých. Ve městech chodil ladič, ale do vojenských prostor neměli civilisté přístup, takže ladění obstarávali vojáci sami. Někteří to dokázali, mnozí pochopitelně ne.Jídlo také nebylo právě to nejlepší, ale ušlo. Obvykle jsme dostali polévku, nějaké maso, brambory, cibuli, moučník a čaj. Cestovali jsme vlakem, auty a obrovskými lesy dokonce v pancéřových vozech. Celé hodiny jsme nezahlédli nebe, stromy nad námi tvořily střechu, až jsme měli pocit, že jedeme tunelem. Plukovník mi řekl, že jsme první civilisté, kteří smějí po těchto tajných cestách jet. Nebylo těžké mu to uvěřit.

Některé tábory byly dosažitelné jen člunem, tak jsme se plavili přes Amur. Jednou nás dokonce posadili do ponorky, ale slíbili nám, že se pod vodu nepůjde.Na jedné z těchto cest po vodě nás přivezli k rodině, která bydlela na břehu v malé chýši. Řekli nám, že jsou to Eskymáci. Pozvali nás k jídlu a skutečně pohodlně jsme seděli mezi nimi na zemi. Určitě to nebyli Evropané, byli čistí a jídlo bylo chutné. Měli dokonce „ústřední topení“, trochu zvýšená podlaha u zdi byla teplá. Jak to měli zařízené a jak vytápěli, jsme se nechtěli ptát. Domlouvali jsme se jakousi kuriózní ruštinou a litovali jsme, že v té zimě musíme jet dál.

Naše publikum tvořili vojáci, námořníci a jejich důstojníci. Je možné si představit to překvapení, když spatřili Marii a naši americkou doprovazečku Virginii ve večerním à la Paris s výstřihem. Chovali se vzorně a své nadšení drželi na uzdě, nedali na sobě téměř nic znát. Potlesk a volání bravo se ozývalo jen na povel důstojníka. Vždycky vykřikl „davaj!“ – tak, že to mohlo to být slyšet až v Moskvě. A pak „davolno!“, a rázem by bylo možné slyšet spadnout špendlík, nastalo ticho až zlověstné.

Naše pokoje v hotelu byly čisté a pohodlné. V Chabarovsku nás požádali, abychom uspořádali mimořádný koncert pro klub GPU (Státní politické správy). Neměli jsme žádný večer volný, ale nešlo odmítnout. Přidali jsme tedy jeden koncert pro jejich rodiny s dětmi odpoledne.

Odměna byla bohatá. Když jsme se vrátili do hotelu, stály tam koše s pomeranči, jablky a hruškami, poslanými z Krymu. Za celou cestu jsme takové ovoce neviděli, natož jedli. Dozvěděli jsme se také, že hotel měl od Moskevské filharmonie pokyn, natáhnout pro nás „rudý koberec“.

Při posledním koncertu jsem dostal od důstojníka pověřeného zabezpečením kulturních akcí „nagradu“ – medaili jako uznání za naše služby Rudé armádě. Celé to byl docela pěkný a napínavý zážitek.(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Foto archiv