Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (24)

  1. 1
  2. 2

Zpívat před těmi vojáky a námořníky byl zážitek. Ve městech jako Vladivostok, Chabarovsk, ale i v menších městech bylo ve vojenských ubikacích teplo, a večer zvlášť zatopili v kamnech na uhlí. Z klavírů, které nám byly k dispozici, byly tři dobré, dvacítka starých a zbytek prastarých. Ve městech chodil ladič, ale do vojenských prostor neměli civilisté přístup, takže ladění obstarávali vojáci sami. Někteří to dokázali, mnozí pochopitelně ne.Jídlo také nebylo právě to nejlepší, ale ušlo. Obvykle jsme dostali polévku, nějaké maso, brambory, cibuli, moučník a čaj. Cestovali jsme vlakem, auty a obrovskými lesy dokonce v pancéřových vozech. Celé hodiny jsme nezahlédli nebe, stromy nad námi tvořily střechu, až jsme měli pocit, že jedeme tunelem. Plukovník mi řekl, že jsme první civilisté, kteří smějí po těchto tajných cestách jet. Nebylo těžké mu to uvěřit.

Některé tábory byly dosažitelné jen člunem, tak jsme se plavili přes Amur. Jednou nás dokonce posadili do ponorky, ale slíbili nám, že se pod vodu nepůjde.Na jedné z těchto cest po vodě nás přivezli k rodině, která bydlela na břehu v malé chýši. Řekli nám, že jsou to Eskymáci. Pozvali nás k jídlu a skutečně pohodlně jsme seděli mezi nimi na zemi. Určitě to nebyli Evropané, byli čistí a jídlo bylo chutné. Měli dokonce „ústřední topení“, trochu zvýšená podlaha u zdi byla teplá. Jak to měli zařízené a jak vytápěli, jsme se nechtěli ptát. Domlouvali jsme se jakousi kuriózní ruštinou a litovali jsme, že v té zimě musíme jet dál.

Naše publikum tvořili vojáci, námořníci a jejich důstojníci. Je možné si představit to překvapení, když spatřili Marii a naši americkou doprovazečku Virginii ve večerním à la Paris s výstřihem. Chovali se vzorně a své nadšení drželi na uzdě, nedali na sobě téměř nic znát. Potlesk a volání bravo se ozývalo jen na povel důstojníka. Vždycky vykřikl „davaj!“ – tak, že to mohlo to být slyšet až v Moskvě. A pak „davolno!“, a rázem by bylo možné slyšet spadnout špendlík, nastalo ticho až zlověstné.

Naše pokoje v hotelu byly čisté a pohodlné. V Chabarovsku nás požádali, abychom uspořádali mimořádný koncert pro klub GPU (Státní politické správy). Neměli jsme žádný večer volný, ale nešlo odmítnout. Přidali jsme tedy jeden koncert pro jejich rodiny s dětmi odpoledne.

Odměna byla bohatá. Když jsme se vrátili do hotelu, stály tam koše s pomeranči, jablky a hruškami, poslanými z Krymu. Za celou cestu jsme takové ovoce neviděli, natož jedli. Dozvěděli jsme se také, že hotel měl od Moskevské filharmonie pokyn, natáhnout pro nás „rudý koberec“.

Při posledním koncertu jsem dostal od důstojníka pověřeného zabezpečením kulturních akcí „nagradu“ – medaili jako uznání za naše služby Rudé armádě. Celé to byl docela pěkný a napínavý zážitek.(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Foto archiv

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat