Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (27)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Sandro se dozvěděl, že Berija Stalina informoval hned, jakmile opustil Tbilisi. Čistky byly v plném proudu, divadelní ředitelé dostávali výpovědi a někteří byli dokonce posláni do vyhnanství. Sandro nedokázal uvěřit, že by Stalin nedržel slovo, a chtěl v Moskvě čekat, dokud se k němu nedostane.

Měli jsme s Marií odjet na turné, čekalo nás deset koncertů v Dněpropetrovsku. Ale vtom dostalo Velké divadlo rozkaz uvést Šostakovičovu operu, a tak jsme zatím zůstali v Moskvě.

Pohoršení v Moskvě
Toto je článek, který jsem zveřejnil 18. listopadu 1963, v londýnských Times:

„Velké divadlo neprojevilo o Šostakovičovu operu Lady Macbeth Mcenského újezda zájem. Němirovič-Dančenko a Stanislavskij však vedli divadlo, kde uváděli s vlastními zpěváky také opery. Měli rozdílný vkus, Stanislavskij upřednostňoval repertoár jako Boris Godunov, Evžen Oněgin a podobně, zatímco Němirovič-Dančenko si cenil moderních děl jako například Křenkovy opery Jonny vyhrává. A v Moskvě tedy inscenoval také Lady Macbeth. Kritikové operu chválili a rovněž soud publika byl příznivý. Němirovič-Dančenko na jedno představení osobně pozval Stalina. Ten však nepřišel, a sice z prostého důvodu – jeho divadlo na rozdíl od většiny moskevských divadel nemělo zvláštní vchod pro vládní funkcionáře, ani zvláštní lóži, kde by mohli být skryti zrakům publika. Ale Stanislavskij, který byl u Stalina dobře zapsán, mu zatelefonoval a vyprávěl mu, jak je ta nová opera úžasná. Krátce nato přišel pokyn z Kremlu, že má Lady Macbeth uvést Velké divadlo, aby se Stalin mohl představení zúčastnit.

Pokud máme věřit tomu, co se povídá, nebyli ve Velkém divadle tímto rozkazem nijak nadšeni. Při premiéře seděli Stalin, Ždanov a Mikojan ve vládní lóži vpravo od orchestřiště, zrovna nad žesti a bicími nástroji. Lóže je mimochodem obložená pancéřovými deskami, co kdyby z orchestřiště někdo zaútočil. Šostakovič, Mejerchold, Akhmateli a já jsme (jako Stalinovi hosté) seděli v protější lóži a do té jeho jsme docela dobře viděli – jenže Stalina jsme nezahlédli. Seděl za závěsem, který mu sice zakrýval výhled na jeviště, ale jeho skryl pro publikum. Pokaždé, když se rozezněly žestě nebo bicí, bylo vidět, jak sebou Ždanov a Mikojan trhli a pobaveně se otočili tam, kde seděl Stalin.O přestávce jsme počítali s tím, že bude Šostakovič ke Stalinovi pozván. Když se tak nestalo ani o druhé přestávce, trochu jsme všichni znervózněli. Šostakovič viděl, jak se ti tři ve vládní lóži smáli a dobře se bavili. Skrčil se v koutě a přikryl si obličej dlaněmi, celý zalitý potem.

K Šostakovičovu žalu to byla hlavně milostná scéna ve druhém jednání, která naše protějšky pobavila nejvíc. Uprostřed jeviště ležel slamník a na něm se, mírně řečeno, láska názorně odehrávala. Režie v Leningradě byla delikátnější, scéna byla situována výš a byly vidět jen stíny. Deskriptivní hudba byla přece výrazná dost, aby si člověk domyslel (Šostakovič později upravil pozouny, které mu přišly až příliš ilustrativní).

Skladatel chtěl po druhém jednání odejít, ale přišel ředitel divadla a řekl, že se sice Stalin dosud nevyjádřil, ale teď odejít by bylo opravdu hloupé. Stalin ho určitě k sobě pozve po třetím jednání.

Třetí dějství obsahuje nejmelodičtější hudbu celé opery, využívá lidové melodie, jaké zpívali carští vězni cestou na Sibiř, a každému tedy připomněly dny, kdy se museli revolucionáři brodit sněhem v řetězech do vyhnanství. Spadla poslední opona. Šostakoviče nevyvolali na jeviště, aby se mohl poděkovat, a Stalin a jeho dva pohůnci opustili divadlo, aniž by se se skladatelem setkali.

Kritik Izvěstije nám později vyprávěl, že se Stalina zeptal, jak se mu opera líbila, a ten odpověděl: „Eto sumbur, a nět muzyka“. Dva dny po představení psal tentýž kritik ve svém listu zcela ve Stalinových intencích (pochopitelně ho nejmenoval) a celou operu ztrhal (článek Сумбу́р вме́сто му́зыки vyšel 28. ledna 1936 v listu Pravda, poznámka překladatelky). To bylo první a poslední představení Lady Macbeth ve Velkém divadle. Němirovič-Dančenko ji ve svém divadle hrál dál. Řekl mi, že chyba Velkého divadla spočívala v nedobrém a kvapném nastudování, z toho důvodu ji logicky Stalin musel odmítnout.  Jenže za pár dní se objevil v novinách další článek. Ještě si vzpomínám na jednu větu: ‚Myslí si snad Němirovič-Dančenko, že jeho divadlo není v Sovětském svazu?‘ Němirovič-Dančenko se hájil, poukazoval na to, že operu uvádí jako součást abonmá a je už na několik měsíců dopředu vyprodaná. Ale nic nepomohlo. Dostal rozkaz operu stáhnout.

Tím však celá aféra nekončila. Krátce nato svolal Svaz sovětských skladatelů shromáždění, na němž se diskutovalo o opeře Lady Macbeth, o Šostakovičovi a o tendencích hudby vůbec. Sešlo se na čtyři sta skladatelů, kritiků, režisérů a dalších divadelníků. Příznačné je, že se Šostakovič neukázal, ačkoli byl tou dobou v Moskvě a také ho čekali. I já jsem obdržel pozvánku a sekretář Svazu skladatelů Grigorij Šnejerson mi vyřídil, že mám promluvit o tom, jak opera za řízení Artura Rodzińského v New Yorku propadla. Je pravda, že se objevilo několik odmítavých kritik, ale právě tak nadšená chvála. Přidělili mi místo v první řadě vedle skladatele Šebalina, Šostakovičova přítele a obdivovatele, který se hovořit zdráhal.

Jeden za druhým – skladatelé, dirigenti a kritici, všichni, kdo operu chválili, když ji uvedl Němirovič-Dančenko – nyní přicházeli na pódium a brali svůj předchozí názor zpět. Kritikové odvolávali pozitivní recenze a všichni se hromadně káli. Prý se mýlili a teprve nyní jim „vělikij vožď“ otevřel oči. Když vystoupil na pódium Jevgenij Braudo, jeden z největších sovětských hudebních kritiků, aby odpapouškoval, co říkali jeho předřečníci, sklopili jsme se Šebalinem hlavy, studem za něj.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat