Sešli se. Láska na dálku v Brně

Kaija Saariaho a Amin Maalouf – křehká dáma, která se narodila roku 1952 v Helsinkách, a libretista její opery, který spatřil tento svět v Bejrútu o tři roky dříve. Sešli se při práci na opeře Láska na dálku (L'Amour de loin) na přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Pan Maalouf, spisovatel a novinář, pro něhož bylo libreto do té doby zemí neznámou. Společné téma – trubadúr Jaufré Rudel, který žil ve dvanáctém století, a jím obdivovaná hraběnka Clémence z Tripolisu, cíl trubadúrových oslavných básní, písní. Středověké téma, které zůstává nesmrtelným, současným. Ideální a idealistický pár, jehož vztah může navždy zničit jediná událost – jejich setkání. Nic, co by nám bylo vzdálené. Bezpočet vztahů začíná podobně a i v nich hrává roli Poutník, který je jejich přítelem a prostředníkem. Rozhodující chvíle, kdy se mají setkat, je uzlovým momentem, který zcela změní běh jejich života. Střetnutí snu s realitou.
K. Saariaho: Láska na dálku – Pavla Vykopalová (Clémence) – ND Brno 2017 (foto Marek Olbrzymek)

Jiří Heřman je režisér, který vždy hluboko vstupuje do interpretovaného díla, žije s ním, dobírá se jeho podstaty, podrobně je analyzuje a vystaví na tomto základě tvarově vykrystalizovanou inscenaci. Samozřejmě ne sám – dokáže si velmi cílevědomě vybrat spolupracovníky. Dirigent Marko Ivanović je se skvěle hrajícím orchestrem jeho spolehlivým partnerem. Jeden z nejlepších našich scénografů Tomáš Rusín a jeho žena Zuzana Štefunková-Rusínová vytvořili k Lásce na dálku dokonale kompatibilní výtvarnou podobu spolu se stálým Heřmanovým spolupracovníkem světelným designérem Danielem Tesařem.

Hudba Kaiji Saariaho vědomě vychází z jejích životních i profesních zážitků. Sama o sobě ví, že je pro ni velmi důležité světlo a příroda. V neposlední řadě barva a její nuance. Po studiu na Sibeliově akademii, které si vynutila jako jediná žena ve skladatelském oddělení, pokračovala ve studiích ve Freiburgu, v Darmstadtu a od roku 1982 na pařížském výzkumném institutu IRCAM (Výzkumný a koordinační ústav pro akustiku a hudbu). Věnovala se tam analýze zvuku. Její hudba je poetická, až impresionistická, transparentní, stále se barevně proměňuje, nevyhýbá se však kontrastním plochám zvukomalebným (mořské vlny…) nebo ostinátnímu opakování motivů, přidává i zvuky téměř reálné. Názvuk monitoru, který zaznamenává tlukot Jaufréova srdce, se střihem promění v jeden dlouho znějící nepřerušovaný tón. Součástí hudební struktury jsou pasáže sborové. Inscenační tým usoudil, že by v ideálním případě měl být ke spolupráci vyzván sbor s lineárními rovnými mladými hlasy, které jsou si s orchestrální sazbou opery blízké. Soubor Janáčkovy opery měl čerstvou zkušenost se spoluprací s Pěveckým sborem Masarykovy univerzity na inscenaci Her o Marii Bohuslava Martinů, a tak na tuto velmi dobrou zkušenost navázal. Sbormistr Michal Vajda připravil svůj sbor tak, že byli jeho členové schopni tvořit také značně náročné pohybové akce.

Další podstatnou složkou inscenace byla její již zmíněná výtvarná podoba. Kaija Saariaho o sobě prozradila (čerpám z dobře připraveného programu k inscenaci), že její hudební inspirací je světlo a jeho podoby. Říká: „Když přemýšlím o barvách, je to více o stupních svítivosti než o červené a zelené.“ Brněnská inscenace je povětšině zalitá modravým světlem, které se podmanivě spojuje se světlem tabletů v rukách sboru. Působivé jsou ve druhé části proměny do teplého žlutooranžového osvětlení, které částečně provází adorovanou Clémence. Scénografie se neustále proměňuje s vývojem situací. Inscenace je typickou součástí Heřmanových site specific inscenací a režisér dokáže bezezbytku využít možností, které mu nabízí technické zázemí Janáčkova divadla. Zmiňme začátek s ponořeným jevištním stolem ve středu scény a se dvěma obřími postranními závěsy mizícími v této hlubině, užití pojízdné jevištní plochy, která se přibližuje a vzdaluje divákům, boční panely, které se zavírají a otvírají jako kniha, závěsy stabilizované čtyřmi černými mužskými postavami.

Účinkují pouze tři sólisté – Jaufré Rudel v podání Romana Hozy, který obdivuhodně rozvíjí svou kariéru na kontrastních postavách, jež mu by mu mohl každý jen závidět. Pěvecky spolehlivý, herecky a pohybově tvárný mladý umělec. Poutník Markéty Cukrové, který jako by byl psán přímo pro ni, pro charismatickou mezzosopranistku se zázemím v interpretaci staré hudby. A konečně Clémence Pavly Vykopalové, již považuji za její nejlepší dosavadní roli. Zvládnutí tohoto mimořádně obtížného partu po stránce pěvecké i herecké je její životní šancí.

Jiří Heřman tímto projektem pokračuje v jedné ze svých osobitých inscenačních linií, do níž můžeme zařadit Lamenti (2004), Brittenovu Curlew river (2005), Schubertovu Zimní cestu, Epos o Gilgamešovi a Dido a Aeneas (2016). Když působil v rámci Pražského Quadrienále 2015 jako komisař pro sekci „hudba a prostor“, byl bezesporu člověkem na svém místě. Na svém místě je i jako jedna z klíčových osobností tvůrčího vedení Janáčkovy opery Národního divadla v Brně, od roku 2015 je zde šéfem opery. Spolu s hudebním ředitelem Mirko Ivanovićem patří do týmu ředitele divadla Martina Glasera. Brněnská opera měla konečně štěstí, jemuž bylo třeba pomoci. Zřizovatel, brněnský Magistrát, si pro svou příspěvkovou organizaci vybral vedení, které opernímu souboru svědčí. Čekají jej teď těžké časy po dobu, kdy bude pro rekonstrukci uzavřeno Janáčkovo divadlo. Ale o celý tento tvůrčí tým se nesmíme bát. Byl sestaven tak, aby jeho členové uměli spolu komunikovat. Za tu krátkou dobu jednoho a půl roku dokázali doslova neuvěřitelné věci. Gratuluji vám, brněnské Národní divadlo a brněnský Magistráte.

Hodnocení autorky recenze: 95%

 

Kaija Saariaho:
Láska na dálku
Hudební nastudování: Marko Ivanović 
Dirigent: Marko Ivanović (alt. Pavel Šnajdr)
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Tomáš Rusín
Kostýmy: Zuzana Štefunková-Rusínová
Světelný design: Daniel Tesař
Sbormistr: Michal Vajda
Dramaturgie: Patricie Částková
Orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno
Pěvecký sbor Masarykovy univerzity
Premiéra 24. března 2017 Janáčkovo divadlo Brno

Jaufré Rudel – Roman Hoza (alt. Pavol Kubáň)
Poutník – Markéta Cukrová (alt. Veronika Hajnová Fialová)
Clémence – Pavla Vykopalová (alt. Lucie Hájková)

www.ndbrno.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - Saariaho: Láska na dálku (ND Brno 2017)

[Celkem: 36    Průměr: 3.9/5]

Související články


Komentáře “Sešli se. Láska na dálku v Brně

  1. S recenzí nelze než souhlasit (viděl jsem reprízu 31. 3.). Po všech stránkách jedno z nejkrásnějších představení, co jsem za poslední dobu viděl (dílo samotné, režie, scéna, kostýmy, světlo, orchestr, pěvci). Po brněnské Kátě Kabanové a inscenaci Modrovousův hrad / Očekávání opět další potvrzení kvality brněnského ND. A také Jiřího Heřmana jako režiséra. A Pavly Vykopalové, která zpívala Clémence famózně a snad ještě líp než Káťu, za kterou letos právem dostala Thálii. I hudebně je opera Láska na dálku velmi přístupná a sdělná a nesmírně krásná a bohatá, i když není pro každého. Po pauze obecenstvo mírně prořídlo, např. starší manželský pár vedle mě komentoval už při první části, že to je „hrozná hudba“ a po pauze zmizeli. Naopak za mnou někdo před začátkem říkal, „prý je to hrozné“ – a na konci první části se ozvalo: „Vždyť je to moc pěkné!“ – Kaija Saariaho byla v pátek 31. 3. v hledišti a dostalo se jí ovací vestoje. Doufám, že byla skladatelka s provedením svého díla spokojená. Bravo!

Napsat komentář