Olomouc: Setkání králů operety u papá Offenbacha

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Pár dnů před dnešní premiérou souboru opery a operety Moravského divadla jsem se potkala s jejím autorem a režisérem v jedné osobě Mirem Grisou a také se šéfem souboru Miloslavem Oswaldem, podepsaným pod hudebním nastudováním. Řeč byla pochopitelně o nejnovější olomoucké inscenaci, nazvané Operetní soirée – Setkání králů operety u papá Offenbacha, ale i o operetě a její budoucnosti.Dnes už někdejší dlouholetý sólista Hudebního divadla v Karlíně Miro Grisa operetě a také muzikálu zasvětil prakticky celý svůj profesionální život a jeho neutuchající energie je nepřehlédnutelná…

Pane Griso, jak jste se vůbec dostal k zakázce na nový komponovaný večer v Olomouci? Jste nejen jeho režisérem, ale napsal jste i scénář…

Umělecký šéf opery, pan dirigent Oswald viděl moji inscenaci Netopýra v Národním divadle v Bratislavě. Líbila se mu, a proto mi nabídl spolupráci. Zakázka zněla na vytvoření komponovaného operetního večera. Podobný pořad jsem úspěšně dělal už před lety na své domovské scéně v Hudebním divadle v Karlíně pod názvem Dobrý večer pane Straussi. Představa pana Oswalda však byla barevnější, chtěl prezentovat více operetních autorů. Vzhledem k tomu, že jsem se dějinami operety nikdy moc nezabýval (o tomto žánru se na uměleckých školách vůbec neučí, a pokud ano, tak jen okrajově), požádal jsem o spolupráci dva bývalé operetní dramaturgy. Bohužel jsem se scénáře nedočkal. Když mně pak začalo „téci do bot“, musel jsem si scénář napsat sám. Předtím jsem samozřejmě studoval literaturu o operetě. Při četbě knihy o Jacquesu Offenbachovi jsem se dozvěděl, že pořádal pravidelně páteční večery, tedy soirée, na které zval své přátele z uměleckého života. Zpestřovali si večer ukázkami ze své tvorby v provedení kolegů z divadla. To byl klíč k celému večeru. A proč se nevypravit k papá Offenbachovi s jeho dobovým souputníkem Johannem Straussem? A proč nepozvat i další dva operetní velikány, kteří jej sice dobově minuli, ale do dějin operety se také zapsali zlatým písmem – pány Franze Lehára a Emmericha Kálmána?

Nápad byl tedy na světě, já se pustil do psaní a zabral se do toho tak, že jsem nakonec musel scénář hodně zkracovat. Celý večer jsem se rozhodl udělat hranou formou a vše propojit dvěma mladými konferenciéry, kteří z pohledu své generace obecenstvo světem opery provedou. Budou celý děj posouvat a spojovat jednotlivá operetní čísla vytržená z kontextu her. Dozvíme se od nich hodně zajímavého o operetě i jejím zákulisí včetně „pikantérií“. Na scéně nebudou chybět ani sami páni autoři a samozřejmě balet, bez kterého si operetu nedovedu představit. Dominantou bude skvěle hrající orchestr přímo na jevišti. Dovolím si říci, že to bude živá a pestrá zábava pro všechny věkové kategorie.Jak se vám dařila spolupráce s olomouckým operním a operetním souborem?

V každém divadle je to jiné. Musel jsem se přizpůsobit stylu zdejší práce. Nakonec jsme se ale všichni dopracovali ke zdárnému konci. Dvě velká baletní čísla a pak jednotlivé výstupy doplněné tanečníky jsem svěřil do rukou slovenského choreografa Jaroslava Moravčíka, se kterým jsem už spolupracoval na bratislavském Netopýrovi. Je neuvěřitelně nabitý energií a tu přenáší i na herce. Umí jeviště skvěle rozpohybovat.

Orchestr na jevišti v nás zpočátku vzbuzoval obavu, ale mám pocit, že se nám zakrytí orchestřiště a posunutí sólistů blíže divákům akusticky vyplatilo. Doufám, že to tak zůstane i při naplněném hledišti. Oba konferenciéři v podání členů činohry Lenky Kočišové a Vojtěcha Lipiny mají toho textu poměrně hodně, ale umí si s ním výborně poradit.

Sólisty jsem nutil do trošku razantnějšího výkonu, do většího nasazení. Jedná se o výstupy vytržené z kontextu hry, a proto musí být každé číslo samostatně životaschopné. Když chceme ve zkratce navodit atmosféru jednotlivých operet, musíme také použít i určitou nadsázku.

Ptát se na váš vztah k operetě je asi zbytečné…

Já jsem původně operetu dělat nechtěl! Do Hudebního divadla v Karlíně jsem byl přijat na muzikály a měl jsem štěstí na krásné a velké role. Z provozních důvodů jsem však musel nakonec hrát i operetní mladokomiky, protože jsem byl dobře vybaven i po stránce pohybové. Nakonec jsem se do operety zamiloval…

Pokud ale vím, na JAMU jste studoval na operním oddělení, avšak zakotvil jsme u muzikálu. Jak to?

Na škole už bylo u mě od začátku jasné, že se nebudu věnovat opeře. Z toho vycházel i můj profesor zpěvu a dlouholetý sólista brněnské opery pan Eduard Hrubeš. Neznásilňoval můj hlas, ale přirozeně ho posazoval a rozšiřoval. Věděl, že v muzikálovém, ale i v operetním zpěvu nejde prvotně o tvoření tónu, ale o to sdělení, o text. Obávám se, že toto v dnešní době pedagogům na uměleckých školách uniká. Mladí lidé studují zpěv s tím, že se nikdy v životě nebudou věnovat operetě. Pak se dostanou do praxe na oblasti a téměř všichni musí účinkovat i v operetách. Chudáci režiséři… Místo tvůrčí práce se sólisty suplují pak učitele herectví a pohybu.

Absolventi operního zpěvu nejsou na škole dostatečně vedeni k pohybu, a když pak dojde na pohybově náročnější číslo, stěží stačí s dechem. Já jsem měl na škole štěstí i na výborného profesora herectví Miloše Slavíka, který se mnou pracoval nad rámec osnov jako s činohercem. Pohybově jsem se zase zdokonaloval mimo školu. Mrzí mě, že je žánr operety tak přehlížený a podceňovaný. Zajímaly by mě statistické údaje, kolik absolventů operního zpěvu nakonec operetu dělá.

Operní tenor Miroslav Dvorský se mi kdysi svěřil, že byl v zahraničí nucen studovat i operety. A právě zkušenosti, které načerpal, pak zpětně velmi dobře zúročil i v opeře. Byl na jevišti daleko uvolněnější, líp začal pracovat s textem.

Stejně tak je důležité to, že divadlo je především o vnitřní energii, která se přenáší ze zpěváka na  publikum. Pokud se jí nedostává, může zpěvák na jevišti sebevíc mávat rukama a stejně mu to nebude nic platné…

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat