Sex noci svatojánské v internátní škole aneb Tragikomedie dospělosti

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Opera vznikla v relativně krátkém čase, kdy po několika velmi úspěšných operách s komornějším obsazením orchestru pro letní festival v Aldenburghu, se skladatel rozhodl zkomponovat novou operu s větším orchestrálním aparátem pro novou divadelní budovu právě v tomto půvabném městečku. Citlivé vykrácení textu do tříaktové podoby mu umožnilo rozvíjet několik jeho oblíbených témat: konflikt a porušení společenských konvencí, vliv nadpřirozených a přírodních sil na osud lidského individua, noc a nebezpečí, které noc člověku přináší. Znovu, a tentokráte v komediální poloze je zde rozvíjen motiv nemorálního působení jedince na nevinného, protože Puck (mluvená role) je v Brittenově opeře postava potměšilá, zlomyslná a převážně negativní.

Opera obsahuje výborné, ale nikoliv laciné parodické výstupy řemeslníků ve třetím aktu a také vtipnou satiru na operní manýru, kterou představuje prostředí Theseova dvora. Skladatel přímo ve scéně nářku Tisbé využil scénu šílenství z Donizettiho opery Lucia di Lammermoor. A zde je vhodné uvést vzpomínku dirigenta Georgeho Malcolma z první reprízy (premiéru dirigoval sám skladatel), kde Peter Pears v roli Fluta (předvádějícího tragickou postavu Tisbé ve scéně divadla na divadle) tak trefně parodoval umění Joan Sutherland, že dirigent nebyl pro smích takřka schopen dirigovat. Premiéra v prostoru Jubilee Hall v Aldenburghu byla mimořádně úspěšná a odstartovala inscenace na mnoha evropských scénách a záhy i na zámořských jevištích. Naposledy v Česku uváděl tento stále velmi svěží opus, jež vykazuje rysy kolektivního díla bez hlavních rolí, s výraznou nutností uplatnění režisérské a výtvarnické imaginace, soubor brněnské opery.

Méně poezie, více školního humoru a nočního hororu
Současná vídeňská inscenace nabídla ambiciózní a propracovaný výklad italského režiséra Damiana Micheletta, který v posledních sezonách již připravil několik úspěšných inscenací právě v Theater an der Wien (Mozart: Idomeneo, Puccini: Triptych, Rossini: Otello). Přistoupil značně střízlivě k poetické a magické složce Shakespearovy hry a příběh přenesl do prostředí anglické internátní školy. Z Pucka a jeho pomocníků elfů se stávají žáci nižších ročníků, milenecký kvartet se rekrutuje z dospívajících studentů zmítaných hormony. Toto řešení funguje v rovině zmatených studentských lásek, a především při zkouškách na studentské představení Pyrama a Tisbé. Veselá přehlídka šesti rozdílných studentských týpků pak zahrnuje úzkostlivého snaživce, „rozeného“ vůdce kolektivu, vychloubačného nedovtipu, studenta „věčně“ ovlivněného návykovými látkami, tančícího mimoně a tak dále. Režisér záměrně oslabil svět elfů a jeho vládců, a prostředí Oberona a Tytanie tak působí v žánru zvolené školní komedie poněkud neukotveně. Záměru odpovídá i střízlivé scénografické řešení (Paolo Fantin), kdy většina příběhu je umístěna do běžné školní tělocvičny.

Režisér ale výrazně posiluje některé motivy strachu, spojené s nocí, strach z neznáma a ztrátu orientace ve tmě. Jednoduché prostředí tělocvičny se spuštěním světélkujících tyčí změní v magický a strašidelný les nedaleko Athén. Na interpretaci a prezentaci motivu strachu je patrný psychoanalytický výklad a freudiánská teorie snů, zřejmá i na podobě Klubkovy celotělové oslí masky. K adekvátním změnám atmosféry vydatně přispívá pohotová světelná režie Alessandra Carlettiho, vedle Paola Fantina také režisérova častého spolupracovníka. Jednoduché, v podstatě civilní kostýmy Klause Brunse vycházejí zejména z klasického střihu anglické školní uniformy, nadpřirozený svět opravdu nevyniká osobitou výtvarnou složkou. Bohužel se režie snaží obsáhnout i další témata, rozpad rodiny (Tytania, Oberon a Puck jako dítě) i tragikomičnost dospívání včetně vymezení se vůči světu dospělých, školní kastování atd., což je na jedinou inscenaci snad až příliš.

Představení dominuje výkon uznávaného kontratenoristy Bejuna Mehty v roli Oberona. Hebký a sladký témbr výborně vyhovuje postavě vládce elfů, stejně jako velmi pečlivá výslovnost a skvostné frázování. Rázná Tytania v podání vídeňské koloraturní hvězdy Daniely Fally nemá s vokálním podáním žádné problémy, výsledný charakter ale trochu postrádá poetickou ženskost, kterou by tato postava měla nést, zejména když se „propadne“ v podstatě na obraz pouhého ženského partnerského zklamání. Role Pucka (v rytmizované mluvě) je svěřena současné mladičké domácí činoherní hvězdě Maresi Riegner, která jí dodává uspokojivý pubertálně-androgynní výraz malého vzpurníka.

Velmi vyrovnaný je kvartet milenců, u něhož jediným nedostatkem byla místy určitá nerovnováha mezi silou orchestru a hlasy sólistů. Mladí sólisté (Natalia Kawalek jako Hermia, Mirella Hagen jako Helena, Rupert Charlesworth jako Lysander a Tobias Greenhalgh jako Demetrius) působili dostatečně adolescentně a ztřeštěně, aby režisérova koncepce erotické studentské komedie byla věrohodná. Výborně je postaven fyzický a vokální kontrast lyrického tenoristy a virilně-robustního barytonisty v roli zcela odlišných milenců, kteří také zastupují zcela odlišné přístupy k lásce. Jedinou výtkou by snad mohlo být nadužívání forte u tenoristy Ruperta Charleswortha. Nejvíce (a tradičně) diváky baví zkoušky na představení Pyramus a Tisbé. Vtipně secvičené scény sexteta nepříliš talentovaných studentských herců představují vrchol inscenace. Nelze vyzdvihnout žádného z představitelů (Tareq Nazmi jako Bootom, Lukas Jakobski jako Quince, Michael Laurenz jako Flute, Dumitru Madarašan jako Snug, Andrew Owens jako Snout a Kristjan Jóhannesson jako Starveling), protože kouzlo je v jejich vzájemné interakci a přesném načasování gagů. Královský pár Thesea a Hippolity ve spolehlivém podání tureckého basbarytonisty Günese Gürlese a norské mezzosopranistky Ann-Beth Solvang již pro malý rozsah partů zůstává trochu v pozadí, i když jejich spojení se školním prostředím je vtipné.

Spolehlivé a bezchybné je nastudování nelehké partitury dirigentem Antonellem Manacordou a orchester Wiener Symphoniker si vede velmi dobře v mnoha delikátních partiích sólových nástrojů i v celkové souhře. Nastudování ale jako by chyběl trochu větší vzlet, výraznější zvukomalebnost a poetičnost, snad je to ale dáno celkovým zcivilněním celého představení. Chlapecký sbor St. Florianer Sängerknaben se postupně rozezpíval k působivému výkonu.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Benjamin Britten: A Midsummer Night's Dream (Theater an der Wien 2018)

[Celkem: 2    Průměr: 4.5/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na