Seznamte se: Alena Jelínková

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře
Alena Jelínková – skladba, dirigování

Kdy a kde jsem se narodila

Narodila jsem se 10. září 1992 ve Valašském Meziříčí.

Moje rodina a její vztah k hudbě

Vztah k hudbě byl (a je) u nás v rodině kladný. Jsem ze šesti sourozenců a všechny nás rodiče k hudbě důsledně vedli. Chodili jsme do Základní umělecké školy ve Valašském Meziříčí a hudební aktivity nám zůstávají. Ač to nikdo z rodičů (ani sourozenců) nedělal profesionálně, měla jsem doma plné pochopení a podporu, když jsem se rozhodovala o svém studiu na konzervatoři a tím o budoucím hudebním povolání.

Jaké byly moje hudební začátky

V první třídě jsem začala hrát na housle. Úplně prvním nástrojem mi ale byl klavír u nás doma. Zde probíhaly mé první hudební pokusy a mini skladbičky. Od třetí třídy jsem tedy chodila též na klavír.

Proč jsem si nakonec vybrala právě svůj obor

To je celkem dlouhá cesta. Po vystudování gymnázia ve Valašském Meziříčí jsem již věděla, že chci dělat hudbu, chtěla jsem jít tedy na konzervatoř do kulturního centra – Prahy. Zároveň zde byly i názory okolí, že bych měla dělat něco „jistějšího“, než je hudba, tedy jsem prvním rokem v Praze studovala vedle konzervatoře také Učitelství pro první stupeň základních škol. Nebyly to ale housle, co jsem na konzervatoři začala studovat. Za dob gymnázia jsem sice jezdila do Prahy na houslové konzultace k Jiřímu Vodičkovi (kterému děkuji za mnohé!), když jsem se ale dozvěděla o oboru Skladba a aranžování populární hudby, rozhodla jsem se jinak. Uvědomila jsem si, že chci mnohem více tvořit než jenom stále cvičit. Vždy mě bavilo improvizovat na housle a vymýšlet i písničky a různé aranže.

Po prvním roce na dvou školách se mnohé vyjasnilo: vysoká škola mě příliš nenadchla, s hudbou to naopak bylo stále jasnější. Přišel také první vlastní projekt (částečně ještě před studiem na konzervatoři), kdy jsem propojila mě blízká tělesa smyčcový orchestr Základní umělecké školy Valašské Meziříčí a kapelu „the dust“ (v obou jsem hrála na housle) a zaranžovala kapelové písničky s orchestrem. Byla pro mě čest, že mě to učitelé Základní umělecké školy (kteří také hráli) nechali dirigovat, což se mi zalíbilo. Zde se započala má cesta k dirigování (nebylo-li to v osmi letech s kusem dřeva u domácího klavíru, kde jsem dirigovala své dvě starší sestry, když spolu hrály – jak zaznamenává jedno domácí video). Byla to ale až paní profesorka Höslová (vyučující na konzervatoři intonaci), která mě po zhlédnutí záznamu přivedla k paní profesorce Němcové s tím, že bych měla studovat dirigování. Bylo to pro mě dost zásadní, protože sama bych si na to nevěřila, důvěru a pošťouchnutí někoho jiného (z oboru) jsem přesně potřebovala.

Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj

Nevybavím si konkrétní vzpomínku, musela to být nějaká třídní předehrávka naší houslové třídy v Základní umělecké škole.

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi

Těch lidí, kteří mi hudebně něco dali, je hodně. Mezi nejdůležitější určitě patří Helena Hrachová, Eva Ježíková a Pavla Bezděková, paní učitelky houslí, sboru a zpěvu a klavíru ze Základní umělecké školy Valašské Meziříčí, které mě v těchto oborech nasměrovaly a mnohé daly, za což jim moc děkuji! Na konzervatoři jsou to zejména učitelé hlavních oborů: František Krtička a Pavel Větrovec na popskladbě, jimž děkuji za důslednou řemeslnou i notografickou průpravu. Na dirigování jsou to profesoři tři. Prvně Miriam Němcová, která byla mou první profesorkou dirigování. Sedl mi nejen její vyučovací styl, ale i ona jako osoba, která svou profesionalitu dovede skloubit s přirozenou lidskostí a praktičností. Potom je to Hynek Farkač, jehož smysl pro detail a důkladná práce s gestem je mi velikou školou, a v neposlední řadě je to pan Miroslav Košler, který mě jeden rok učil sbormistrovství a který nás bohužel před nedávnem opustil. Jeho přístup ke sborové tvorbě a k hudbě vůbec mi bude inspirací už neustále. Fascinoval mě svou neuvěřitelnou energií, se kterou i přes svůj věk dokázal na hodinách dirigovat.

Soutěže, kterými jsem zatím prošla, a co hlavně mi daly

Moc toho zatím nebylo, jedenkrát jsem byla na sbormistrovské soutěži v Žilině (třetí místo). Je pro mě důležitější práce s lidmi v reálném čase, s reálnou hudbou, ráda bych ale i takovéto akce začala zařazovat častěji.

Co považuji za svůj největší úspěch

To bude pravděpodobně můj projekt Otče náš, což je písňový cyklus na téma jednotlivých částí této modlitby pro smíšený sbor s kapelou. Premiéra se uskutečnila před rokem – v listopadu 2015, na jaře jsme to uvedli v Praze a nyní, po roce, uzavíráme tuto „šňůru“ v Brně. Svou výjimečnost to pro mě má tím, že se podařilo dát dohromady lidi z různých sfér mého života. Kamarádi z tábora, ze Základní umělecké školy, z rodiny, z kapely, z gymplu a také ze sboru Punkt, který vedu na konzervatoři – dohromady to  dalo padesátičlenný sbor. K tomu pětičlenná kapela z výborných muzikantů a skvělých lidí. Je to neuvěřitelný zážitek, když dirigujete tolik lidí, z nichž každého znáte osobně, a ještě ke všemu vlastní hudbu s vlastními – dosti osobními – texty.

Jak hodně cvičím

U dirigování se to (dle mého názoru) nedá počítat tak jako například při hře na nástroj. K přípravě na hodiny patří důkladné seznámení se se skladbou, což obnáší hodně poslechu, vyhledání informací ke vzniku a tak dále. Samotné dirigování je tedy jen jednou částí přípravy (i když bezpochyby nejpodstatnější). Nedovedu to úplně odhadnout, určitě je to ale méně než u instrumentalistů.

Můj profesní vzor

Nemám asi žádný ideální vzor. Každý člověk mě inspiruje něčím jiným, snažím se to v lidech (nejen profesorech) kolem sebe hledat a nechat se obohatit. Tohle je i jeden z důvodů, proč tak ráda pracuji s lidmi. Baví mě ta různorodost a ta opakující se výzva vytvořit na každé zkoušce atmosféru takovou, aby byla pro všechny nejen přijatelná, ale i příjemná. To, že je to těžké a že se mi to často nedaří, asi nemusím zmiňovat.

Kam až bych to ve svém oboru chtěla dotáhnout

Ráda bych se živila dirigováním (či hudbou obecně). To je můj základní cíl, na kterém hodlám pracovat. A dirigováním zde nemyslím pouze práci samotnou, pouze profesionální rovinu věci. Myslím tím také vytváření společenství, ve kterém bude pozitivní energie, prostor, kde budou vznikat přátelské vztahy a kde bude zřejmá láska k hudbě.

Jakou hudbu provozuji nejraději

Těžká otázka. Jsem stále ve stádiu, kdy spoustu hudby teprve poznávám (a tak už to bude celý život). Myslím, že co se týče klasické hudby, na všem si dokážu něco najít, zvláště když se tomu důkladněji věnuji při studiu dirigování. To pak člověk objeví kouzla tam, kde by si jich běžným poslechem vůbec nevšiml. Více ale inklinuji k hudbě devatenáctého a první poloviny dvacátého století.

Pak také ráda hraji na housle. Buďto jednoduše improvizuji ke kytarovým písničkám, anebo zpívám své vlastní písně za doprovodu právě houslí či klavíru. Používám k tomu krabičku loop station, se kterou si můžu nahrát více zvukových stop na sebe a vytvořit si tak trochu kapelu sama se sebou (což se ve výsledku promítá i do názvu kapely – „Ajajaj…“).

Mám také ráda propojování žánrů klasika/pop. Zde je podle mého názoru i pro skladatele velké pole působnosti. Zajímají mě projekty, kdy dělá nějaká kapela koncert s orchestrem. Bohužel ne vždy je to vyvedené. Pokud to ale někdo umí, můžou vzniknout skvělé věci. Sama bych toto propojování ráda v budoucnu (jako dirigentka či možná i jako aranžérka) provozovala. Obě tyto role jsem si vyzkoušela jakožto začátečník při výše zmíněném valmezském projektu – skupina „the dust“ s orchestrem. Z tohoto žánru se (z českých počinů) nejčastěji vracím k CD Smetana od Tata bojs s korejským klavírním triem sester Ahn.

Jakou muziku ráda poslouchám

U klasiky mám různá období, kdy si oblíbím jednoho autora a k tomu se pak nějakou dobu vracím. Po čase se to vymění (překvapivě to hodně souvisí s tím, co zrovna diriguji). Z pop music mám radši spíše alternativnější žánry, k nejoblíbenějším patří například kanadský houslista, zpěvák a dle mého názoru skvělý skladatel Owen Pallett. A pak jsou tady ty žánry „na pomezí“, které jsem zmínila už v předchozí otázce.

Co dalšího mám ráda, jak trávím volný čas

Hodně mě baví pohyb, sport. Což je vlastně také jeden z důvodů, proč mi dirigování vyhovuje. Ráda běhám, plavu, chodím po horách, lyžuji, jezdím na kanoi a plachetnici, jezdím na kole … Bohužel na to v rytmu všedního života a povinností není moc času, tak to pak nejvíce doháním v létě.

Mám také moc ráda děti, práci s nimi si užívám na letních táborech.

Hodně důležitý je pro mě také čas s rodinou a s přáteli. Snažím se to mít nastavené tak, že na tyto lidi si čas vždy udělám, i když to znamená odříct nějaké jiné (hudební) akce. Jsem velice vděčná, že mám zejména z evangelického prostředí a z táborů s tím spojených tolik přátel. Vztahy, které prošly již tolika společnými zážitky (s mnohými od raného dětství) považuji za veliké bohatství.

Co mi dokáže udělat největší radost

Pozitivní zpětná vazba a vidět a slyšet výsledek něčeho, na čem mám podíl. Raduji se i z okamžiků během zkoušení, když můžu vidět radost či jiné aktuální napojení s někým ze sboru či orchestru, kdy nemusíme nic říkat, pouze sdílíme konkrétní hudební zážitek.

Moje největší přání

Využít plně dar života a dát mu co největší smysl. Dělat hudbu tak, aby z toho měli potěšení účinkující i posluchači. Mít rodinu a zázemí.

***

Miriam Němcová, pedagožka Pražské konzervatoře
Alenku Jelínkovou jsem poznala před několika lety, když ji za mnou poslala moje dobrá kamarádka a kolegyně Verunka Höslová s tím, že by Alenka měla zájem o studium dirigování. Přišla inteligentní dívčina s moravským přízvukem a moc příjemným vystupováním. Dozvěděla jsem se, že studuje popskladbu a že by dirigování potřebovala k provádění svých skladeb. Po první konzultaci  jsem hned věděla, že jsem potkala ryzího muzikanta s velkým nadáním.

Alenka se po přijetí na naše dirigentské oddělení začala víc vzdělávat v oblasti klasičtější hudby než je ta, ve které se do té doby pohybovala, otevřel se jí i svět opery, sborového zpěvu a myslím, že jsme ji prostě „dostali“. Po dvou letech se dokonce rozhodla opustit oddělení popskladby, aby se dirigování mohla věnovat cele. To ovšem neznamená, že by přestala hudbu psát. Byla jsem na jejím autorském večeru, kde se představila jako autorka a interpretka svých písniček, jako houslistka, klavíristka, hrála i na kytaru, to vše za účasti a účinkování sboru Punkt. Byla jsem nadšená a vlastně jsem jí záviděla, že si hudbu může užívat v tak širokém záběru.

Nechci zde vyjmenovávat všechny Alenčiny aktivity, ale je jich hodně. Vše stíhá a zvládá s optimismem, s úsměvem a osobním kouzlem.

Nemalou podporou je pro ni celá její velká rodina – pět sourozenců a rodiče, které jsem též měla možnost poznat. Znovu se utvrzuji v tom, jak důležité je pro mladého člověka duchovní zázemí a prostředí, ve kterém vyrůstá.

Držím Alence v její muzikantské pouti palce a vůbec se o její hudební budoucnost nebojím.

www.prgcons.cz

Foto archiv Aleny Jelínkové