Seznamte se: Jakub Tomášek

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře
Jakub Tomášek – skladba, dirigování

Kdy a kde jsem se narodil

Narodil jsem se 11. listopadu 1995 v Praze.

Moje rodina a její vztah k hudbě

Hudba má v naší rodině dlouholetou tradici. Dědeček je profesorem na pražské Hudební fakultě Akademie múzických umění a patří k předním českým houslistům. Otec je rovněž vystudovaný houslista a matka je amatérská klavíristka, takže k muzice jsem byl veden od malička.

Jaké byly moje hudební začátky

Začátky často bývají neslavné a u mě tomu bylo nejinak. V pěti letech táta rozhodl, že budu pokračovat v rodinné tradici, a začal mě učit na housle. Po necelém roce mého skřípání to se mnou ale vzdal. Pak mě naši přihlásili na klavír, což se zpětně ukázalo jako dobrá volba. Hraní mě bavilo a díky skvělému vedení mých učitelů Saši a Romana Pallasových jsem se záhy dostal i k improvizaci a vytváření doprovodů k písničkám. Odtud byl už jen krůček ke komponování.

První skladbu, kterou jsem napsal asi v devíti letech pro klavír, jsem pojmenoval Procházím sněhovým závějem, nevěda, že závěj je rodu ženského. Když se pak tento název objevil v natištěných programech koncertu na Základní umělecké škole, kde jsem skladbu hrál, rodiče upozornili paní ředitelku, která programy psala, na chybu. Ta udiveně vzhlédla a řekla: „A já jsem si myslela, že to byl umělecký záměr vašeho Jakuba.” Svými zvláštními výstřelky jsem tam byl znám, o rok později jsem napsal a koncertně provedl další klavírní skladbu, sestávající výhradně ze vzestupných stupnic. Pointou bylo, že hráč se na široké židli posouval zleva stále více doprava a když už nemohl dále a dohrál na konec klaviatury, spadl na zem.

Proč jsem si nakonec vybral právě svůj obor

Studium kompozice bylo přirozeným vyústěním mých předchozích aktivit. Během posledních let základní povinné docházky jsem se stále více angažoval na Základní umělecké škole a psal skladby a aranže pro tamní soubory. Byla to touha zdokonalit se v kompozičním řemesle a poznat do hloubky hudební literaturu, co mě přivedlo na konzervatoř.

K dirigování, což je můj druhý obor, jsem se dostal až později, poté co mě během studií skladby potkaly zdravotní obtíže se šlachami na rukou, což výrazně omezilo moje klavírní aktivity. Cítil jsem tehdy potřebu mít kromě komponování také živý kontakt s provozováním hudby a dirigování tento požadavek naplnilo více než dost.

Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj

To bylo pravděpodobně ještě z mé houslové éry. Hrál jsem tehdy jakési jednoduché duo s tátou v kostele. Radši na to moc nevzpomínám, čistých tónů byla ani ne třetina.

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi

Profesor Otomar Kvěch, který mě již pátým rokem vyučuje kompozici, je člověkem s širokou škálou vědomostí nejen o hudebních skladbách, ale také o historii, literatuře nebo třeba železnici. Naše zájmy se tedy v mnoha oblastech protínají a jsem vděčný, že si ze vzájemných rozprav odnáším kromě cenných připomínek k mé tvorbě taky například podněty k četbě textů Romaina Rollanda či důkladnému prozkoumání železniční tratě Praha — Kolín.

I v dirigování mám velké štěstí na pedagogy. Hodiny profesorky Miriam Němcové jsou skvělou příležitostí seznámit se do hloubky s vokálně-instrumentálním repertoárem a zbavit svá gesta všech rušivých prvků. Lekce profesora Hynka Farkače mi zase pomáhají vyjádřit hudební myšlenku jednoznačným pohybem ruky a dát svým gestům pestrý výrazový rejstřík.

Soutěže, kterými jsem zatím prošel

Na soutěže jsem se během studia příliš neorientoval, v dirigování jsem absolvoval jen jednu a v kompozici všehovšudy dvě. Ve skladatelské soutěži Opava cantat jsem získal 3. cenu za skladbu Poštovní schránka pro mužský sbor.

Co považuji za svůj největší úspěch

Nejsilnější okamžiky v hudbě jsou pro mě ty, kdy mohu od dirigentského pultu předávat energii a emoce na účinkující a ti posléze na diváky. Když se to povede, je to zážitek pro všechny zúčastněné. K takovým okamžikům nedochází vždy, zažil jsem však dvě vystoupení, kde se to dle mého názoru povedlo dobře: poprvé loni v únoru, kdy jsem v sále školy prováděl premiéru své kantáty na text modlitby Páně, a podruhé letos v dubnu, kdy jsem v zaplněném kostele Panny Marie Sněžné vedl gesty sto muzikantů, kteří naplno zpívali a hráli božské tóny Mozartova Requiem. To jsou chvíle, kdy si člověk uvědomí, o kolik by přišel, kdyby hudba nebyla součástí jeho života.

Jak hodně cvičím

V kompozici ani dirigování většinou nejde o klasické cvičení ve smyslu sedět několik hodin denně u nástroje. Příprava na hodiny obou předmětů se skládá z celé řady dílčích činností: například poslech literatury, čtení partitur, analýza skladeb či práce na technické stránce gesta. Každý den má proto mé „cvičení“ jinou podobu a trvá jinak dlouho.

Můj profesní vzor

Vzory v hudbě jsou mi především lidé, jejichž životní dílo mě motivuje k dalším pokrokům — práci na sobě samém a svém hudebním vývoji. Ve skladbě je to především Johann Sebastian Bach, který zemřel již před více než dvě stě padesáti lety, ale jeho kompoziční mistrovství a syntéza racionálního přístupu s dokonalým emocionálním vyjádřením mě dodnes nepřestává fascinovat. V dirigování mě nejvíce inspiruje anglický dirigent John Eliot Gardiner. Jakožto vystudovaný historik mi svými přesvědčivými interpretacemi hudby od baroka po romantismus dokazuje, jak zásadní je přizpůsobit své dirigentské pojetí ve všech aspektech historickému kontextu díla. To mě motivuje ke studiu manuskriptů, historických pramenů i jazyků.

Kam až bych to ve svém oboru chtěl dotáhnout

Na tuto otázku budu schopný odpovědět asi až za pár let. Letos zakončím svá studia na Pražské konzervatoři a jelikož mě mé další zájmy dále vedou k bakalářskému studiu filozofie na britské University College London, budu se v hudbě vzdělávat v nadcházejícím období o něco méně. Zda se jí nakonec rozhodnu věnovat naplno, nebo zvolím například práci v akademické sféře, ukáže čas.

Jakou muziku rád poslouchám

Nejčastěji klasickou hudbu, ale blízko mám také například k jazzu. U poslechu nahrávek jazzových sól bravurního pianisty Oscara Petersona či písní vokální skupiny Take 6 jsem schopen s otevřenými ústy vydržet celé hodiny. Velmi rád také poslouchám francouzské šansony. Zejména na obsahově hlubokých písních Jacquese Brela si zas a znovu uvědomuji, jak věrně hudba dokáže odrážet životní prožitky.

Co dalšího mám rád, jak trávím volný čas

Volný čas trávím nejradši s přítelkyní nebo s knížkou v ruce. Kromě beletrie vyhledávám převážně filozofickou literaturu, která reflektuje realitu z opačné strany než umění. V rámci filozofie je předmětem mého zájmu zejména otázka svobodné vůle a determinismu nebo aplikace teorie her na problémy v politické filozofii. Rád rovněž objevuji nové kultury skrze jazyky: před třemi lety jsem se takto pustil do samostudia francouzštiny, což mě velmi bavilo.

Co mně dokáže udělat největší radost

Efektivně využitý den.

Moje největší přání

Být v životě šťastný a užitečný.

***

Miriam Němcová, pedagožka Pražské konzervatoře
Mám radost, že již po několikáté padl výběr k interview v Opera Plus na našeho studenta z oboru skladby a dirigování. Myslím, že to svědčí o tom, že naše obě oddělení přijímají a vychovávají ve svých řadách osobnosti, které již teď stojí za povšimnutí a mají před sebou zajímavou budoucnost.

Otomar Kvěch, pedagog Pražské konzervatoře
Jakub Tomášek bez problémů prošel náročnými testy konanými v Anglii místo našich přijímacích zkoušek. Není divu, jeho rozhled je veliký, jazykové schopnosti neobyčejné a bezpochyby oplývá ohromnou inteligencí. Proto také byla pro něj hračka vystudovat dva poslední ročníky Konzervatoře najednou.

Jakubovi jeho studijní pobyt v Anglii ze srdce přeju, je mi však tak trochu líto, že přijdu o hezké okamžiky našich společných setkání. Patří totiž k těm žákům, kteří také obohacují učitele. Jednak již zmíněným obecným rozhledem (třeba v literatuře – proto zřejmě rád píše hudbu s textem), kdy se sám mnohé dozvím a také mnohými otázkami, které nutí kantora hledat co nejpřesnější odpověď.

Jakub Tomášek studoval skladbu vždy na výbornou, obdivuhodný byl jeho rychlý vývoj. Jeho hudebnost je velká a citlivá jak k celku, tak k detailu. Cenná je jeho zpětná sebekritika – nezřídka přišel sám s tím, že to, nebo ono chce přepracovat, protože s tím není spokojený. To je pro skladatele velmi důležitá vlastnost.

Svou skladatelskou erudici kombinuje Jakub Tomášek s interpretačními schopnostmi. Jednak byl několik let sbormistrem smíšeného sboru (pro který dělal také různé úpravy) a také si své skladby sám diriguje. Provedení jeho Otčenáše pro sóla, smíšený sbor a orchestr za vlastního řízení byl kumštýřský zážitek, který utkví v hlavě.

Přejme Jakubovi další obohacování se na nových studiích, zároveň přejme hudbě, aby se v ní stal Tomášek velkou osobností. Má na to.

www.prgcons.cz

Foto archiv Jakuba Tomáška