Seznamte se: Markéta Dominikusová

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře
Markéta Dominikusová – housle

 

Kdy a kde jsem se narodila

Narodila jsem se 9. března 1995 v Hradci Králové.

Moje rodina a její vztah k hudbě

Moje rodina má k hudbě velmi blízký vztah. Od malička jsem vyrůstala v hudebním prostředí. Maminka studovala hru na klavír na Konzervatoři v Pardubicích a dodnes vyučuje klavír na Základní umělecké škole v Letohradě a Žamberku. Bratr Milan hrál v dětství na příčnou flétnu a sestra Kristýna studovala hru na housle na Konzervatoři v Pardubicích. Momentálně vyučuje housle na Základní umělecké škole v Letohradě a Žamberku. Muzicírování v naší rodině má i hlubší tradici. Dědeček z tatínkovy strany pocházel z Chorvatska a říkal, že jeho otec byl virtuos na chorvatskou lidovou kytaru zvanou tambura. Hrál na zábavách, plesech. Babička z maminčiny strany hrála na klavír, zpívala a učila hudební výchovu na základní škole. Jediný, kdo u nás nehraje, je můj tatínek, ale klasickou hudbu si vždy rád poslechne.

Jaké byly moje hudební začátky

Své první housle jsem dostala již v roce a půl. Protože jsem stále brala housle sestře, raději mi rodiče sehnali vyřazený nástroj ze Základní umělecké školy, abych měla svůj vlastní. O housličky jsem se starala jako o panenku. Ve čtyřech a půl letech jsem začala jsem docházet do Základní umělecké školy v Ústí nad Orlicí k paní učitelce Milušce Barvínkové.

Proč jsem si nakonec vybrala právě svůj obor

Svůj obor jsem měla vybraný odmala a vlastně jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, že bych chtěla studovat něco jiného.

Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj

Na své první veřejné vystoupení si nevzpomínám. Vybavuji si jen, že jsem hrála dueta se svojí sestrou (zřejmě to byly koledy), ale nevím, jestli to bylo mé první veřejné vystoupení.

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi

U své první paní učitelky Milušky Barvínkové jsem byla tři roky a myslím, že hlavně díky ní mám housle tak ráda. Na hodinách jsme si spíše hrály, když viděla, že ztrácím soustředění, mohla jsem si na chvíli lehnout na koberec a odpočívat. Protože mi dojíždění autobusem nedělalo dobře, začala jsem v sedmi letech docházet do Základní umělecké školy v Letohradě k paní učitelce Pavlíně Balcarové. Tato paní učitelka mě začala brát na houslové soboty na Konzervatoři v Brně, kde jsem se seznámila s panem profesorem Bohumilem Kotmelem starším. K němu jsem pravidelně dojížděla tři roky na konzultace. Když jsem byla v deváté třídě, začala jsem jezdit na hodiny k panu profesorovi Kudeláskovi, který si mě vzal do své třídy na Pražské konzervatoři. U pana profesora Pavla Kudeláska jsem moc spokojená, každá hodina je pro mě nesmírnou inspirací. Těžko se mi od něj bude odcházet na vysokou školu.

Soutěže, kterými jsem zatím prošla a co hlavně mně daly

V dětství jsem se každý rok účastnila několika soutěží, kde jsem získávala přední umístění: Plzenecké housličky ve Starém Plzenci, Prague Junior Note, Houslová soutěž Josefa Muziky v Nové Pace, Kocianova houslová soutěž v Ústí nad Orlicí – 1. cena v I. kategorii roku 2005, 3. cena ve II. kategorii roku 2006 a 2007, 3. cena a 2. cena ve IV. kategorii roku 2010 a 2011, soutěže ZUŠ, Tellemanova houslová soutěž v Poznani. V roce 2014 jsem získala Čestné uznání ve IV. kategorii na soutěži Bravo v belgickém Namuru. Na Akademii Václava Hudečka jsem získala mistrovský smyčec z dílny Luboše Odlase a mistrovské housle z dílny Petra Rácze v roce 2010, 2011 a měla jsem možnost odehrát předvánoční turné s panem Hudečkem v roce 2011.  Každá soutěž pro mě byla velkou motivací, v současné době pro mě soutěže znamenají spíše psychické vypětí.

Co považuji za svůj největší úspěch

Za svůj největší úspěch považuji možnost studia u pana profesora Kudeláska na Pražské konzervatoři, přijetí na základě konkurzu do Orchestrální akademie České filharmonie v roce 2014, absolvování se Symfonickým orchestrem Pražské konzervatoře v únoru letošního roku a úspěšné vykonání přijímacích zkoušek na Akademii múzických umění v Praze v lednu 2016.

Jak hodně cvičím

Cvičím podle toho, jak mám zrovna daný den čas. Ideální je, když stihnu cvičit čtyři hodiny, před důležitým vystoupením cvičím celé dny a s plným provozem pouze dvě hodiny. Důležitější pro mě je kvalita cvičení, málokdy cvičení počítám na hodiny.

Můj profesní vzor

Můj profesní vzor je pro mě pan profesor Pavel Kudelásek.

Kam až bych to ve svém oboru chtěla dotáhnout

Zatím nemám přesnou představu, kam bych to chtěla ve svém oboru dotáhnout. Byla bych spokojena, kdybych mohla hrát v předním orchestru či komorním souboru.

Jakou hudbu provozuji nejraději

Nejraději hraji hudbu období romantismu, Antonína Dvořáka, Petra Iljiče Čajkovského a Johanesse Brahmse. Mezi mé další oblíbené autory patří Johann Sebastian Bach, Eugen Ysaye, Sergej Prokofjev, Dmitrij Šostakovič a Cesar Franck.

Jakou muziku ráda poslouchám

Ráda si poslechnu jakoukoli dobrou hudbu.

Co dalšího mám ráda, jak trávím volný čas

Nejraději svůj volný čas trávím v přírodě na výletech. Snažím se svůj program upravovat tak, abych jednou za čas mohla odjet na víkend a odpočinout si od Prahy. V Praze nejraději trávím svůj volný čas s přítelem a kamarády. Dále mám ráda běhání, plavání, čtení a vaření.

Co mně dokáže udělat největší radost

Největší radost mi dělá čas strávený s rodinou.

Moje největší přání

Moje největší přání je, aby celá moje rodina byla zdravá a abych v životě mohla dělat práci, která mě bude bavit, hrát na housle.

***

Pavel Kudelásek, pedagog Pražské konzervatoře
Dnešní doba je schopná vyprodukovat značné množství houslistů dokonale technicky vybavených, přičemž technická neomylnost je často stavěna nad schopnost oslovit posluchače prostředky matematicky nevyjádřitelnými. Houslistů, kteří jsou schopni „tvořit krásno“, byť na prosté melodii, rapidně ubývá.

Markéta Dominikusová je jednou z mála, kdo sice vládne suverénním technickým mistrovstvím, ale důsledně vždy ve službě výrazu a uměleckého zaujetí. Její hra vás dokáže vždy oslovit, a pokud se otevřete jejímu kouzlu, pak vás provede krajinami nebývalé krásy, něhy a vnitřní opravdovosti. Hraje tak, že jí skutečně „věříte každou notu“. Když se pak tento přístup spojí třeba s hudbou Antonína Dvořáka, pak dochází k situacím (jak tomu bylo na Markétině absolventském koncertě), kdy posluchači jsou strženi hudbou tak, že slzí dojetím – což je jev v dnešní cynické době velice cenný a vzácný.

Markétě i nám, jejím posluchačům, přeji, aby tento dar nikdy neztratila.

Foto archiv Markéty Dominikusové

www.prgcons.cz