Seznamte se: Zuzana Kopřivová

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře: Zuzana Kopřivová – zpěv
Zuzana Kopřivová (foto archiv Zuzany Kopřivové)


Kdy a kde jsem se narodila

Narodila jsem se 7. května 1993 v Praze do rodiny bývalé tanečnice a strojního inženýra jako druhorozená dcera.

Moje rodina a její vztah k hudbě

Pocházím z rodiny, kde hudba vždy hrála velkou roli. Táta v dětství hrával na housle, maminka na klavír, a tak bylo přirozené, že nás všechny tři dcery odmalička vedli k hudbě. Všechny jsme chodily na piano, na zpěv i na tancování a hudbu jsme tak vstřebávaly v mnoha podobách. Pamatuji si, jak jsme se starší sestrou Bárou v dětství rády tančily a zpívaly na melodie z CD 150 nejslavnějších klasických melodií od vydavatelství Reader’s Digest. Při dlouhých cestách k babičce do Ostravy nebo na dovolenou jsme také v autě poslouchaly kazety s nahrávkami a často jsme si cestu krátily zpěvem. Dost často jsme také chodily do divadla – ale nejčastěji na muzikály. Viděly jsme snad všechny, které se tehdy hrály – Draculu, Krysaře, Monte Christo, Bídníky a další, a to ne jen jednou! Zkrátka můj život byl již od dětství prosycen hudbou.

Jaké byly moje hudební začátky

Odmalička jsem se ráda předváděla, stále si prozpěvovala a strojila se do nejrůznějších převleků. Se sestrou jsme hrály a zpívaly různé herecké etudy k pobavení rodičů i návštěv. Nikdy jsem však neměla výraznější zájem o operu. Často jsme sice doma poslouchali Andreu Bocelliho i jiné pěvce a ty operní árie se mi líbily, ale v té době mě spíše lákaly jiné styly.

Od první třídy jsem se také účastnila různých pěveckých a recitačních soutěží, kde jsem poprvé zaznamenala, že mě baví stát na pódiu a něco lidem předvádět. Navíc se zdálo, že se jim to i líbí.

Svou první zpívanou roli na velkém jevišti jsem nicméně získala již v devíti letech a byla to role Brigitte, dcery kapitána Von Trappa, ve světovém muzikálu Za zvuků hudby, který uvedlo Hudební divadlo Karlín. Vystupovaly jsme v něm se sestrou obě a máme na to krásné vzpomínky. Našimi hereckými kolegy byli například Petr Štěpánek, Michaela Dolinová, Galla Macků, Václav Sloup, Jan Přeučil a jiní. Všichni byli ohromně laskaví a trpěliví a myslím, že už tehdy ve mně zažehla jiskra, která mě neustále táhne na jevištní prkna.

Proč jsem si nakonec vybrala právě svůj obor

Operní zpěv jsem si vybrala především na základě zkušeností a zážitků nabytých v souboru Dětské opery Praha pod vedením Jiřiny Markové-Krystlíkové. Hned od začátku v roce 2005 jsem se tu cítila skvěle. Do té doby jsem byla ve sborech, kde jsme při koncertech pouze stáli, a pak jsem také byla členkou Dismanova rozhlasového dětského souboru. Tam jsme sice hráli na jevišti divadlo a já jsem se učila, jak správně mluvit, artikulovat a pracovat s mluvním hlasem, čehož využívám dodnes, ale zase mi chybělo více toho zpěvu. Angažmá v Dětské opeře Praha mi umožňovalo přesně to, co jsem si přála: hodně zpívat a u toho hrát na jevišti. Během několika let jsem zde dostávala stále těžší a větší úkoly. Vyvrcholením pak byla role Rózinky v opeře Ogaři skladatele Jaroslava Křičky, se kterou jsem měla možnost se ve svých šestnácti letech představit i publiku na festivalu Smetanova Litomyšl. Tato role byla vokálně i výrazově už dost náročná a já jsem si při jejím studiu uvědomila, že mě to ohromně baví a že bych pro tento obor pravděpodobně měla i potřebné vlohy. Kladné kritiky a ohlasy, které jsem v Litomyšli sklidila, mě v tomto vědomí povzbudily. Během let strávených v Dětské opeře Praha mě svět opery zcela pohltil se vší noblesou a krásou, kterou skýtá. V posledních letech gymnázia tedy bylo jasné, že po maturitě nastoupím ke studiu na Pražskou konzervatoř na obor Klasický zpěv. Proroctví z dětství, že křičím při pláči tak hlasitě, že ze mě nemůže být nic jiného než operní zpěvačka, se začalo pomalu naplňovat.

Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj

Mými prvními vystoupeními byly vlastní scénky pro pobavení rodičů a kamarádů a pak besídky ve školce a škole. Hodně zkušeností s projevem na veřejnosti a zvládáním trémy jsem získala i během každoročních soutěží Pražská snítka a Pražské vajíčko. Nejsem z těch, které by tréma ochromovala, i když ji samozřejmě mám také. Tréma mi naopak mnohokrát pomůže k lepším výkonům než během zkoušení. Takto jsem to měla už v dětství a mám to tak dodnes. Myslím, že v tomto slova smyslu jsem na jevišti jako „ryba ve vodě“ a neskutečně mě to baví. Ani si nevybavuji nějakou vzpomínku, kdy bych kvůli trémě nějaké vystoupení úplně pokazila. Výjimkou jsou mé chabé pokusy naučit se hrát na piano. To jsem vystoupení kvůli trémě téměř vždy pokazila.

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi

Během dětství jsem prošla vedením mnoha profesorů. S některými jsem spolupracovala déle, s některými pouze krátce. Ale vím, že nejdůležitější jsou pro mě především dvě jména. Tím prvním je paní Jiřina Marková-Krystlíková, díky které jsem vůbec přišla opeře na chuť a během účinkování v souboru Dětská opera Praha jsem se naučila disciplíně i všem psaným i nepsaným zákonům divadla, ze kterých čerpám dodnes. Jsem jí moc vděčná za všechny ty krásné příležitosti, za spoustu vystoupení a zájezdů, během kterých jsme jako děti zcela přirozeně získávali přehled o hudebních dílech, skladatelích, dirigentech i zpěvácích a vznikala mezi námi dlouholetá a pevná přátelství.

Díky účinkování v tomto souboru jsem si začala věřit a objevovat krásu operního zpěvu. Získala jsem potřebné jevištní sebevědomí a ztratila jsem před lidmi ostych. Zažila jsem tam samozřejmě i horší a náročnější chvilky, kdy jsem pociťovala křivdu, nedocenění, vyčerpání atp. Tyto pocity mě však poháněly k ještě usilovnější práci na sobě. Po psychické stránce to určitě byla dobrá příprava na nelehké divadelní prostředí.

Mým jediným pedagogem zpěvu je však má milovaná profesorka zpěvu paní Yvona Škvárová-Votavová. Přišla jsem k ní do prvního ročníku jako studentka, která již odzpívala mnoho repertoáru, ale byla zvyklá zpívat, „jak jí zobák narostl“. Po prvních měsících práce jsem si začala uvědomovat, že nemám příliš velké povědomí o křehké pěvecké technice, která je nesmírně těžká v tom, že se nedá uspěchat, přeskočit a nedá se nějak křečovitě vynutit. Díky této životní zkušenosti, kdy jsem si uvědomila, že talent je sice nezbytně nutný, ale rozhodně jenom ten nestačí, jsem se stala daleko pokornější a na zpěv teď nahlížím úplně jinak. Od prvního ročníku se mnou paní profesorka má svatou trpělivost a provází mě na cestě neustálého poznávání svých limitů a zkoušení všeho možného i nemožného. Trpělivě snáší a utěšuje mé časté pocity marnosti a zoufalství, že tohle se snad nikdy nenaučím. Rozhodně to se mnou neměla lehké, protože jsem hodně energická a někdy až zbrklá, ale jí se podařilo mě zklidnit a přivést k pedantské a trpělivé práci, k hledání těch správných míst a pocitů a k disciplíně. Na druhou stranu ve mně ale neubila radost ze zpěvu, za což jsem jí moc vděčná.

Soutěže, kterými jsem zatím prošla, a co hlavně mi daly

Od dětství až přibližně do roku 2011 jsem se pravidelně účastnila pěveckých soutěží několikrát do roka, a to poměrně úspěšně. Soutěže mi vždy dávaly především možnost se jevištně “otrkat” a také nepřenositelné osobní zkušenosti z atmosféry a provozu soutěží. Od nástupu na konzervatoř jsem se však na soutěže nehlásila a trpělivě jsem pracovala na technice zpěvu. Za svůj současný velký soutěžní úspěch považuji druhé místo v nejvyšší kategorii oboru zpěv na Soutěžní přehlídce konzervatoří 2016 v Pardubicích. Mám v plánu zúčastnit se letos několika tuzemských soutěží, tak uvidíme, zda se něco povede, ale vím, že soutěžní klání jsou velmi náročná a nevyzpytatelná.

Co považuji za svůj největší úspěch

Za svůj největší úspěch v posledních letech považuji své účinkování v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla. Za tuto příležitost jsem vděčná profesoru Zbyňku Brabcovi, který si mě ve škole vyhlídl, nejen při naší spolupráci na školních operetních představeních, a doporučil mě vedení divadla do své inscenace rozverné operety Pařížský život Jacquese Offenbacha. To byla má první inscenace ve Velkém divadle, na kterou již navázaly další dvě krásné příležitosti, kterých si moc považuji.

Za svůj největší divadelní úspěch mimo obor opery považuji svou zkušenost z Národního divadla moravskoslezského. V roce 2010 jsem zde po sérii náročných konkurzů vedených newyorskou produkcí získala roli Anette ve světové premiéře přepracovaného muzikálu Margueritte. Tato spolupráce byla velmi náročná, neboť jsme zkoušeli v mezinárodní spolupráci přímo s autory muzikálu Alainem Boublilem a jeho manželkou Marií Zamorou, a veškeré zkoušky tedy probíhaly v angličtině. Měla jsem tak možnost nakouknout pod pokličku, jak se dělají muzikály ve světě, a získat nejen zkušenosti divadelní, ale také jazykové.

Za největší úspěch mimo divadlo pak považuji natočení filmu Probudím se včera pod režisérským vedením Miloše Šmídmajera. Tato zkušenost pro mě byla velmi přínosná a jsem za ni skutečně moc ráda. Celé natáčení pro mne bylo jednou velkou krásnou zkušeností, ze které čerpám doteď. Mým snem totiž vždy bylo zahrát si v nějaké z českých pohádek, nejlépe zpívané, nebo v romantickém filmu.

Za čistě neumělecký úspěch také považuji, že jsem vystudovala bakalářské studium oboru Arts management na Vysoké škole ekonomické v Praze, a to zároveň se studiem na konzervatoři. Toto studium mě hodně naučilo a získala jsem všeobecný přehled o manažerských disciplínách, jako je účetnictví, statistika, projektový management a tak podobně. Zároveň jsem se dozvěděla něco o umění z té opačné, tedy neumělecké strany.

Jak hodně cvičím

Cvičení zpěvu rozděluji do několika kategorií. První kategorií je cvičení pěvecké techniky. Té věnuji nejvíce času, i více než hodinu v kuse. Každý den (ať již sama, nebo se svou profesorkou) neustále hledám skrze technická cvičení lepší a lepší místa, polohu, pocity, tóny… Druhou kategorií je cvičení repertoáru. To spočívá především v trénování částí či pasáží skladby, které jsou obtížné. Nikdy nepřezpívávám celé skladby od začátku do konce, ale soustředím se na nejtěžší části a na těch se snažím zapracovat. Tato část netrvá příliš dlouho, neboť koncentrace postupně ochabuje a bez ní se ty náročné části zpívat správně nedají. Třetím způsobem cvičení jsou fyzické cviky. Nejčastěji se jedná o cviky posilující bránici, tedy sval, který je pro pěvecké umění nesmírně důležitý. Dýchací cvičení provádím poměrně nahodile a nepravidelně, ale často. Například i během jízdy v metru či v jiném dopravním prostředku, a využívám tak efektivně čas. Čtvrtou kategorií je cvičení “svalové paměti”. Tento druh cvičení lze provádět prakticky kdykoliv, a tak se dá říct, že takto cvičím celý den. Spočívá to v nácviku pěveckých hmatů, kontroly jazyka, kontroly pohybu čelisti a tak dále. V podstatě si bez tónů představuji, jak zpívám tu či onu skladbu či frázi. Procházím si poznámky v notách, namlouvám a opakuji si text, soustředím se na dechové fráze s představou, že je zpívám. Během chůze po městě nebo v jakémkoliv volném čase (při čekání na tramvaj například) se tímto způsobem udržuji a trénuji. Nezřídka se pak samozřejmě stává, že se na mě okolní kolemjdoucí jaksi podivně dívají a často se za mě stydí například má mladší sestra:-) Kolikrát si již ani neuvědomuji, že to dělám!

Můj profesní vzor

Mým největším profesním vzorem je již po několik let paní Edita Gruberová. Její nahrávky ve mně vyvolávají celou škálu nejrůznějších pocitů. Od naprosté blaženosti, dojetí a rozechvění až po pocity frustrace a umělecké krize. Jak je vůbec možné, že někdo dokáže takhle zpívat? Její pěvecké umění mi vždy dá jasně najevo, že nic není nemožné. Její neskutečná pěvecká technika a nesporný talent posouvá hranice toho, co ve zpěvu někdy považuji za “nesplnitelné”, do polohy “naprosto s klidem proveditelné”. Dalšími vzory je pak Diana Damrau, Mirella Freni, Natalie Dessay, Montserrat Caballé, Barbara Bonney a další.

Kam až bych to ve svém oboru chtěla dotáhnout

Kam bych to chtěla dotáhnout? Nemám žádný konkrétní cíl. Stojím nohama na zemi a vím, že konkurence je obrovská a život ne vždy spravedlivý. Mám proto takovou teorii, že bych to chtěla dotáhnout tak daleko, kam až sahají mé možnosti a schopnosti. Tedy naplnit maximálně dar, který mi byl dán, a zpívat co nejlépe. Uvidíme, zda mi život přichystá kariéru velké zpěvačky, nebo budu rozdávat radost babičkám v kostele na vesnici. Oba příklady pro mě mají své nezaměnitelné plusy.

Také bych jednou ráda založila vlastní rodinu a měla děti. Znám mnoho životopisů pěvců, kteří na konci života často skončili osamělí, protože dali přednost kariéře a nestihli založit rodinu. K čemu je pak urputná snaha hnát se za kariérními úspěchy, když z toho pak zbydou jen vaše vlastní vzpomínky? Na druhou stranu – proto to umění přeci jen děláme…

Jakou hudbu provozuji nejraději

S nadšením provozuji hudbu jakoukoliv a kdekoliv – baví mě zpívat s kamarády u táboráku stejně jako zpívat při mši v kostele. Baví mě hudba všech období od té gotické a renesanční až po hudbu jednadvacátého století. Na gymnáziu jsem dokonce zpívala s tak zvaným ProfBandem, tedy školní kapelou, kde hráli profesoři. To jsem zpívala různé rockové a popové skladby. Také jsem chvilku zvažovala studium muzikálového zpěvu, ale opera to vyhrála a provozuji ji ohromně ráda. Baví mě provozovat téměř jakoukoliv hudbu, když to tak zrovna cítím.

Jakou muziku ráda poslouchám

Svůj přehled v oblasti opery i klasické hudby si udržuji neustálým zájmem a hledáním nového notového materiálu a nahrávek. Často chodím na koncerty, a to nejen pěvecké, ale i instrumentální. Doma ale nejraději poslouchám jiné žánry – populární hudbu, latinsko-americké rytmy, nejmodernější rádiové hity, jazz, blues, indickou hudbu (nejvíce hudbu z bollywoodských filmů) a také CD kapely Čechomor – ti u mě hrají velmi často. Miluji totiž folklor (hudbu, tance, kroje, zvyky atd.) a líbí se mi, jak jej propojují s rockem. Jsem velký milovník hudby jako nástroje pro duševní potřeby. Poslouchám operu, pak si pustím pop, potom hip-hop a skončím u hard rocku a všechno mě to baví. Mou oblíbenou kapelou je pak například R.E.M.

Co dalšího mám ráda, jak trávím volný čas

Jsem společenský člověk, mám tedy ráda jakékoliv společenské akce, kde se sejdou dobří lidé. Miluji příjemné chvilky v rodinném kruhu. Zajímám se o výtvarné umění (malbu, architekturu, koláže, skulptury…) Obdivuji nejen staré mistry, ale i nejmodernější směry – v současné době mě z malířských technik nejvíce fascinuje směr nazývaný hyperrealismus. Těším se z výletů a procházek v lese a přírodě. Mám také ráda svého milého Kubu a s ním šťastně trávím mnoho svého volného času.

Neskutečně ráda tančím! To jsem pravděpodobně zdědila po mamince. Netančím v žádné skupině, ani nijak pravidelně, ale mám to v krvi, a když už se jednou objevím na parketu, tak mě z něj musí odvádět. Také ráda čtu, a to v poslední době především uvolněnější, vtipnou literaturu jako například fantasy Terryho Pratchetta. Nejvíce mě však baví hudba a zpěv čili tak trávím také většinu volného času. Ráda také spím a jím – to jsou asi jedny z mých nejoblíbenějších aktivit…

Co mně dokáže udělat největší radost

Největší radost mi dokáže udělat pocit, že můj život má smysl a že se mé úsilí vyplatilo. Že jsou kolem mě lidé, které mám ráda a kteří mají rádi mě. Těší mě, když prožijeme krásný den s rodinou v Praze nebo s babičkou a celou velkou rodinou na Moravě. Radost mi ale udělá i nová kabelka nebo oblečení, které se mi podaří koupit ve výrazné slevě…

Pocity radosti mám pochopitelně z vydařeného koncertu či představení. O to víc, když pak přijdou gratulanti a upřímně tvrdí, že to pro ně byl zážitek. Těchto momentů, kdy lidé přijdou a vyjádří uznání osobně, si skutečně vážím a jsem pak vždy velmi šťastná, že takoví lidé ještě stále existují a že to, co dělám, má nějaký smysl.

Moje největší přání

Mým uměleckým snem by bylo: zpívat tak dobře, abych mohla prožít uměleckou kariéru, která by mi nabídla seberealizaci v umění a zároveň by mi umožnila žít rodinný život. Stát na oněch “prknech, co znamenají svět” je pro mě nyní opravdu důležité, i když vím, že jsou i důležitější věci v životě. Z rolí bych se nejraději dopracovala k lyricko-koloraturnímu repertoáru, jako jsou Adina, Norina, Gilda a tak dále.

Největším životním přáním však je, abych byla já i všichni lidé, na kterých mi záleží, zdraví a šťastní, aby se nám vyhýbalo neštěstí a smutek. Přála bych si, abychom všichni byli spokojeni se svými životy a cítili se užiteční. Dále mít šťastné manželství a zdravé děti a abych jim jednou byla takovou mámou, jakou je má maminka mně a mým sestrám.

***

Yvona Škvárová, pedagožka Pražské konzervatoře
Zuzanu Kopřivovou jsem poznala jako dospívající dívku, která studovala gymnázium a chtěla se u mě připravit na talentové zkoušky na Pražskou konzervatoř. Byla to energická, upovídaná a krásná dívka, která chtěla dělat všechno a hned! Nyní už je v šestém ročníku a připravujeme se na absolventské představení a absolventský koncert. Zuzana je studentkou, jakou by si každý pedagog zpěvu mohl přát. Talentovaná, krásná, pilná, cílevědomá a má jevištní vyzařování. Mohu jí jen přát, aby měla štěstí svůj talent dále rozvíjet a uplatnit v praxi.

www.prgcons.cz

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat