Sezona v Linci začala Cavalliho barokní operou v nastudování Operního studia

Na konci září bude uvedena stylově zcela odlišná Straussova Žena bez stínu pod taktovkou nového šéfa opery Markuse Poschnera ve velkém sále Musiktheateru. V tom je začínající sezona nadmíru zajímavá! Po patnáctileté úspěšné éře amerického dirigenta Dennise Russella Daviese v roli šéfa opery a Brucknerorchestru Linz začíná první sezona německého dirigenta Markuse Poschnera, dosud působícího v Brémách. Dirigent znamenité pověsti, uznávaný přední evropský džezový klavírista, je právem očekáván s patřičným napětím. Však neónové reklamy na průčelí divadla chrlí pozornosti – ve stylu: „Markus Poschner tritt an, Willkommen in Linz, Markus Poschner!“

Operní studio naopak zahajuje svoji druhou sezonu, loni přesně touto dobou uvedlo experimentální Obstovu modernu Solaris, o níž jsem referoval zde.

Leč vraťme se na počátek souřadnice. Žena bez stínu bude uvedena 30. září. Nyní jsem byl svědkem zajímavé premiéry Cavalliho Rosindy, kterou nastudovalo Operní studio Horního Rakouska v kooperaci s Institutem für Alte Musik der Anton Bruckner Privatuniversität v Linci.  Se zájmem sleduji jeho práci od počátku, kdy sami iniciátoři myšlenky byli překvapeni silným zájmem absolventů pěveckých škol celého světa – na konkurz se totiž přihlásilo neuvěřitelných pět set zájemců – přijato z nich bylo šest. Z tohoto faktu již plyne, že byli přijati talentovaní a technicky vyspělí jedinci.

Výběr Cavalliho barokního díla z odkazu benátské opery sedmnáctého století je pro poslání Operního studia výtečný. Hudba benátské opery, charakteristická Monteverdim, se soustřeďuje především na sólový zpěv, rozvíjí se áriemi, v jejichž formě převládá typická trojdílnost. Reprízy v áriích poskytují pěvcům příležitost k výzdobě partů, virtuózním prvkům, ale jen ve smyslu striktní účelnosti a funkčnosti. Snaha o pravdivost zde ještě není oslabována, jako v dalším slohovém období, nadneseným patosem baroka ani samoúčelnou virtuozitou. Pokud se objevují melismata a koloratury, nepřekročí nikde meze výrazové funkčnosti. Rozsah většiny partů je velmi přiměřený. Z hlediska rozvoje pěvecké techniky je proto právě Cavalliho barokní styl velmi žádoucí. Obtížnost je ovšem dána i faktem, že skladatel měl tehdy na mysli zcela určité pěvecké obsazení, v době, kdy zvláštní vrstvu mezi sólistickými hvězdami již začínali tvořit disponovaní kastráti.

Francesco Cavalli psal party takříkajíc “na tělo” konkrétním pěvcům, vychovaných již staroitalskou tradicí ve smyslu Cacciniho díla Nuove Musiche, vydaného roku 1601. Vlastně je toto dílko milníkem pro stanovení začátku staroitalské tradice virtuózního zpěvu. Vedle koloratury a fascinující hlasové lehkosti a perlivosti je zde nutností ovládat dobře portamento, appogiaturu, trylek, messa di voce, dokonalé instrumentální, ale zároveň výrazové legato. Hlas musí být lehký, pohyblivý, prost dnes obvyklých zatěžkaností, které dokonce i publikum někdy obdivuje… Což je zase a opět pro rozvoj pěvecké techniky mladých, talentovaných hlasů důležité. Ve zpěvu převažuje emoce, v mluvě myšlenka. Piano pokládá staroitalská tradice sedmnáctého století, zlatý věk pěveckého umění, za základ tvoření tónu, forte se funkčně vnímá jako dechem zesílený tón z pianového základu. Vše se děje praxí, o všem rozhoduje citlivé ucho pedagoga, žádné zavádějící vědecké školy fyziologického typu ještě neexistují, pěvci i pedagogové žijí ve šťastné neznalosti laryngoskopického zrcátka…

Cavalliho Rosinda měla premiéru v Benátkách roku 1651 ve spolupráci s talentovaným libretistou Giovannim Faustinim. Příběh opery je směsí geniálních manipulací a pohříchu dosti nepřehledný: válečná princezna Rosinda a Clitofonte podléhají vzájemnému podání lektvaru lásky hněvivé milenky, čarodějnice Nerey; ta nasadí veškeré své dovednosti k rozbití vztahu této dvojice. Nakonec uspěje po několika zajímavých dobrodružstvích. Příběh je rámován i vtipnými scénami sluhů. Dvě kouzelnice bojují coby idée fixe všemi prostředky proti stejnému jedinci. Nu, děj není věru žádná moc smysluplná záležitost. O souhře obsahu a formy si dovoluji proto ještě trochu pochybovat, byť je jisté, že interpretace právě tohoto díla vůbec nesnáší přepatetizované romantismy ani zlehčující samoúčelné virtuózní “vložky”, pravdivá míra vroucnosti se zde snoubí spolu s důslednou řemeslnou vytříbeností, procítěnou melodií a dobrou deklamací. Bez nesporně geniální, melodické invence plné hudby Cavalliho, pokračovatele linie Claudia Monteverdiho, by dnes dílo zajímavé nebylo, ale to vlastně ani mnoho pozdějších oper. Místy je ryze divadelně vzato až trochu nudné, však to z tohoto důvodu také několik posluchačů z mého těsného okolí ve druhé řadě vzdalo a po pauze se tiše vytratilo. Zřejmě tolik neupřednostňovali ryzí pěveckou a hudební stránku.

Jak jsem předeslal, v tomto typu pěvecké opery je pro mne zásadní projev sólistů, kde se prolínají výkony členů studia s již plně osvědčenými tvářemi pěvců lineckého Musiktheateru, které již dobře jevištně znám. Linec má své interní sólisty, není divadlem hostů, respektive je jím jen v malé míře. Zásadní je v tomto díle nastudování dirigenta, neboť daný typ partitur není exaktně vymezen, jak jsme zvyklí v pozdějších stylech. Dirigent musí spíše naznačenou partituru ve zkouškách dotvářet, v dobách Cavalliho musel dílo vždy dirigovat sám autor, bylo to tehdy dáno i smluvně. Party hudebně dotvářel až během zkoušek. Dirigent pracuje s pěvci a vede je po všech stránkách, ve stylovosti interpretace, tím v tempech a způsobu frázování, důležité práci s dynamikou, ale i úsilím o prostotu, vroucnost a pravdivost pěveckého projevu.