Sezona v Linci začala Cavalliho barokní operou v nastudování Operního studia

Pracovitost a cílevědomost je pro Zemské divadlo v Linci příznačným jevem. Sezona 2016/2017 končila premiérou operní moderny, aby již 16. září uvedlo Operní studio Horního Rakouska v komorním sále Black Boxu atraktivního Musiktheateru v Linci premiéru barokního díla – La Rosinda Francesca Cavalliho. V hudebním nastudování na barokní styl vysoce odborně renomované a zároveň sympatické ženy – Anne Marie Dragositz, v režii šéfa Operního studia Gregora Horrese, kostýmy i scénu navrhl Jan Bammes.

Na konci září bude uvedena stylově zcela odlišná Straussova Žena bez stínu pod taktovkou nového šéfa opery Markuse Poschnera ve velkém sále Musiktheateru. V tom je začínající sezona nadmíru zajímavá! Po patnáctileté úspěšné éře amerického dirigenta Dennise Russella Daviese v roli šéfa opery a Brucknerorchestru Linz začíná první sezona německého dirigenta Markuse Poschnera, dosud působícího v Brémách. Dirigent znamenité pověsti, uznávaný přední evropský džezový klavírista, je právem očekáván s patřičným napětím. Však neónové reklamy na průčelí divadla chrlí pozornosti – ve stylu: „Markus Poschner tritt an, Willkommen in Linz, Markus Poschner!“

Operní studio naopak zahajuje svoji druhou sezonu, loni přesně touto dobou uvedlo experimentální Obstovu modernu Solaris, o níž jsem referoval zde.

Leč vraťme se na počátek souřadnice. Žena bez stínu bude uvedena 30. září. Nyní jsem byl svědkem zajímavé premiéry Cavalliho Rosindy, kterou nastudovalo Operní studio Horního Rakouska v kooperaci s Institutem für Alte Musik der Anton Bruckner Privatuniversität v Linci.  Se zájmem sleduji jeho práci od počátku, kdy sami iniciátoři myšlenky byli překvapeni silným zájmem absolventů pěveckých škol celého světa – na konkurz se totiž přihlásilo neuvěřitelných pět set zájemců – přijato z nich bylo šest. Z tohoto faktu již plyne, že byli přijati talentovaní a technicky vyspělí jedinci.

Výběr Cavalliho barokního díla z odkazu benátské opery sedmnáctého století je pro poslání Operního studia výtečný. Hudba benátské opery, charakteristická Monteverdim, se soustřeďuje především na sólový zpěv, rozvíjí se áriemi, v jejichž formě převládá typická trojdílnost. Reprízy v áriích poskytují pěvcům příležitost k výzdobě partů, virtuózním prvkům, ale jen ve smyslu striktní účelnosti a funkčnosti. Snaha o pravdivost zde ještě není oslabována, jako v dalším slohovém období, nadneseným patosem baroka ani samoúčelnou virtuozitou. Pokud se objevují melismata a koloratury, nepřekročí nikde meze výrazové funkčnosti. Rozsah většiny partů je velmi přiměřený. Z hlediska rozvoje pěvecké techniky je proto právě Cavalliho barokní styl velmi žádoucí. Obtížnost je ovšem dána i faktem, že skladatel měl tehdy na mysli zcela určité pěvecké obsazení, v době, kdy zvláštní vrstvu mezi sólistickými hvězdami již začínali tvořit disponovaní kastráti.

Francesco Cavalli psal party takříkajíc “na tělo” konkrétním pěvcům, vychovaných již staroitalskou tradicí ve smyslu Cacciniho díla Nuove Musiche, vydaného roku 1601. Vlastně je toto dílko milníkem pro stanovení začátku staroitalské tradice virtuózního zpěvu. Vedle koloratury a fascinující hlasové lehkosti a perlivosti je zde nutností ovládat dobře portamento, appogiaturu, trylek, messa di voce, dokonalé instrumentální, ale zároveň výrazové legato. Hlas musí být lehký, pohyblivý, prost dnes obvyklých zatěžkaností, které dokonce i publikum někdy obdivuje… Což je zase a opět pro rozvoj pěvecké techniky mladých, talentovaných hlasů důležité. Ve zpěvu převažuje emoce, v mluvě myšlenka. Piano pokládá staroitalská tradice sedmnáctého století, zlatý věk pěveckého umění, za základ tvoření tónu, forte se funkčně vnímá jako dechem zesílený tón z pianového základu. Vše se děje praxí, o všem rozhoduje citlivé ucho pedagoga, žádné zavádějící vědecké školy fyziologického typu ještě neexistují, pěvci i pedagogové žijí ve šťastné neznalosti laryngoskopického zrcátka…

Cavalliho Rosinda měla premiéru v Benátkách roku 1651 ve spolupráci s talentovaným libretistou Giovannim Faustinim. Příběh opery je směsí geniálních manipulací a pohříchu dosti nepřehledný: válečná princezna Rosinda a Clitofonte podléhají vzájemnému podání lektvaru lásky hněvivé milenky, čarodějnice Nerey; ta nasadí veškeré své dovednosti k rozbití vztahu této dvojice. Nakonec uspěje po několika zajímavých dobrodružstvích. Příběh je rámován i vtipnými scénami sluhů. Dvě kouzelnice bojují coby idée fixe všemi prostředky proti stejnému jedinci. Nu, děj není věru žádná moc smysluplná záležitost. O souhře obsahu a formy si dovoluji proto ještě trochu pochybovat, byť je jisté, že interpretace právě tohoto díla vůbec nesnáší přepatetizované romantismy ani zlehčující samoúčelné virtuózní “vložky”, pravdivá míra vroucnosti se zde snoubí spolu s důslednou řemeslnou vytříbeností, procítěnou melodií a dobrou deklamací. Bez nesporně geniální, melodické invence plné hudby Cavalliho, pokračovatele linie Claudia Monteverdiho, by dnes dílo zajímavé nebylo, ale to vlastně ani mnoho pozdějších oper. Místy je ryze divadelně vzato až trochu nudné, však to z tohoto důvodu také několik posluchačů z mého těsného okolí ve druhé řadě vzdalo a po pauze se tiše vytratilo. Zřejmě tolik neupřednostňovali ryzí pěveckou a hudební stránku.

Jak jsem předeslal, v tomto typu pěvecké opery je pro mne zásadní projev sólistů, kde se prolínají výkony členů studia s již plně osvědčenými tvářemi pěvců lineckého Musiktheateru, které již dobře jevištně znám. Linec má své interní sólisty, není divadlem hostů, respektive je jím jen v malé míře. Zásadní je v tomto díle nastudování dirigenta, neboť daný typ partitur není exaktně vymezen, jak jsme zvyklí v pozdějších stylech. Dirigent musí spíše naznačenou partituru ve zkouškách dotvářet, v dobách Cavalliho musel dílo vždy dirigovat sám autor, bylo to tehdy dáno i smluvně. Party hudebně dotvářel až během zkoušek. Dirigent pracuje s pěvci a vede je po všech stránkách, ve stylovosti interpretace, tím v tempech a způsobu frázování, důležité práci s dynamikou, ale i úsilím o prostotu, vroucnost a pravdivost pěveckého projevu.

Duší inscenace, jejího hudebního zpracování, byla zdánlivě v interpretaci nenápadná, sympatická žena – cembalistka a dirigentka v jedné osobě, rodačka z Tyrol – Anne Marie Dragosits. Na ní především stála podstata večera, byť netřímala v ruce efektní taktovku. Ověnčena v oboru barokní hudby řadou vavřínů z celé Evropy, od roku 2016 působí jako profesorka cembala na Institutu pro starou hudbu Brucknerovy univerzity v Linci. Představení vedla efektivně od cembala, na které hrála a vedla zároveň ve stoje tempa, rytmus a spád recitativů. Instrumentální komorní ansámbl tvořili z velké části právě studenti Institutu pro starou hudbu Brucknerovy univerzity. Mohu rád dodat, že hráli s vnitřním zájmem, kázní a soustředěním, což nikdy nelze vynutit či nadiktovat, jejich zájem prostě vidím a cítím. Na technicky velmi dobré, ba až pozoruhodné úrovni.

V pěveckém obsazení pro mne byla řada tváří již známých, sledoval jsem totiž jejich výkony se zájmem již ve vstupním titulu Solaris či v Haydnově díle na jaře tohoto roku. Výbornou sopranistku Fenju Lukas v roli královny Nerey, která je interní sólistkou operního souboru, mám hluboce zakódovánu ve svém podvědomí jako Nanettu ve Verdiho Falstaffovi (naši recenzi najdete zde) či Zerlinu v pěkné letošní inscenaci Dona Giovanniho (recenzi jsme přinesli zde). Jakmile mám někoho takto “zakódovaného” v mysli, ihned si ho vybavuji a nemusím ho hledat v zápisech či programech, je to u mne neklamný důkaz, že jsem byl výkonem vnitřně zaujat, osloven. Fenja Lukas je sopranistkou barevně krásného fondu, přirozeně znějícího ve všech polohách, schopného dynamických nuancí. Její hlas prokazuje lehkost, tónovou zběhlost, je perlivý v pasážích, příjemný ve výškách. Velmi mne zaujal také její partner, čínský tenorista Xiaoke Hu v roli Clitofonta. Jeho tenor buffo a charakterního typu (již kdysi ve své diplomové práci jsem zdůraznil, že mi německý pojem Spieltenor mnohem více charakterizuje svým názvem daný obor) je kultivovaný, technicky vysoko posazený do rezonance, čímž je eminentně nosný a znělý, ale též schopný modulací. Talentovaný tenorista je herecky doslova živelným typem, což jest dobře, jen ho musí režisér udržet takříkajíc “na řetězu”, aby neboural jeviště jako občas v Haydnovi v březnu. Jevištní projev byl však překvapivě příjemně uměřený, působil tím jevištně přesvědčivě, sklon k přehrávání byl udržen v dobré míře. Bravo! Pěvce vidím per futurum jako ideálního Mozartova Pedrilla, Wagnerova Davida či Dalandova lodivoda, vzhledem k nosnosti a přirozené hlasové průbojnosti jeho hlasového fondu.

Rovněž jevištně sympatickou sopranistku Juliu Grüter znám ze zmíněných předchozích inscenací, její Rosinda opět potvrdila jevištní flexibilitu, libozvučný charakter jejího kultivovaného, příjemně znějícího hlasu, jenž se krásně prostorově nese, má vroucnost a dbá důsledně i na dikci italštiny. Nosnost posuzuji pochopitelně v rámci Black Boxu, komorního prostoru pro sto dvacet posluchačů, kde třeba takový renomovaný basista souboru Musiktheateru, jakým je jistě Nikolaj Galkin (letos výrazný Komtur z Dona Giovanniho [!]), v dvojroli Meandra a Plutona zněl barevně plně, připomínal mi až legendárního českého basistu Jaroslava Veverku blahé paměti.

Zdálo se mi, že do stylu baroka tolik tentokrát plně nezapadali sympatičtí mladí muži Operního studia, v tomto díle jako by nenašli tak výrazné jevištní kreace jako v předchozích inscenacích. Rastislav Lalinský v roli Rudiona opět prokázal dobré hlasové dispozice, výšky i schopnost propojit falzetový rejstřík s plnou rezonancí svého hlasu, herecky by snad neměl chtít tolik “hrát”, ale být více sám sebou. Trochu jsem totéž pociťoval i u nesporně velmi talentovaného barytonisty Justuse Seegera, jehož libozvučný, nosný baryton vždy rád znovu slyším. S velkou radostí kvituji, jak nabývá jeho sametový baryton na barvě i objemu zvuku, má pěknou dikci, frázování, hlas se rozvíjí slibně. Jeho parketou budou jiné stylové platformy, ale projít si poznáním Cavalliho nikomu neškodí. Z hereckého pohledu bych – obdobně jako u pana Lalinského – hrál trochu víc své city a pocity, než se stylizovat do snahy cosi “hrát”, což díky oné snaze vyplyne trochu jako přehrávání. Ale to jen ryze na okraj, pěvecký výkon lze hodnotit jako velmi dobrý.

Tato barokní opera dává šance mnoha sopranistkám, patrně i proto byla dramaturgií pragmaticky zvolena. Nemohu nezaznamenat jevištně sympatickou sopranistku Gotho Griesmeier, interní sólistku operního souboru, jež mi svojí pěveckou suverenitou a jevištní přirozeností imponovala, vzdor zbytečným režijním hrátkám s mobily. Kdyby na sůl nebylo, musíme mít po ruce výdobytky elektroniky dneška, barokní či nebarokní dílo… Zvláštní postavení v zajímavém ansámblu sólistů, kde jsem nezaznamenal slabší výkon, zaujímal sopranista tureckého původu – Onur Abaci. V roli Vafrilla, pážete Nerey, představoval roli, kterou v době sedmnáctého století zpívali kastráti. Byla to doba, kdy tvořili kastráti stále více zvláštní, privilegovanou uměleckou vrstvu. Interpretace sopranistou, dobře vyškoleným falzetistou, byla pěknou ukázkou stylu dané epochy. Jeho dobře vyškolený hlas je pohyblivý, precizní v koloraturách, ve vyzdobování, ale nese i pečeť vysoké míry muzikality projevu, což bylo u pěvců dané epochy rovněž příznačné. Jen několik přechodů do hlubší polohy partu, do spodního hrudního rejstříku, nepůsobilo hladkým, tedy bezešvým dojmem rejstříkové konvergence. Byl de facto jediným hostujícím umělcem v inscenaci, po angažmá v Mannheimu působí nyní v Salcburku. Velmi dobrou partii, takřka šitou “na tělo”, našla v roli Aurilly Isabell Czarnecki, pěvecky i jevištním projevem.

Režie soudobého ředitele Operního studia Gregora Horrese (vyučuje rovněž na vysoké škole v Brémách) se snažila o dynamiku, flexibilitu jevištního pohybu. Vodní plochu chápe v roli určité plochy zrcadla, coby reflexi, jak pravil režisér opery. Voda je magicky nahromaděna kolem pomyslného ostrova, na němž se opera hraje. Jako by vodní plocha toužila ozrcadlovat zamotané vztahy obou mileneckých dvojic a všech postav kolem nich. Ostatně z toho plynoucí praktická nutnost stálého brouzdání aktérů ve vodě je patrně osvěžovala ve smyslu vodoléčby slavného léčitele Vincenze Priessnitze v lázních Jeseníku (Gräfenbergu za Rakouska-Uherska), což nebývá nikdy na škodu… Voda, jak známo, léčí vše. Režie přes zjevnou velkou snahu příliš nepomohla proklamovaným emocím, jimiž dílo údajně překypuje, jak jsem četl v mnoha marketingově laděných informacích, hovořících v jedné tónině.

Neposoudím, zda mohla či nemohla režijní složka více napomoci emotivnějšímu vnímání díla. V tomto stylu opery sedmnáctého století očekávám přece jen více pěveckou a hudební výstavbu, která klade technické a stylové nároky, s nimiž se logicky každý z pěvců vyrovnává v rámci svých dispozic. Má ovšem v zaměření praxe operního studia především propedeutický význam, ač se většina pěvců barokním stylem zřejmě živit nebude. Na některých posluchačích premiérového večera jsem zaznamenal trošku pocit nudy, pro který místa poblíž mne po pauze osiřela, někdy se zase pokoušel o jedince roztomilý mikrospánek… Možná to působila i takřka tříhodinová produkce, z Lince jsem odjížděl déle než po rozměrném Hindemithově díle Harmonie světa (recenzi najdete zde), až po třiadvacáté hodině. Recenzent to nemůže nezaznamenat, reakce diváků není nedůležitá, byť v závěru byl potlesk publika dostatečně vřelý.

Za hudební a pěvecké ztvárnění patří Opernímu studiu jako celku velké uznání, paní dirigentce, která byla pro mne zjevnou duší tohoto velmi náročného projektu, je třeba říci jediné, leč podstatné a vše naznačující kouzelné slůvko – bravo! Protože pan intendant Hermann Schneider oznámil změnu v provozu komorní scény Black Boxu na systém staggionový, má tento barokní titul před sebou jen osm představení. Zájemcům napíši v závěru recenze termíny repríz, titul Cavalliho rozhodně stojí za vidění a slyšení, můžeme se s ním setkat třeba jen jednou za život, zajisté nejde o repertoárový typ opery. Reprízy se budou hrát v těchto termínech: 19., 21., 23., 26., 28., 30. září, poslední uvedení bude 2. října 2017.

Hodnocení autora recenze: 85%

Francesco Cavalli:
La Rosinda
Hudební nastudování: Anne Marie Dragosits
Režie: Gregor Horres
Scéna a kostýmy: Jan Bammes
Světla: Bernhard Rosenbüchler
Dramaturgie: Christoph Blitt
Oberösterreichische Opernstudio
(koprodukce Oberösterreichischen Opernstudio / Institut für Alte Musik der Anton Bruckner Privatuniversität)
Premiéra 16. září 2017 Black Box Musiktheater Linec

Nerea – Fenja Lukas
Rosinda – Julia Grüter
Clitofonte – Xiaoke Hu
Rudione – Rastislav Lalinsky
Thisandro – Justus Seeger
Plutone/Meandro – Nikolai Galkin
Proserpina – Ilia Staple
Vafrillo – Onur Abaci
Cillena – Gotho Griesmeier
Aurilla – Isabell Czarnecki
Meandro – Nikolai Galkin

www.landestheater-linz.at