Sezona v Linci začala Cavalliho barokní operou v nastudování Operního studia

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Duší inscenace, jejího hudebního zpracování, byla zdánlivě v interpretaci nenápadná, sympatická žena – cembalistka a dirigentka v jedné osobě, rodačka z Tyrol – Anne Marie Dragosits. Na ní především stála podstata večera, byť netřímala v ruce efektní taktovku. Ověnčena v oboru barokní hudby řadou vavřínů z celé Evropy, od roku 2016 působí jako profesorka cembala na Institutu pro starou hudbu Brucknerovy univerzity v Linci. Představení vedla efektivně od cembala, na které hrála a vedla zároveň ve stoje tempa, rytmus a spád recitativů. Instrumentální komorní ansámbl tvořili z velké části právě studenti Institutu pro starou hudbu Brucknerovy univerzity. Mohu rád dodat, že hráli s vnitřním zájmem, kázní a soustředěním, což nikdy nelze vynutit či nadiktovat, jejich zájem prostě vidím a cítím. Na technicky velmi dobré, ba až pozoruhodné úrovni.

V pěveckém obsazení pro mne byla řada tváří již známých, sledoval jsem totiž jejich výkony se zájmem již ve vstupním titulu Solaris či v Haydnově díle na jaře tohoto roku. Výbornou sopranistku Fenju Lukas v roli královny Nerey, která je interní sólistkou operního souboru, mám hluboce zakódovánu ve svém podvědomí jako Nanettu ve Verdiho Falstaffovi (naši recenzi najdete zde) či Zerlinu v pěkné letošní inscenaci Dona Giovanniho (recenzi jsme přinesli zde). Jakmile mám někoho takto “zakódovaného” v mysli, ihned si ho vybavuji a nemusím ho hledat v zápisech či programech, je to u mne neklamný důkaz, že jsem byl výkonem vnitřně zaujat, osloven. Fenja Lukas je sopranistkou barevně krásného fondu, přirozeně znějícího ve všech polohách, schopného dynamických nuancí. Její hlas prokazuje lehkost, tónovou zběhlost, je perlivý v pasážích, příjemný ve výškách. Velmi mne zaujal také její partner, čínský tenorista Xiaoke Hu v roli Clitofonta. Jeho tenor buffo a charakterního typu (již kdysi ve své diplomové práci jsem zdůraznil, že mi německý pojem Spieltenor mnohem více charakterizuje svým názvem daný obor) je kultivovaný, technicky vysoko posazený do rezonance, čímž je eminentně nosný a znělý, ale též schopný modulací. Talentovaný tenorista je herecky doslova živelným typem, což jest dobře, jen ho musí režisér udržet takříkajíc “na řetězu”, aby neboural jeviště jako občas v Haydnovi v březnu. Jevištní projev byl však překvapivě příjemně uměřený, působil tím jevištně přesvědčivě, sklon k přehrávání byl udržen v dobré míře. Bravo! Pěvce vidím per futurum jako ideálního Mozartova Pedrilla, Wagnerova Davida či Dalandova lodivoda, vzhledem k nosnosti a přirozené hlasové průbojnosti jeho hlasového fondu.

Rovněž jevištně sympatickou sopranistku Juliu Grüter znám ze zmíněných předchozích inscenací, její Rosinda opět potvrdila jevištní flexibilitu, libozvučný charakter jejího kultivovaného, příjemně znějícího hlasu, jenž se krásně prostorově nese, má vroucnost a dbá důsledně i na dikci italštiny. Nosnost posuzuji pochopitelně v rámci Black Boxu, komorního prostoru pro sto dvacet posluchačů, kde třeba takový renomovaný basista souboru Musiktheateru, jakým je jistě Nikolaj Galkin (letos výrazný Komtur z Dona Giovanniho [!]), v dvojroli Meandra a Plutona zněl barevně plně, připomínal mi až legendárního českého basistu Jaroslava Veverku blahé paměti.

Zdálo se mi, že do stylu baroka tolik tentokrát plně nezapadali sympatičtí mladí muži Operního studia, v tomto díle jako by nenašli tak výrazné jevištní kreace jako v předchozích inscenacích. Rastislav Lalinský v roli Rudiona opět prokázal dobré hlasové dispozice, výšky i schopnost propojit falzetový rejstřík s plnou rezonancí svého hlasu, herecky by snad neměl chtít tolik “hrát”, ale být více sám sebou. Trochu jsem totéž pociťoval i u nesporně velmi talentovaného barytonisty Justuse Seegera, jehož libozvučný, nosný baryton vždy rád znovu slyším. S velkou radostí kvituji, jak nabývá jeho sametový baryton na barvě i objemu zvuku, má pěknou dikci, frázování, hlas se rozvíjí slibně. Jeho parketou budou jiné stylové platformy, ale projít si poznáním Cavalliho nikomu neškodí. Z hereckého pohledu bych – obdobně jako u pana Lalinského – hrál trochu víc své city a pocity, než se stylizovat do snahy cosi “hrát”, což díky oné snaze vyplyne trochu jako přehrávání. Ale to jen ryze na okraj, pěvecký výkon lze hodnotit jako velmi dobrý.

Tato barokní opera dává šance mnoha sopranistkám, patrně i proto byla dramaturgií pragmaticky zvolena. Nemohu nezaznamenat jevištně sympatickou sopranistku Gotho Griesmeier, interní sólistku operního souboru, jež mi svojí pěveckou suverenitou a jevištní přirozeností imponovala, vzdor zbytečným režijním hrátkám s mobily. Kdyby na sůl nebylo, musíme mít po ruce výdobytky elektroniky dneška, barokní či nebarokní dílo… Zvláštní postavení v zajímavém ansámblu sólistů, kde jsem nezaznamenal slabší výkon, zaujímal sopranista tureckého původu – Onur Abaci. V roli Vafrilla, pážete Nerey, představoval roli, kterou v době sedmnáctého století zpívali kastráti. Byla to doba, kdy tvořili kastráti stále více zvláštní, privilegovanou uměleckou vrstvu. Interpretace sopranistou, dobře vyškoleným falzetistou, byla pěknou ukázkou stylu dané epochy. Jeho dobře vyškolený hlas je pohyblivý, precizní v koloraturách, ve vyzdobování, ale nese i pečeť vysoké míry muzikality projevu, což bylo u pěvců dané epochy rovněž příznačné. Jen několik přechodů do hlubší polohy partu, do spodního hrudního rejstříku, nepůsobilo hladkým, tedy bezešvým dojmem rejstříkové konvergence. Byl de facto jediným hostujícím umělcem v inscenaci, po angažmá v Mannheimu působí nyní v Salcburku. Velmi dobrou partii, takřka šitou “na tělo”, našla v roli Aurilly Isabell Czarnecki, pěvecky i jevištním projevem.

Režie soudobého ředitele Operního studia Gregora Horrese (vyučuje rovněž na vysoké škole v Brémách) se snažila o dynamiku, flexibilitu jevištního pohybu. Vodní plochu chápe v roli určité plochy zrcadla, coby reflexi, jak pravil režisér opery. Voda je magicky nahromaděna kolem pomyslného ostrova, na němž se opera hraje. Jako by vodní plocha toužila ozrcadlovat zamotané vztahy obou mileneckých dvojic a všech postav kolem nich. Ostatně z toho plynoucí praktická nutnost stálého brouzdání aktérů ve vodě je patrně osvěžovala ve smyslu vodoléčby slavného léčitele Vincenze Priessnitze v lázních Jeseníku (Gräfenbergu za Rakouska-Uherska), což nebývá nikdy na škodu… Voda, jak známo, léčí vše. Režie přes zjevnou velkou snahu příliš nepomohla proklamovaným emocím, jimiž dílo údajně překypuje, jak jsem četl v mnoha marketingově laděných informacích, hovořících v jedné tónině.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Cavalli: La Rosinda (Landestheater Linz 2017)

[Celkem: 3    Průměr: 4.7/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na