Recenze prvního koncertu Musica non grata ve Státní opeře

Operní domy a divadla počínají novou sezónu. Orchestr a sbor Státní opery naplánoval zahajovací koncert sezóny 2020/21 na předposlední večer letních prázdnin, 30. srpna 2020. V programu se potkali tři z mnoha skladatelů, jejichž tvorba se kdysi stala pro nacistický režim nežádoucí: Vítězslava Kaprálová, Alexander Zemlinsky a Bohuslav Martinů.
Státní opera: Musica non grata 2020 (foto Petr Horník)

Nedělní večer nebyl pouze zahájením sezóny, ale také otevřel cyklus koncertů s názvem Musica non grata, které má Státní opera v plánu uvádět následující čtyři roky. Tyto koncerty představí „nežádoucí hudbu, tedy hudbu, která měla být umlčena, zapomenuta, uzamčena v trezoru“, jak představuje tento cyklus (s podtitulem „…a přece zní dál“) programová brožura. Hlavním záměrem je nejen soustavně uvádět díla perzekvovaných skladatelů, ale taktéž znovu poukázat na mezilidskou netoleranci, která vykypěla nejvíce právě v období nacismu. Nicméně, jak při úvodním slovu nedělního koncertu poukázal ministr kultury ČR, Lubomír Zaorálek, snaha „vyobcovat“ někoho z umělecké sféry z různých důvodů se objevuje i dnes. Proto je tento cyklus koncertů přínosný nejen z hudebně-estetického hlediska, ale taktéž ze společenského pohledu.

Státní opera: Musica non grata 2020, Alice Rajnohová (foto Petr Horník)

Základní kostra dramaturgie nedělního programu tedy byla předem daná: uvedení skladeb autorů, kteří se dostali do protivenství režimu a byli nuceni prožít část svého života mimo svou vlast. Spojení Kaprálová-Zemlinsky-Martinů je však promyšlenější. Martinů ve své České rapsodii cituje žalm 23, který byl zároveň textovou předlohou pro Zemlinského stejnojmennou kompozici; tuto třetici pak doplňuje Vítězslava Kaprálová, jejíž zařazení je pak vzhledem k tajuplnému osobnímu i uměleckému vztahu k Bohuslavu Martinů více než výmluvné. Snaha zařadit na repertoár takto vzájemně propojené autory/skladby není samozřejmá a je tedy třeba ji ocenit.

Státní opera: Musica non grata 2020, Karl-Heinz Steffens (foto Petr Horník)

Pod taktovkou německého dirigenta Karla-Heinze Steffense večer zahájil Koncert pro klavír a orchestr d moll, op. 7 Vítězslavy Kaprálové, který, přestože byl autorčinou absolventskou kompozicí na konzervatoři, působí jako vyzrálé a místy velice originální dílo. Snad nejpůsobivěji vyznívá druhá věta, která, jak velice příznačně popisuje Ondřej Hučín, „polyfonním způsobem zpracovává těžkomyslně a ovšem také janáčkovsky robustně znějící ústřední téma“, táhnoucí se celou touto částí. I v neděli jsme tuto napjatou až mystickou atmosféru mohli do jisté míry pocítit v interpretaci sólistky Alice Rajnohové, která se klavírním dílem Vítězslavy Kaprálové zabývá dlouhodobě. Jistě by se našel způsob, jak některá místa úhozem více odlišit, aby se tak stalo barevné spektrum, které tato skladba rozkrývá, různorodější a zajímavější, ale jinak nelze klavírní interpretaci po technické stránce téměř nic vytknout. Naopak upoutala svou lehkostí a jemnocitem, který však nerozbředl v romantizující „sladkobol“. Orchestr Státní opery byl pak Alici Rajnohové více než důstojným partnerem (např. orchestrální začátek již zmíněné druhé věty byl přímo mrazící), který se se svým „drahým protějškem“ sice místy hádal (drobné rytmické nesrovnalosti mezi klavírem a orchestrem jsme mohli pozorovat hlavně ve třetí větě), ale ke konečnému rozchodu naštěstí nikdy nedošlo.

Kvality orchestru se dále prokázaly místy taktéž v Žalmu 23, op. 14 a Žalmu 13, op. 24 Alexandera Zemlinského. Přestože zde mohl pozorný posluchač – vzhledem k vysoké náročnosti těchto kompozic pro sbor a orchestr – odhalit některá zvukově ne zcela přesvědčivá místa, celkově obě skladby držely pohromadě a měly interpretační logiku. Hlavně je třeba docenit schopnost vystavění dynamických vrcholů (ve vysokých dynamikách zní orchestr opravdu znamenitě, zejm. při pohledu na kompaktnost zvukové masy), jež jsme si poté mohli vychutnat i v poslední skladbě nedělního večera, České rapsodii Bohuslava Martinů.

Státní opera: Musica non grata 2020 (foto Petr Horník)

Také v této skladbě se k orchestru připojil sbor, aby se podílel na zmiňovaném vystavění hudebních vrcholů, ale aby se postaral taktéž o prudké dynamické zvraty. To už zněly sborové party jistěji a usazeněji; více než v předchozí skladbě zde docházelo ke kýžené pojivosti hlasů z jednotlivých hlasových skupin. Dohromady s orchestrem tvořily spojitou hudební masu, která vnitřně spolupracovala, ale z níž se místy vynořilo i krátké sólo jednotlivého nástroje (např. virtuózně pojatá quasi kadence varhan v podání Jana Kalfuse). Na poslední třetinu skladby však připojil Martinů větší sólovou plochu, a to pro baryton, jehož zařazení nejen, že skladbě dodává další textový rozměr, ale funguje výborně i hudebně; v dobré interpretaci dokáže tento part totiž nejprve připravit a poté maximálně zintenzivnit vrchol celé kompozice. V nedělním podání Svatopluka Sema, který je schopen téměř neuvěřitelných změn intenzity zvuku a dynamicko-barevného odstínění i na krátkých plochách, se tento záměr naplnil vrchovatě.

Máme za sebou první koncert nového divadelního roku, ale velká pozornost hudební veřejnosti se nyní upírá na celkový následující průběh sezóny opery Národního divadla a Státní opery. Jedná se totiž o první divadelní rok, co zastává funkci uměleckého ředitele P. B. Hansen, který program celého roku naplánoval a sám ho označil za „test možností pražské opery“. Nechme se překvapit.

Mohlo by vás zajímat


3.5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments