Síla osudu libereckého divadla

  1. 1
  2. 2

Režisér rozehrává Sílu osudu především jako emotivní příběh a dodává mu druhou rovinu, jejímž hlavním hrdinou je především proměňující se sbor, který k příběhu doplňuje jeho historické pozadí, krutost války a zabíjení. Tomáš Pilař trvá na psychické angažovanosti zúčastněných a neulehčuje jim jejich těžké zpívání, naopak jim dokazuje, že při dostatečném pěveckém uvolnění jsou schopni naplnit i mnoho jemných detailních akcí (například Leonora se při nelehkém duetu s Donem Alvarem převléká za chlapce a podobně). Mladí pěvci vždy nedosáhnou zcela precizních výkonů, stane se, že se nevydaří jedna ze zvláště obtížných výšek, avšak jejich soustředěné osobní nasazení dává divákům na drobné zaváhání okamžitě zapomenout. Jmenujme Leonoru již zkušenější Lívie Obručník Vénosové (angažováné v libereckém souboru) nebo kouzelně bezprostřední Preziosillu začínající Alžběty Vomáčkové (obě z kvalitní pěvecké třídy paní profesorky Brigity Šulcové z Pražské konzervatoře), přesvědčivého Dona Alvara Rafaela Alvareze (tentokrát je Ink Alvaro snědý od přírody) nebo Dona Carla Jiřího Kubíka, který ve druhé polovině opery dal do svého pěveckého výkonu opravdu vše a zaslouženě zazářil. V neposlední řadě vyzvedněme výkon Jiřího Přibyla, který působivě představuje charismatickou postavu starého Markýze z Calatravy a Otce Guardiana a světlejší střední polohu svého hlasu doplňuje krásně znělými hloubkami i výškami.

Pilařovo chytré a logické členění jednotlivých scén diváky bezesporu zaujme. Jednotlivé výjevy jsou od sebe výrazně odděleny rozdílným umístěním na jevišti a také panoramatickým, patřičně proměnlivým dramatickým svícením. Teprve na konci předehry stoupá bezpečnostní opona a odhalí oponu sametovou. Za ní je klaustrofobicky působící místnost s šedými černě výtvarně pojednanými stěnami, z nichž vede několik tu širokých, tu úzkých nepřiznaných vchodů, které podle potřeby odkryjí bílý či jinak světelně barvený zadní horizont (červený u Leonořiny jeskyně). Začátek – výchozí situace: Leonořina ložnice včetně lůžka, otec Markýz z Calatravy za účastí svého syna Dona Carla něžně ukládá ke spánku svou dceru Leonoru – podává jí panenku oblečenou do svatebního roucha a zachází s ní jako s nedospělou. Ona opravdu do značné míry taková je – první krizová situace však na sebe nenechá čekat. Leonora není schopna se rychle rozhodnout, zda uteče s Donem Alvarem nebo zůstane s milovaným otcem, a hloupá náhoda způsobí, že z Alvarem odhozené pistole vyjde výstřel, který jejího otce smrtelně zraní. Nevinní vinní se rozprchnou a ve světě se sobě vzájemně ztratí.

Sbor představuje ve Verdiho opeře celou řadu rozdílných společensky podřízených skupin lidí a mění se v ně s pomocí drobných, ale výrazných kostýmních doplňků, které svými akcemi podtrhuje ta zvláštní Preziosilla, která spolu s malou holčičkou nesoucí panenku propojuje oba tyto záměrně odlišené světy – svět dramatického příběhu plného emocí a svět stylizovaného dějinného kontextu. Krásná dlouhonohá a patřičně cynická Preziosilla pomáhá verbovat mladíky do války – uvazuje jim na levý rukáv červené šátky a později je od padlých zase vybírá (jediný Don Carlo má šátek černý jako znamení své nesmiřitelné nenávisti), aby s rukama namočenýma do umělé kanoucí krve tančila vítězně nad mrtvolami. V tomto pojetí zní její „rataplan“ jako děsivý odraz válečných hrůz – bravo dirigent, sbormistr, režisér a všichni spoluúčinkující. Poprvé jsem na jevišti pochopila tuto pasáž jako nezbytnou součást Verdiho opery.Jestliže se režisér rozhodne, že inscenuje příběh, musí tomuto cíli přizpůsobit i stylistiku práce s herci. Hlavní postavy vede k „přirozenému chování na jevišti“ s podporou věrohodné quasirealistické emocionality, se sborem pracuje spíše s důrazem na pohybovou stylizaci. Kromě toho je vysoce stylizovaná postava ušlechtilého Otce Guardiana, který je někde v půli cesty ke zcela statické siluetě Panny Marie (?), která se objevuje v pozadí při Leonořině pouti do kláštera. Jakmile se Leonora dostane do společnosti Otce Guardiana, přenáší se na ni spolu s klidem a vyrovnáním i jeho stylizované pohyby. Otec Guardiano je vysoká mravní autorita a je důležité, že jej představuje týž pěvec, který je obsazen také do role Leonořina otce Markýze z Calatravy, jenž v závěru pronáší slova odpuštění. Jako posel od autority nejvyšší nakonec přibíhá dívenka, která zahynula jako první. Celá v bílém odnáší od zesnulé Leonory něžný bleděmodrý šátek smíření.

Ticho, padá opona, a teprve když je skoro dole, začíná obecenstvo nadšeně tleskat a počet opon je překvapivý. Řekla bych, že diváci pochopili, že byli svědkem další inscenace, kterou jejich domácí soubor vytvořil doslova srdcem. Bravo účinkující, bravo ředitel Martin Otava, protože nepatří k těm, kteří se bojí do lesa. Máme-li v současné době hned několik mladých talentovaných režisérů, dejme jim možnost pracovat. Kdo chce vidět nástupní inscenaci Lindy Keprtové a Tomáše Pilaře v oblastním kamenném divadle, může se přijet podívat do Liberce. Tuto prioritu už městskému divadlu nikdo neupře.A teď ještě ten neodbytný otazník, který navazuje na úvod recenze: pochopí liberecký magistrát, že měl neobyčejné štěstí, protože vsadil na správného koně, který jim dělá dobrou reklamu, a že bez peněz se kvalitní operní divadlo opravdu dělat nedá? To je otázka, která visí ve vzduchu (a nejen v Liberci).

Hodnocení autorky recenze: 90 %

Giuseppe Verdi:
Síla osudu
(La forza del destino)
Dirigent: Martin Doubravský
Režie: Tomáš Pilař
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
Světelný design: Daniel Tesař
Sbormistr: Martin Veselý
Dramaturg: Vojtěch Havlík
Orchestr a sbor Divadla F. X. Šaldy
Premiéra 24. května 2013 Šaldovo divadlo Liberec

Donna Leonora di Vargas – Lívia Obručník Vénosová (alt. Věra Poláchová)
Don Carlo di Vargas – Jiří Kubík (alt. Anatolij Orel)
Don Alvaro  – Rafael Alvarez
Preziosilla – Alžběta Vomáčková (alt. Petra Vondrová)
Markýz z Calatravy / Otec Guardiano – Jiří Přibyl (alt. Pavel Vančura)
Bratr Melitone – Jaroslav Patočka (alt. Michal Kubečka)
Curra – Blanka Černá (alt. Gabriela Kopperová)
Starosta / Ranhojič – Pavel Kobrle (alt. Jiří Bartoš Sturc)
Trabuco – Tomáš Sup (alt. Jiří David)
Herecké akce – Matěj Linhart, Adam Steinbauer
Dětská role – Anežka Novarová 

www.saldovo-divadlo.cz

Foto Petr Zbranek a Vojtěch Havlík

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Síla osudu (DFXŠ Liberec)

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na