Simon Keenlyside bez vázanky a s láskou k Broadwayi

Momentálně sedmapadesátiletého britského barytonistu Simona Keenlysidea si mnozí pamatují z jeho koncertu z ledna 2015, kdy na témže místě (a za pěvecké asistence Štefana Kocána) předvedl to nejlepší ze svého mozartovského a verdiovského repertoáru (naši recenzi najdete zde). Kultivovaný a stále neobyčejně mladistvě vyhlížející umělec tehdy přesvědčil o kvalitách svého charakteristicky zabarveného a technicky skvěle vedeného hlasu, stejně jako o schopnosti věnovat svým operním rolím maximum představitelské autenticity (byť za rozeného zpívajícího herce bych tohoto spíše introvertního zpěváka osobně nepovažoval). Na své aktuální vystoupení ovšem dorazil tento stálý host nejvýznamnějších světových operních scén sice ve tmavém obleku, ale s košilí bez vázanky a v čele pětice stejně oděných gentlemanů. Ti kolem něj vytvořili malý band, tvořený klavíristou, dvěma hráči na dechové nástroje, kontrabasistou a bubeníkem, a program, nazvaný optimisticky Blue Skies, mohl začít.

S nedávným koncertem Erwina Schrotta pojila nyní ten Keenlysideův ještě jiná než ryze formální podobnost: oba protagonisté se v něm rozhodli představit hudební styl, který už dříve prezentovali na svých studiových albech. Každý z obou pěvců to však pojal po svém: Schrott se pokusil specifickou zvukovou opulentnost svého Rojotanga přenést i na pódium, Keenlyside však hodil autentické orchestrální aranžmá svého broadwayského projektu Something’s Gotta Give za hlavu a do Prahy své oblíbené písně přivezl spíše v komorně jazzovém balení. Neplatilo to však absolutně a beze zbytku, protože barytonistův kvintet hudebníků dokázal podle potřeby mistrně vykouzlit i zvukovou atmosféru meziválečné tančírny.

Přesně tak zněl doprovod k prvnímu číslu večera, Berlinovu filmovému songu Isn’t It a Lovely Day? z roku 1935, který u nás dobře známe i z podání Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers. Také Simon Keenlyside se ukázal být na slovo vzatým znalcem dobové interpretace; na jeho hlasovém projevu, který téměř zázračně oprostil od jakéhokoliv operního patosu, bylo navíc od počátku znát, že je tento typ hudby jeho „srdeční záležitostí“ a že ho rozhodně nepovažuje za nijak umělecky podřadný.

Úvodní polovinu večera věnoval barytonista jakémusi edukativnímu exkursu do přínosu evropské hudby americkému hudebnímu divadlu. Zasvěceně uváděl a komentoval pěvecké a instrumentální výstupy z operet Emmericha Kálmána Vévodkyně z Chicaga a Arizona Lady (musíme si uvědomit, že nejoblíbenějším žánrem prvních třiceti let dvacátého století byla opereta), aby plynule přešel k dílu dalšího významného Evropana, který ovlivnil hudební dění v Evropě i v Americe, totiž Kurta Weilla. Z jeho díla připomněl protagonista důležitou kapitolu jeho působení v Berlíně před nástupem nacistů k moci (píseň z hudební komedie Happy End s texty Bertolta Brechta), a posléze kompozice určené pro Broadway. V nich odložil Keenlyside mikrofon a zazpíval je v podstatě jako operní árie, protože tak byly primárně i míněny: jednalo se o melancholicky pochodovou finální píseň Johnny’s Song z muzikálu Johnny Johnson a bluesově laděný Lonely House z opery Street Scene, známé též jako Porgy a Bess pro bílé. Procítěná interpretace těchto opravdu mistrovských hudebních miniatur musela podle mého názoru smířit s uvedenou formou koncertu i návštěvníky, kteří by raději slyšeli Keenlysidea v „klasičtějším repertoáru“.

Za skutečný vrchol vstupní části koncertu ovšem osobně považuji slavný monolog Soliloquy z Rodgersova a Hammersteinova muzikálu Carousel (Keenlyside připomněl i jeho evropské kořeny, jimiž je původně maďarská divadelní hra Ference Molnára Liliom). Zhruba osmiminutové rozjímání „antihrdiny“ Billyho Bigelowa o svém nastávajícím otcovství, s nímž v minulosti koncertně či na nahrávkách změřily síly hvězdy mnoha žánrů (Frankem Sinatrou počínaje a třeba Brynem Terfelem konče) pojal Simon Keenlyside jako osobité monodrama. Ze svého Billyho – mimochodem pozdějšího sebevraha – vytvořil věrohodný portrét člověka, který na okamžik „vystoupil“ z běžného života, aby si bez ohledu na okolí a vnější podněty jen sám v sobě srovnal důležité hodnoty. Po tomto vypjatém vokálním i hereckém výkonu se pak zpěvák už jen jakoby mimochodem rozloučil s posluchači před přestávkou trojicí raných broadwayských šlágrů Irvinga Berlina, George Gershwina a Jeroma Kerna.

Ve druhé půli koncertu se pak z Keenlysidea – průvodce muzikálovou historií stal v podstatě především Keenlyside – hudební chameleon. Co si pod tím představit? Podle mého názoru neobyčejně muzikálního zpěváka, jemuž jeho technika i intelekt dovolují úctyhodným způsobem zprostředkovat návštěvníkům jeho koncertu zážitek, jakého bychom se od jiného operního pěvce patrně nedočkali. To, co následovalo, byla totiž plnokrevná jazzová jam-session, v níž si všichni přítomní hudebníci nápaditě a s velkým smyslem pro humor hráli s muzikálovými, bluesovými a swingovými standardy. Klavírista Matthew Regan, dechaři Gordon Campbell a Howard McGill, kontrabasista Richard Pryce a bubeník Mark Allis se samostatně představili v „ellingtonovkách“ Mood Indigo a Do Nothing till You Hear from Me, a neúnavný Simon Keenlyside s nezbytnou láhví s osvěžujícím nápojem přecházel s mikrofonem i bez něj (někdy nebylo jasné, kdy se jedná o vědomou volbu a kdy na něj prostě zapomněl) z jedné hudební pěvecké stylizace do druhé.

S velkým pochopením pro swingovou klasiku tak zazpíval legendární Carmichaelův Stardust a trochu sladce filmové nostalgie věnoval Gershwinovu pozdnímu songu Our Love is Here to Stay. Zajímavým kontrastem se stalo jeho úmyslně operně pojaté podání písně On the Street Where You Live z My Fair Lady, zatímco se muzikanti postarali o hudební základ v podobě dokonalé bossa novy. Ztišenou intimitu What is This Thing Called Love? Colea Portera, již přednesl Keenlyside jen s doprovodem klavíru, vystřídala Martinova a Blaneova The Girl Next Door ve valčíkovém aranžmá a Porterova So In Love z muzikálu Kiss me, Kate, pojatá pro změnu jako tango.

Rozehřátí a na tu správnou strunu naladění diváci pochopitelně nechtěli pustit umělce domů ani po závěrečné rozverné písni She Didn’t Say Yes Jeroma Kerna, a tak následovaly ještě dva přídavky: proslulý Weillův a Brechtův Mackie Messer (v anglickém překladu Marka Blitzsteina) a další meziválečný hit obou stran Atlantiku, romantický šlágr Raye Nobleho Love Is the Sweetest Thing.

Po zasloužených ovacích, určených skvělému pěvci, který přesvědčil o tom, že žánrové škatulky pro něj neplatí, jsem si nemohl nevzpomenout na zážitek, který mě svého času oslovil velmi podobně. V roce 1999 uspořádala tatáž hudební agentura, která nyní pozvala do Prahy i Simona Keenlysidea, v Rudolfinu koncert americké sopranistky Sylvie McNair. Především mozartovská pěvkyně s úspěšnou celosvětovou kariérou vydala v té době spolu s pianistou André Previnem výtečné album s písněmi muzikálového klasika Jeroma Kerna, uznávané tehdy jako zcela převratný počin klasických umělců na poli „lehkého žánru.“ V Praze tehdy McNair představila obdobně pojatý gershwinovský program a nezbylo než litovat, že u tak skvělého zážitku asistovala jen zpola zaplněná Dvořákova síň… Jak dokázal koncert Simona Keenlysidea, umí už snad dnes muzikálová klasika v luxusním hudebním balení nalákat k hromadné návštěvě i diváky, kteří by se jí jinak obloukem vyhnuli. A to je určitě dobře – hudební odkaz George Gershwina, Irvinga Berlina, Colea Portera nebo Richarda Rodgerse v sobě totiž skrývá mnohem víc než jen jakousi povrchní zábavu. Doufejme tedy, že na další možnost přesvědčit se o tom nebudeme muset čekat příliš dlouho…

Hodnocení autora recenze: 90%

Simon Keenlyside – Blue Skies
Simon Keenlyside (baryton)
Matthew Regan (klavír)
Gordon Campbell (trombón)
Howard McGill (dřevěné dechy)
Mark Allis (bicí)
Richard Pryce (kontrabas)
10. ledna 2017 Smetanova síň Obecního domu Praha

program:
Irving Berlin: Isn’t It a Lovely Day? z filmu Top Hat
Emmerich Kálmán:
– Tanz z operety Herzogin von Chicago
– Lichtreklamen z operety Herzogin von Chicago
– Tanz z operety Herzogin von Chicago
Kurt Weill: Johnny’s Song z muzikálu Johnny Johnson
Emmerich Kálmán: Charleston, Charleston tanzt die Welt z operety Herzogin von Chicago
Emmerich Kálmán: Cowboy Song z operety Arizona Lady
Kurt Weill  & Bertolt Brecht: Song of the Big Shot z hudební komedie Happy End
Kurt Weill  & Langston Hughes: Lonely House z opery Street Scene
Richard Rodgers & Oscar Hammerstein II: Soliloquy z muzikálu Carousel
Irving Berlin: Call Me Up Some Rainy Afternoon
George Gershwin: How Long Has This Been Going On? ze show Smarty
Jerome Kern: Let’s Begin z muzikálu Roberta
=přestávka=
Billy Strayhorn: Lush Life
Duke Ellington: Mood Indigo
Hoagy Carmichael: Stardust
George Gershwin & Ira Gershwin: Our Love Is Here To Stay
Frederick Loewe & Alan Jay  Lerner: On the Street Where You Live z muzikálu My Fair Lady
Cole Porter: What Is This Thing Called Love? z hudební revue Wake up and Dream
Hugh Martin & Ralph Blane: The Girl Next Door z filmu Meet Me in St. Louis
Hoagy Carmichael & Johnny Mercer: Skylark
Cole Porter: So In Love z muzikálu Kiss me, Kate
Duke Ellington: Do Nothing Till You Hear from Me
Jerome Kern & Otto Harbach: She Didn’t Say Yes z muzikálu The Cat and the Fiddle
přídavky:
Kurt Weill & Bertolt Brecht: Mackie Messer
Ray Noble: Love Is the Sweetest Thing