Skaut, který miloval Antonína Dvořáka

  1. 1
  2. 2

Nejúspěšnějším jevištním dílem Jarmila Burghausera se stal balet Sluha dvou pánů na námět populární komedie Carla Goldoniho. Burghauser poskytl choreografům příležitost nápaditě roztančit jeviště a sólistům prezentovat širokou škálu svých charakterizačních schopností především v komickém žánru, ale nejen v něm, a technických dovedností. Této nabídky jak choreografové, tak sólisté dokonale využili a Sluha dvou pánů se dočkal více než dvacítky provedení na domácích i zahraničních scénách. Premiéra tohoto baletu byla 9. května 1959 v Tylově (nyní Stavovském) divadle. Tvůrcem představení byl Jiří Němeček. Hudební nastudování bylo svěřeno dirigentovi tehdejšího činoherního orchestru Národního divadla, zkušenému divadelnímu praktikovi Miroslavu Poncovi. V titulní roli Truffaldina exceloval Miroslav Kůra.

Ještě v listopadu téhož roku se konaly další dvě premiéry. 5. listopadu byl balet uveden v Ústí nad Labem, kde autorem choreografie byl Pavel Šmok a dirigentem premiéry byl hudební skladatel Zbyněk Vostřák. O dva dny později uvedl Sluhu dvou pánů v Ostravě Emerich Gabzdyl. V této inscenaci dostal příležitost uplatnit své mimořádné schopnosti v titulní roli Jaroslav Čejka. Je zajímavé, že jak v Ústí, tak v Ostravě se k dílu znovu vrátili. V Ústí to bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech dokonce dvakrát a v Ostravě byl v roce 1987 Sluha dvou pánů v choreografii Ivana Hurycha zatím uveden naposled.

V poměrně rychlém sledu následovaly tři další inscenace tohoto baletu. V Liberci jej nastudovala Věra Untermüllerová, v Olomouci Josef Škoda a v Brně Luboš Ogoun. Zejména Ogounova brněnská inscenace se setkala s velkým ohlasem jak u publika, tak u kritiky. Skladatel vysoce ocenil Škodovu nápaditou choreografii olomouckého představení a zejména jeho mimořádný výkon v titulní roli, kterým Škoda i ve své čtyřicítce dokázal svou mimořádnou pohybovou zdatnost a obratnost, díky kterým se zařadil mezi nejlepší interprety charakterních a komických rolí ve své době. Brněnské Ogounovo představení, které dirigoval neúnavný propagátor nových cest v hudebním divadle Václav Nosek, se stalo pilotní inscenací nové etapy brněnského baletního souboru. V titulní roli v něm výtečně završil své brněnské působení Milan Hojdys, který se zakrátko poté stal šéfem baletu českobudějovického divadla.

V roce 1971 byl Sluha uveden díky Gustavu Voborníkovi i v Plzni. Představení, v němž opět kraloval jeden ze skvělých Truffaldinů, vynikající a dodnes nedoceněný všestranný plzeňský sólista Zdeněk Sudek, dirigoval jako svou první premiéru v nové funkci bývalý houslista plzeňského orchestru Petr Vronský.

Šedesátá léta poskytla umělcům možnost inspirovat se v daleko větší míře moderními hudebními trendy a uplatnit je ve své tvorbě. Bylo tomu tak i v případě Jarmila Burghausera a jeho „antiopery“ Most na libreto Josefa Pávka, kterou uvedli v Národním divadle dirigent Albert Rosen a režisér Ladislav Štros. V hlavních rolích vystoupili Alena Míková a Viktor Kočí.

Jarmil Burghauser: Most - Alena Míková (Alena), Viktor Kočí (Jiří) - ND Praha 31.3.1967 (foto archiv ND Praha/Jaromír Svoboda)
Jarmil Burghauser: Most – Alena Míková (Alena), Viktor Kočí (Jiří) – ND Praha 31. 3. 1967 (foto archiv ND Praha/Jaromír Svoboda)

Posledním jevištním dílem Jarmila Burghausera byl jeho Příběh o Tristanovi a Isoldě. O realizaci tohoto baletu se zasloužil další z baletních šéfů, kteří se věnovali soustavnému uvádění původní tvorby, Zdeněk Prokeš. Dílo, jež na svou realizaci čekalo více jak čtvrtstoletí, dirigoval v Prokešově choreografii Jiří Pinkas. V dvojici titulních hrdinů alternovali Hana Litterová se Simonou Fišerovou a Karel Littera s Ferdinandem Holevou.

Cílem tohoto článku bylo především seznámit čtenáře s Burghauserovými aktivitami v oblasti opery a baletu. Nicméně, dovolte mi, abych připomenul alespoň některé jeho významné skladby. Na prvním místě jmenujme jeho kantátu Utrpení a vzkříšení z roku 1946, kantátu Česká na slova Viléma Závady, jeho symfonickou fantazii V zemi české anebo komorní kantátu Země zamyšlená.

Dlouhá je řada jeho vokálních a komorních skladeb a písňových cyklů. Často se vracel ke svým starším dílům a podroboval je revizi. Dlouhá léta byl sbormistrem chrámového sboru v kostele sv. Markéty v Praze-Břevnově. Zejména v závěrečné fázi života se cílevědomě věnoval komponování vokální a instrumentální chrámové hudby.

Jméno Jarmila Burghausera je rovněž spjato s filmem. Byl autorem hudby ke třem úspěšným filmům režiséra Václava Kršky – Legenda o lásce, Labakan a film Jarní vody na námět prózy Ivana Sergejeviče Turgeněva. Významně participoval na hudební podobě životopisných filmů o Bedřichu Smetanovi (Z mého života) a Antonínu Dvořákovi (Koncert na konci léta), a to jak výběrem hudby obou Mistrů, tak dokomponováním vlastního hudebního podkresu díla.

Významné místo zaujímají v Burghauserově biografii jeho teoretické práce. Pilně se věnoval studiu díla Antonína Dvořáka. Zde sehrál nepochybně velkou roli vliv jeho tchána, autora stěžejního díla o Dvořákově díle, Otakara Šourka, v jehož odkazu Burghauser pokračoval. Věnoval se rovněž tvorbě Leoše Janáčka stejně jako otázkám interpretační praxe (například orchestrace Dvořákových Slovanských tanců anebo publikace Akustické základy orchestrace, kterou napsal v šedesátých letech s plzeňským profesorem Antonínem Špeldou a která posléze vyšla i v Německu). Je rovněž autorem knihy Nejen pomníky, v níž populární formou přibližuje čtenářům tvorbu Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Zdenka Fibicha.

Jarmil Burghauser se nevzdaloval nikdy veřejné činnosti, ale jako hluboce věřící katolík se často dostával do nepřízně někdejších mocných stejně jako pro své skautství. Byl přítelem Jaroslava Foglara a posléze jedním z čelných funkcionářů skautského hnutí.

Jarmil Burghauser (zdroj archiv ND Praha)
Jarmil Burghauser (zdroj archiv ND Praha)

V osmdesátých let se stal předsedou Společnosti Antonína Dvořáka a zastával funkci viceprezidenta Dvořák Society ve Velké Británii. Byl rovněž členem výboru Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Jarmil Burghauser zemřel v Praze 19. února (v některých pramenech se udává datum 20. února) 1997.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat