Skladatel, dirigent, ale i hudební režisér, dramaturg, publicista. Před 50 lety zemřel Iša Krejčí

Před padesáti lety, 6. března 1968, zemřel v Praze hudební skladatel a dirigent Iša Krejčí. Byl jednou z nejvýraznějších a svým způsobem také nejoriginálnějších osobností české hudby a divadla dvacátého století.

Narodil se 10. července 1904 v Praze. Jeho otec byl významný český filozof, jeden ze zakladatelů studia moderní psychologie, univerzitní profesor František Krejčí. Vysoce kultivované rodinné prostředí hluboce ovlivnilo vztah syna, rovněž Františka, a jeho dvou starších sester, Amálie a Hany, k umění. Malému Františkovi začali jeho rodiče říkat Išek a posléze Iša. Toto jméno po celý svůj další, velice plodný život jeho nositel používal a pod ním vstoupil do historie českého umění. Manželem sestry Hany se stal Emil Filla, jeden z nejvýznačnějších představitelů českého výtvarného umění dvacátého století.

Školák Iša už od šesti let hrál na housle, o něco později rovněž na klavír. Hudbě se věnoval i během svých studií na vinohradském akademickém gymnáziu, kde založil a řídil studentský sbor. Po absolutoriu se stal posluchačem konzervatoře. Byl přijat hned do třetího ročníku. Studoval skladbu u profesora Karla Blahoslava Jiráka, hru na klavír u profesora Alberta Šína a dirigování u profesora Pavla Dědečka a poté v mistrovské třídě Václava Talicha. Vedle toho souběžně studoval na filozofické fakultě historii, muzikologii a estetiku. V roce 1929 absolvoval mistrovskou třídu kompozice u Vítězslava Nováka.

Poprvé na sebe výrazně upozornil na večeru kompoziční třídy Karla Boleslava Jiráka, kde byla 12. května v roce 1925 provedena jeho píseň Žebráci na slova básně Jiřího Wolkera. Kvůli doplnění programu zde zazněla rovněž jeho skladba Kasace, divertimento pro flétnu, klarinet trubku a fagot. Toto dílko bylo vlastně složeno z několika úryvků partitur hudebních doprovodů činoherních inscenací jeho vrstevníka a přítele Jiřího Frejky pro jeho režie na různých pražských avantgardních scénách té doby včetně Osvobozeného divadla.

V roce 2004 vyšel v časopise Harmonie u příležitosti stého výročí narození Iši Krejčího článek Jana Kachlíka. Jeho autor nám onen pro Išu Krejčího svým způsobem osudový večer přiblížil následovně: „Autor skladby ‚Divertimento Kasace‘ nejenže neočekával uznání, ale naopak se obával, že v sousedství komplikovaně a vážně znějících děl spolužáků bude jeho hudba působit okatě jednoduchým, nezralým dojmem. Mimořádný úspěch vtipné a půvabně napsané suity, jejíž provedení se nakonec stalo zlatým hřebem večera, tedy zaskočil v prvé řadě samotného skladatele. Na druhé místě pak jeho otce, který syna odcházejícího z domu na koncert raději zkušeně jednak připravoval na odsudek pánů profesorů, prý slovy ‚ti páni tomu rozumějí!‘ – a jednak na možnosti univerzitních studií v jiném, vhodnějším oboru.“

Jeho celoživotní přítel Václav Holzknecht po prvním provedení skladby napsal: „…spatřoval se v ní nový tón v současné české hudbě. Dožil se jí k svému překvapení pronikavého úspěchu a stal se přes noc slavný.“ Krátce poté zaujala milovníky hudby jeho skladba Malý balet na námět pantomimy Vítězslava Nezvala a řada dalších kompozic.

V roce 1928 byl Iša Krejčí angažován jako korepetitor do Slovenského národního divadla v Bratislavě. Stalo se tak na popud dirigenta Karla Nedbala, jehož tam po několikaletém velice úspěšném šéfování v olomouckém operním souboru povolal ke spolupráci jeho strýc Oskar. Po tragické smrti Oskara Nedbala na Štědrý den v roce 1930 se Karel Nedbal stal šéfem operního souboru a kromě činnosti korepetitora dostal Iša Krejčí i řadu dirigentských příležitostí, především v inscenacích operet. Několikaleté bratislavské působení pro něj bylo vynikající životní a uměleckou školou. Iša Krejčí ale toužil po Praze.

Jedním z těch, kdo dobře rozpoznal talent Iši Krejčího a jeho vztah k divadlu, byl jeho starší přítel a rádce Ferdinand Pujman, režisér Opery Národního divadla. Díky němu dostal Iša Krejčí příležitost působit v sezoně 1932/1933 jako neplacený korepetitor v Opeře Národního divadla a dokonce při odpoledním představení v sobotu 12. listopadu 1932 dirigoval ve Stavovském divadle Smetanovu Hubičku.

9. května 1934 byla provedena ve Stavovském divadle opera Iši Krejčího Antigona, kterou tam pod taktovkou Pavla Dědečka a v režii Ferdinanda Pujmana uvedli posluchači konzervatoře.

Stálé zaměstnání získal Iša Krejčí v roce 1934, když se stal hudebním režisérem a dirigentem v Československém rozhlase. Zde pracoval až do roku 1945. Vedle toho působil jako dirigent tehdy velmi kvalitního amatérského pražského Orchestrálního sdružení. S tímto orchestrem sklidil velký úspěch například při provedení Smetanovy Mé vlasti anebo při inscenaci prvních dvou dílů Fibichovy a Vrchlického trilogie o Hippodamii (Námluvy Pelopovy a Smír Tantalův) ve vinohradském divadle v režii Jiřího Plachého.

Velmi záhy se zapojil do veřejného kulturního dění. Patřil mezi převážně levicově orientované mladé umělce a intelektuály, sdružené především v Proletkultu a Levé frontě.

Díky svému švagrovi Emilu Fillovi měl Iša Krejčí blízko k výtvarnému spolku Mánes. V roce 1932 založili spolu s Václavem Holzknechtem, Jaroslavem Ježkem, Pavlem Bořkovcem a dalšími mladými umělci hudební skupinu Mánesa, která vyvíjela bohatou uměleckou činnost. Zabývali se zejména interpretací děl soudobých francouzských autorů anebo díly Igora Stravinského.

Iša Krejčí se pilně se věnoval publicistice. Za svůj život zveřejnil stovky statí, článků i bystrých postřehů na nejrůznější témata spjatá s hudbou.

A samozřejmě neustále komponoval. Na jeho tvorbu měla velký vliv díla Mozartova, především opera Kouzelná flétna, s níž se seznámil ve svých třinácti letech. Byl také velkým obdivovatelem odkazu Bedřicha Smetany a velmi se inspiroval díly svých současníků, například tvorbou autorů takzvané pařížské šestky.