Skladatel, dirigent, ale i hudební režisér, dramaturg, publicista. Před 50 lety zemřel Iša Krejčí

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Iša Krejčí se blýskl svými inscenacemi Mozartovy Kouzelné flétny a Figarovy svatby stejně jako Gluckovy Ifigenie v Aulidě. Z ruských oper připomeňme alespoň Borodinova Knížete Igora, československou premiéru Čajkovského Panny orleánské a opery Nikolaje Rimského-Korsakova Car Saltan, Kaščej Nesmrtel a Zlatý kohoutek. Byla uvedena rovněž polská národní opera Halka od skladatele Stanisława Moniuszka.

Alexander Borodin: Kníže Igor – Krajské oblastní divadlo Olomouc 1949 (zdroj vis.idu.cz)

I když tehdejší doba příliš nepřála italské opeře, v Olomouci se hrála kromě Simona Boccanegry v kvalitních inscenacích četná další Verdiho díla včetně inscenačně náročné Aidy a hrál se i tehdy u kritiky zle kaceřovaný, ale u diváků jako vždy oblíbený Puccini a s milým přijetím se setkal Donizettiho Don Pasquale ve vtipné režii hostujícího Václava Věžníka.

Iša Krejčí se obklopil kvalitními spolupracovníky. Třicet let, až do svého do odchodu na šéfovský post v Ústí nad Labem, působil v Olomouci vždy spolehlivý Jaroslav Budík. Vedle Karla Nedbala se Budík zúčastnil i nejvýznamnější akce olomouckého divadla za „první republiky“, několikatýdenního zájezdu do Vídně, v němž byly s mimořádným úspěchem provedeny všechny Smetanovy opery, Dvořákovy opery Rusalka a Čert a Káča a Kovařovicovi Psohlavci. Po Budíkově odchodu působil v Olomouci několik let dirigent Josef Staněk, který se v pozdější době výrazně zapsal do hudebního dění v Japonsku a v posledních letech své umělecké činnosti byl výborným popularizátorem staré hudby.

Vynikající posilu získala olomoucká opera v roce 1956 příchodem zkušeného všestranného rodáka z České Třebové, významného příslušníka hudebnické dynastie Preislerů, František Preisler. V Olomouci působil poté plných dvacet let jako perfektní interpret nejrůznějších žánrů a především znamenitý znalec romantické operní tvorby. Jako dirigenti v opeře a v baletu a také sbormistři pomáhali Išovi Krejčímu spolehliví muzikanti Adolf Vozka a Karel Moor.

Z režisérů se musíme zmínit především o Karlu Jernekovi, jenž v té době byl angažován v Olomouci jako šéf činohry, ale na svém režisérském kontě měl řadu špičkových inscenací v opeře, a o generaci mladším Emilu Františku Vokálkovi, který se později velmi dobře uplatnil v německých divadlech, ale bohužel brzy podlehl zákeřné chorobě. Ve funkci operního režiséra se také můžeme setkat se jménem ředitele divadla Julia Lébla, který stál v čele olomouckého divadla do svého odchodu do Karlína v roce 1954. Lébl byl Išovi Krejčímu výbornou oporou v jeho snažení. Po určitém provozním intermezzu přišel po čase do divadla další (po Antonínu Drašarovi a Juliu Léblovi) ze skvělých principálů, kteří spojovali manažerské schopnosti s kumštýřským cítěním, na jaké mělo olomoucké divadlo v minulosti štěstí, doktor Svetozar Vítek.

Se stejným úsilím, s jakým pečoval o dramaturgickou skladbu repertoáru (stále musíme mít na paměti, že jeho plány v tomto směru byly silně limitovány dobovými možnostmi), se snažil o vybudování kompaktního souboru sólistů. Připomeňme alespoň ve zkratce jména těch, kteří výrazně participovali na kvalitě repertoáru v oněch letech.

Z protagonistů Nedbalova souboru jmenujme především již dva zmíněné, dlouholetou interpretku náročných sopránových partií Miladu Markovou a představitele dramatických barytonových rolí Ottu Kubína. Vedle nich to byli vynikající, herecky zdatný buffo-tenorista Jaroslav Sobota a basista vládnoucí širokým hlasovým rozsahem i výrazovou škálou Alois Tesař.

Ze sopranistek se prosadily představitelka řady vysoce dramatických rolí Marie Hůrská-Vozková, dále pak Jaroslava Hrubá, v lyrickém a mladodramatickém oboru Jitka Krupová, Zdenka Talpová, koloraturní sopranistka a interpretka rolí subretního typu Drahoslava Královcová. Několik sezon se znamenitě uplatnila v lyrickém a koloraturním oboru Marie Burešová, která posléze odešla do Ostravy. Nahradila ji velmi slibná mladá zpěvačka Vlasta Ployharová.

Bohuslav Martinů: Divadlo za bránou – Vlasta Ployharová (Kolombína), Karel Petr (Starosta) – Divadlo Oldřicha Stibora Olomouc 1958 (zdroj vis.idu.cz)

Vysoce musíme vyzdvihnout přínos další sólistky, jež zůstala Olomouci věrná, Růženy Jelínkové. Perfektně zvládala špičkové sopránové role v širokém rozpětí od Mozartovy Královny noci přes trojici hlavních ženských rolí v Offenbachových Hoffmannových povídkách až po verdiovské heroiny.

Z altistek jmenuje na prvním místě Ivanu Mixovou, která na počátku padesátých let v Olomouci zahájila svou skvělou kariéru, s níž potom přes Ostravu dobyla Národní divadlo a mnohé zahraniční scény. Spolehlivými interpretkami v mezzosopránovém a altovém oboru byly Božena Stoegrová, Jarmila Bošinová a Božena Ministrová.

V Olomouci nastartovali v té době své úspěšné pěvecké kariéry tenoristé Oldřich Spisar a Zdeněk Švehla. Věrný hanáckému publiku zůstal přes možnosti, jež mu byly nabízeny, spolehlivý představitel špičkových tenorových partií František Šifta. Z dalších tenoristů připomeňme alespoň Josefa Vogla a Konráda Tučka.

V barytonovém oboru ležela tíha repertoáru především na Františku Bartůňkovi a Vladimíru Ottovi, v basech vedle Aloise Tesaře na Vladimírovi Stropnickém a Josefu Šulistovi. V závěru svého olomouckého působení posílil Iša Krejčí basový obor o mladého talentovaného Karla Petra.

Snažil jsem se jména těchto pěvců alespoň připomenout, zaslouží si to. Nevím, čím to je, ale mnozí z nich z nich, zejména z těch, kteří zůstali Olomouci věrni, nejsou například ani jmenováni na webových stránkách Čeští operní pěvci, což se týká kromě dalších například takových osobností, jakými byli ve své době Alois Tesař (otec herečky Národního divadla Johany Tesařové) anebo Jaroslava Hrubá. A osobnosti typu Milady Markové anebo Otty Kubína jsou odbyty jenom jmény několika rolí bez dalších údajů. Je to škoda, ti kumštýři by si zasloužili větší pozornost a zasloužila by si ji i pověst Olomouce jako tradičního města kvalitního umění a kultury. Pro úplnost ještě dodejme, že i v olomouckém divadle spolupracoval Iša Krejčí s činohrou. Byl například autorem scénické hudby pro inscenace Goldoniho Sluhy dvou pánů (v titulní roli tehdy exceloval mladý Josef Bek) a Shakespearova Večera tříkrálového.

S Olomoucí se rozloučil Iša Krejčí symptomaticky premiérou opery-baletu Bohuslava Martinů Divadlo za bránou. Premiéra byla 21. května 1958, jeho spolupracovníky byli režisér Emil F. Vokálek a choreograf Rudolf Macharovský.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat