Výročí skladatele Huga Wolfa

Hugo Philipp Jacob Wolf se narodil ve městě Slovenj Gradec (tehdy Windischgrätz), které leží ve slovinských Korutanech. Jeho matka byla částečně slovinského původu, otec byl Němec. Philipp Wolf vlastnil koželužnu, ale byl i muzikantem a naučil se hrát na několik nástrojů. Svému synovi dával nejprve hodiny hry na klavír a potom i na housle. Základy hudební teorie vštípil Hugo Wolfovi učitel na klavír Sebastian Weixler na místní škole, kterou Hugo navštěvoval v letech 1865–1869. Když mu bylo osm let, silně na něj zapůsobila Donizettiho opera Belisario. V té době vytvořil jeho otec pětičlenný domácí orchestr, v němž budoucí skladatel hrál druhé housle. V roce 1867 vyhořela otcova koželužna a ze zámožné rodiny se stali chudáci. To ještě zhoršilo už tak složitou povahu talentovaného chlapce.

V roce 1870 nastoupil na střední školu ve Štýrském Hradci. I přes značný hudební talent byl po pouhém semestru vyloučen s vysvědčením znějícím „zcela neuspokojivý“. Dva roky pak strávil v církevní škole, kde hrál na housle a varhany při bohoslužbách. Začal také komponovat, ale výsledky opět nebyly příliš uspokojivé. Patnáctiletý Wolf měl velikou vášeň pro hudbu a zároveň opovržení vůči ostatnímu studiu, proto bylo rozhodnuto, že půjde k tetě do Vídně a bude navštěvovat vídeňskou konzervatoř. Miloval Wagnerovu hudbu, a když navštívil Norimberk, podařilo se mu s Wagnerem se setkat. Jako nadšený wagnerián se o mistrovo dílo zasazoval v hudebních kritikách a z jeho hudby těžil zejména ve svých písních. Wagner ovlivnil Wolfův deklamační sloh, barvitou harmonii a práci s charakteristickými motivy v klavírním doprovodu.

Ve Vídni studoval Wolf u Wilhelma Schennera hru na klavír a kompozici u Roberta Fuchse a později Franze Krenna. Spřátelil se i se svým studijním kolegou Gustavem Mahlerem. Dostával se však do konfliktu s autoritami, především s ředitelem konzervatoře. V listopadu 1877, jako sedmnáctiletý, pojal úmysl vydělávat si peníze jako soukromý učitel ve Vídni, a přestože získal nějaké žáky, neměl s nimi potřebnou trpělivost nebo možná ani dost talentu k učení. V roce 1878 ho jeho přítel, skladatel Adalbert von Goldschmidt, vzal s sebou do nevěstince, kde se Wolf patrně nakazil syfilidou, která později způsobila jeho šílenství a smrt. V téže době si vytvořil citový vztah k ženě jménem Melanie Kochertová. Několik let se probíjel, jak se dalo, neúspěšný a nenaplněný. Goldschmidt mu v roce 1881 obstaral místo dirigenta v Salcburku, ale Wolf se brzy nepohodl s nadřízenými a vrátil se do Vídně.

Nejistoty provázely Wolfa i v jeho komponování, v letech 1876–1879 začal a záhy zanechal nedokončené nejméně tři symfonie; dařilo se mu jen v písních. I v tomto žánru ale zažil zklamání, když v roce 1879 ukázal několik písní Johannesi Brahmsovi, který mu poradil, aby se zdokonalil v kontrapunktu. Když v roce 1887 Wolfovi zemřel otec, postěžoval si skladatel, že „pro něj moje hudba nikdy nezněla“. Štěstí se na něj usmálo, když mu na konci téhož roku vydavatel uveřejnil dvanáct písní. S optimismem vstoupil Wolf do dalšího tvůrčího období, v únoru 1888 si pronajal dům ve Vídeňském lese a během tří měsíců zhudebnil více než čtyřicet Mörikeho básní. Brzy následovaly další písně na slova Josepha von Eichendorffa a Johanna Wolfganga Goetha a dalších. V listopadu 1890 již měl na kontě více než sto sedmdesát písní. Byl nyní šťastný jako nikdy předtím, stále však trpěl depresemi. V obdobích deprese nebyl schopen tvořit a jednou se svěřil příteli: „Spíš bych začal mluvit čínsky, než bych něco napsal.“ V září 1897 ho začal opouštět rozum. Byl přijat do vídeňského soukromého psychiatrického ústavu. Došlo ke zlepšení stavu, takže mohl být v lednu 1898 propuštěn, ale v říjnu při pobytu v rodině Melanie Kochertové se pokusil o sebevraždu utonutím a dostal se do dalšího ústavu, kde byl až do smrti. Zemřel s duchem obestřeným temnotou ve věku nedožitých 43 let. Melanie mu zůstala věrnou přítelkyní i v jeho posledních chvílích; tři roky po jeho smrti se vrhla z okna svého vídeňského bytu ve čtvrtém patře.

https://www.youtube.com/watch?v=N3v3e-8PA90

V knize Životy velkých skladatelů píše Harold C. Schonberg o Wolfovi mimo jiné, že to byl „největší skladatel písní své doby a podle některých dokonce všech dob“. – „Byl to maniodepresivní psychotik, který nemohl žít dlouho,“ pokračuje Schonberg. „Je mnoho fotografií Wolfa a na všech vypadá stejně. Zírá na fotografa planoucíma černýma očima, o kterých tak často hovořili jeho současníci. Na sobě má sametové sako a uměleckou kravatu: byl to štíhlý, vzhledný, zcela vyčerpaný, neduživý, aristokraticky vyhlížející muž, bez úsměvu. Vypadal jako, a rovněž byl, podivín. Během několika let tento ztrápený muž dokázal světu dát odkaz, který umění německé písně pozdvihl do nebývalých výšin. […] …především jako písňový skladatel si již během svého života Wolf získal to málo slávy, které získal, a jako písňový skladatel žije nadále. Wolf, který vedl jako rebel bouřlivý život vždy se vším nespokojeného bohéma, byl géniem, který zešílel ve věku čtyřiceti tří let. Dokázal svou hudbou sledovat ty nejjemnější záchvěvy poezie.“

Největší význam Wolfova skladatelského díla tedy spočívá v jeho písních. Po Robertu Schumannovi je Wolf dalším klasikem romantické umělé písně. Složil jich kolem tří stovek a velkou část z nich tematicky sestavil do sbírek podle básníků: Liederstrauß (1878) na sedm textů Heinricha Heineho; Mörike-Lieder (1888) na texty Eduarda Mörikeho; Eichendorff-Lieder (1889) na texty Josepha von Eichendorffa; Goethe-Lieder (1890) na texty Johanna Wolfganga von Goethe; Dem Vaterland (1890) na texty Roberta Reinicka; Spanisches Liederbuch (1891) na texty Paula Heyseho a Emanuela Geibela; Italienisches Liederbuch (1892, 1896) na texty Paula Heyseho; Michelangelo Lieder (1897) na texty Michelangela Buonarrotiho. Wolfovy písně měli a mají v repertoáru či na nahrávkách mnozí slavní pěvci, k nejvýznamnějším interpretům patří například Hans Hotter, Dietrich Fischer-Dieskau, Erna Berger, Elisabeth Schumann, Elisabeth Schwarzkopf, Nicola Rossi-Lemeni, Christa Ludwig, Brigitte Fassbaender, Anne Sofie von Otter či Wolfgang Holzmair. Z klavíristů se jim hojně věnovali například Gerald Moore, Svjatoslav Richter či Daniel Barenboim.

https://www.youtube.com/watch?v=p228dl4qoZY

Z Wolfových písní podle Harolda C. Schonberga „vyzařuje zvláštní, poklidný jas, který je v naprostém rozporu s životem, který každodenně žil. Jen velmi málo skladatelů mělo takový smysl pro poezii. Bylo řečeno již mnohokrát, že zatímco velcí písňoví skladatelé jako Schubert, Schumann a Brahms byli hudebníky s vyvinutým citem pro poezii, Wolf byl básník, který se vyjadřoval hudbou. […] …Wolfovy písně jsou nejen ještě originálnější a mají rozvinutější harmonii v doprovodu, ale jsou také často ostřeji vypointovány, a jejich vztah mezi textem a hudbou má až palčivou intenzitu.“ V knize Opera – Velká encyklopedie se píše, že Wolf své písně s doprovodem klavíru „dovedl k dokonalosti, srovnatelné pouze se Schubertem“ a že se v nich sjednocují „radost a vážnost, ironie a patos, groteska a žal. Pro svou umnou klavírní stavbu byly často označovány za malé symfonické básně.“

https://www.youtube.com/watch?v=D8bVy5ikLbU

Kromě písní složil Hugo Wolf Smyčcový kvartet (1878–84), dlouhou symfonickou báseň Penthesilea (1883–85), Italskou serenádu pro smyčcový kvartet (1887), kterou později upravil pro smyčcový orchestr (1892), a operu Der Corregidor (1895); druhou operu Manuel Venegas, na které pracoval v roce 1897, zanechal nedokončenou. Čtyřaktová opera Corregidor vznikla na libreto Rosy Mayreder-Obermayer podle novely španělského básníka Pedra Antonia de Alarcón Corregidor a mlynářka, která je známá spíše pod názvem Třírohý klobouk (1874); je to stejná předloha, podle níž vytvořil Manuel de Falla známý balet El sombrero de tres picos, a to v roce 1919 na objednávku Sergeje Ďagileva. Wolfova opera měla premiéru 7. července 1896 v Mannheimu. U nás byla poprvé uvedena v Novém německém divadle (v dnešní Státní opeře) v Praze 8. dubna 1899. Dostupná je například studiová nahrávka dirigenta Gerda Albrechta z roku 1985; hlavní role zpívají Helen Donath, Doris Soffel, Werner Hollweg, Peter Maus, Dietrich Fischer-Dieskau a Kurt Moll. Děj opery se odehrává na začátku 19. století v Andalusii. Mlynář žárlí na svou ženu, ta využívá nadbíhání obstarožního corregidora, protože hodlá získat úřad soudního sekretáře pro svého synovce. Mlynář se pak domnívá, že mu je žena nevěrná se starostou, nastanou velké zmatky a výprasky, ale nakonec se všechno vysvětlí…

Mannheimská premiéra – Wolf se účastnil zkoušek, ačkoli mu divadlo bylo cizí – byla přijata s uznáním, přesto se ale Corregidor nikdy nestal trvalou součástí operního repertoáru. V knize Opera – Velká encyklopedie je dílo charakterizováno takto: „Bezesporu je tu skladatel svému idolu Wagnerovi blíže než ve svých písních. Přestože v opeře nelze přeslechnout přítomnost Mistrů pěvců, je v ní patrný Wolfův nezaměnitelný styl. Jevištní účinnost opery však oslabuje skutečnost, že před hudebním dramatikem stojí hudebník. Tak má orchestrální part této ,komické opery‘ (původně zamýšlený podtitul) symfonickou zátěž. To navenek ukazují už předehry, dohry a mezihry (také se španělským koloritem). Některé scény jsou sestaveny z několika písňových útvarů, což vůbec nepodporuje dramatický tok. Každé hlavní osobě je přiřazen jeden určitý motiv, který ve smyslu Wagnerových příznačných motivů prochází celou operou v chromaticko-polyfonní kompoziční koncepci. Jemné umění písňového skladatele se nejvýrazněji projevuje na detailním deklamačním zacházení se zpěvními hlasy.“