Skladatel Hugo Wolf se narodil před 160 lety

  1. 1
  2. 2
Rakouský skladatel Hugo Wolf (13. března 1860 – 22. února 1903) se narodil ve stejném roce jako Gustav Mahler a jeho generačními souputníky byli mimo jiné Edward Elgar, Claude Debussy, Richard Strauss, Jean Sibelius nebo Hans Pfitzner. Hlavní položkou v jeho díle jsou četné písně a písňové cykly, dokončil také jednu operu. Měl složitou povahu a nepříliš šťastný život, trpěl depresemi, zažil málo úspěchů, provázela ho nejistota v komponování a poslední léta strávil v psychiatrickém ústavu – jeho šílenství a později smrt způsobila syfilis.
Hugo Wolf (zdroj Wikipedia)

Hugo Philipp Jacob Wolf se narodil ve městě Slovenj Gradec (tehdy Windischgrätz), které leží ve slovinských Korutanech. Jeho matka byla částečně slovinského původu, otec byl Němec. Philipp Wolf vlastnil koželužnu, ale byl i muzikantem a naučil se hrát na několik nástrojů. Svému synovi dával nejprve hodiny hry na klavír a potom i na housle. Základy hudební teorie vštípil Hugo Wolfovi učitel na klavír Sebastian Weixler na místní škole, kterou Hugo navštěvoval v letech 1865–1869. Když mu bylo osm let, silně na něj zapůsobila Donizettiho opera Belisario. V té době vytvořil jeho otec pětičlenný domácí orchestr, v němž budoucí skladatel hrál druhé housle. V roce 1867 vyhořela otcova koželužna a ze zámožné rodiny se stali chudáci. To ještě zhoršilo už tak složitou povahu talentovaného chlapce.

V roce 1870 nastoupil na střední školu ve Štýrském Hradci. I přes značný hudební talent byl po pouhém semestru vyloučen s vysvědčením znějícím „zcela neuspokojivý“. Dva roky pak strávil v církevní škole, kde hrál na housle a varhany při bohoslužbách. Začal také komponovat, ale výsledky opět nebyly příliš uspokojivé. Patnáctiletý Wolf měl velikou vášeň pro hudbu a zároveň opovržení vůči ostatnímu studiu, proto bylo rozhodnuto, že půjde k tetě do Vídně a bude navštěvovat vídeňskou konzervatoř. Miloval Wagnerovu hudbu, a když navštívil Norimberk, podařilo se mu s Wagnerem se setkat. Jako nadšený wagnerián se o mistrovo dílo zasazoval v hudebních kritikách a z jeho hudby těžil zejména ve svých písních. Wagner ovlivnil Wolfův deklamační sloh, barvitou harmonii a práci s charakteristickými motivy v klavírním doprovodu.

Ve Vídni studoval Wolf u Wilhelma Schennera hru na klavír a kompozici u Roberta Fuchse a později Franze Krenna. Spřátelil se i se svým studijním kolegou Gustavem Mahlerem. Dostával se však do konfliktu s autoritami, především s ředitelem konzervatoře. V listopadu 1877, jako sedmnáctiletý, pojal úmysl vydělávat si peníze jako soukromý učitel ve Vídni, a přestože získal nějaké žáky, neměl s nimi potřebnou trpělivost nebo možná ani dost talentu k učení. V roce 1878 ho jeho přítel, skladatel Adalbert von Goldschmidt, vzal s sebou do nevěstince, kde se Wolf patrně nakazil syfilidou, která později způsobila jeho šílenství a smrt. V téže době si vytvořil citový vztah k ženě jménem Melanie Kochertová. Několik let se probíjel, jak se dalo, neúspěšný a nenaplněný. Goldschmidt mu v roce 1881 obstaral místo dirigenta v Salcburku, ale Wolf se brzy nepohodl s nadřízenými a vrátil se do Vídně.

Náhrobek Huga Wolfa na Centrálním hřbitově ve Vídni (zdroj Wikipedia)

Nejistoty provázely Wolfa i v jeho komponování, v letech 1876–1879 začal a záhy zanechal nedokončené nejméně tři symfonie; dařilo se mu jen v písních. I v tomto žánru ale zažil zklamání, když v roce 1879 ukázal několik písní Johannesi Brahmsovi, který mu poradil, aby se zdokonalil v kontrapunktu. Když v roce 1887 Wolfovi zemřel otec, postěžoval si skladatel, že „pro něj moje hudba nikdy nezněla“. Štěstí se na něj usmálo, když mu na konci téhož roku vydavatel uveřejnil dvanáct písní. S optimismem vstoupil Wolf do dalšího tvůrčího období, v únoru 1888 si pronajal dům ve Vídeňském lese a během tří měsíců zhudebnil více než čtyřicet Mörikeho básní. Brzy následovaly další písně na slova Josepha von Eichendorffa a Johanna Wolfganga Goetha a dalších. V listopadu 1890 již měl na kontě více než sto sedmdesát písní. Byl nyní šťastný jako nikdy předtím, stále však trpěl depresemi. V obdobích deprese nebyl schopen tvořit a jednou se svěřil příteli: „Spíš bych začal mluvit čínsky, než bych něco napsal.“ V září 1897 ho začal opouštět rozum. Byl přijat do vídeňského soukromého psychiatrického ústavu. Došlo ke zlepšení stavu, takže mohl být v lednu 1898 propuštěn, ale v říjnu při pobytu v rodině Melanie Kochertové se pokusil o sebevraždu utonutím a dostal se do dalšího ústavu, kde byl až do smrti. Zemřel s duchem obestřeným temnotou ve věku nedožitých 43 let. Melanie mu zůstala věrnou přítelkyní i v jeho posledních chvílích; tři roky po jeho smrti se vrhla z okna svého vídeňského bytu ve čtvrtém patře.

V knize Životy velkých skladatelů píše Harold C. Schonberg o Wolfovi mimo jiné, že to byl „největší skladatel písní své doby a podle některých dokonce všech dob“. – „Byl to maniodepresivní psychotik, který nemohl žít dlouho,“ pokračuje Schonberg. „Je mnoho fotografií Wolfa a na všech vypadá stejně. Zírá na fotografa planoucíma černýma očima, o kterých tak často hovořili jeho současníci. Na sobě má sametové sako a uměleckou kravatu: byl to štíhlý, vzhledný, zcela vyčerpaný, neduživý, aristokraticky vyhlížející muž, bez úsměvu. Vypadal jako, a rovněž byl, podivín. Během několika let tento ztrápený muž dokázal světu dát odkaz, který umění německé písně pozdvihl do nebývalých výšin. […] …především jako písňový skladatel si již během svého života Wolf získal to málo slávy, které získal, a jako písňový skladatel žije nadále. Wolf, který vedl jako rebel bouřlivý život vždy se vším nespokojeného bohéma, byl géniem, který zešílel ve věku čtyřiceti tří let. Dokázal svou hudbou sledovat ty nejjemnější záchvěvy poezie.“

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat