Skladatel Hugo Wolf se narodil před 160 lety

  1. 1
  2. 2

Největší význam Wolfova skladatelského díla tedy spočívá v jeho písních. Po Robertu Schumannovi je Wolf dalším klasikem romantické umělé písně. Složil jich kolem tří stovek a velkou část z nich tematicky sestavil do sbírek podle básníků: Liederstrauß (1878) na sedm textů Heinricha Heineho; Mörike-Lieder (1888) na texty Eduarda Mörikeho; Eichendorff-Lieder (1889) na texty Josepha von Eichendorffa; Goethe-Lieder (1890) na texty Johanna Wolfganga von Goethe; Dem Vaterland (1890) na texty Roberta Reinicka; Spanisches Liederbuch (1891) na texty Paula Heyseho a Emanuela Geibela; Italienisches Liederbuch (1892, 1896) na texty Paula Heyseho; Michelangelo Lieder (1897) na texty Michelangela Buonarrotiho. Wolfovy písně měli a mají v repertoáru či na nahrávkách mnozí slavní pěvci, k nejvýznamnějším interpretům patří například Hans Hotter, Dietrich Fischer-Dieskau, Erna Berger, Elisabeth Schumann, Elisabeth Schwarzkopf, Nicola Rossi-Lemeni, Christa Ludwig, Brigitte Fassbaender, Anne Sofie von Otter či Wolfgang Holzmair. Z klavíristů se jim hojně věnovali například Gerald Moore, Svjatoslav Richter či Daniel Barenboim.

Z Wolfových písní podle Harolda C. Schonberga „vyzařuje zvláštní, poklidný jas, který je v naprostém rozporu s životem, který každodenně žil. Jen velmi málo skladatelů mělo takový smysl pro poezii. Bylo řečeno již mnohokrát, že zatímco velcí písňoví skladatelé jako Schubert, Schumann a Brahms byli hudebníky s vyvinutým citem pro poezii, Wolf byl básník, který se vyjadřoval hudbou. […] …Wolfovy písně jsou nejen ještě originálnější a mají rozvinutější harmonii v doprovodu, ale jsou také často ostřeji vypointovány, a jejich vztah mezi textem a hudbou má až palčivou intenzitu.“ V knize Opera – Velká encyklopedie se píše, že Wolf své písně s doprovodem klavíru „dovedl k dokonalosti, srovnatelné pouze se Schubertem“ a že se v nich sjednocují „radost a vážnost, ironie a patos, groteska a žal. Pro svou umnou klavírní stavbu byly často označovány za malé symfonické básně.“

Kromě písní složil Hugo Wolf Smyčcový kvartet (1878–84), dlouhou symfonickou báseň Penthesilea (1883–85), Italskou serenádu pro smyčcový kvartet (1887), kterou později upravil pro smyčcový orchestr (1892), a operu Der Corregidor (1895); druhou operu Manuel Venegas, na které pracoval v roce 1897, zanechal nedokončenou. Čtyřaktová opera Corregidor vznikla na libreto Rosy Mayreder-Obermayer podle novely španělského básníka Pedra Antonia de Alarcón Corregidor a mlynářka, která je známá spíše pod názvem Třírohý klobouk (1874); je to stejná předloha, podle níž vytvořil Manuel de Falla známý balet El sombrero de tres picos, a to v roce 1919 na objednávku Sergeje Ďagileva. Wolfova opera měla premiéru 7. července 1896 v Mannheimu. U nás byla poprvé uvedena v Novém německém divadle (v dnešní Státní opeře) v Praze 8. dubna 1899. Dostupná je například studiová nahrávka dirigenta Gerda Albrechta z roku 1985; hlavní role zpívají Helen Donath, Doris Soffel, Werner Hollweg, Peter Maus, Dietrich Fischer-Dieskau a Kurt Moll. Děj opery se odehrává na začátku 19. století v Andalusii. Mlynář žárlí na svou ženu, ta využívá nadbíhání obstarožního corregidora, protože hodlá získat úřad soudního sekretáře pro svého synovce. Mlynář se pak domnívá, že mu je žena nevěrná se starostou, nastanou velké zmatky a výprasky, ale nakonec se všechno vysvětlí…

Mannheimská premiéra – Wolf se účastnil zkoušek, ačkoli mu divadlo bylo cizí – byla přijata s uznáním, přesto se ale Corregidor nikdy nestal trvalou součástí operního repertoáru. V knize Opera – Velká encyklopedie je dílo charakterizováno takto: „Bezesporu je tu skladatel svému idolu Wagnerovi blíže než ve svých písních. Přestože v opeře nelze přeslechnout přítomnost Mistrů pěvců, je v ní patrný Wolfův nezaměnitelný styl. Jevištní účinnost opery však oslabuje skutečnost, že před hudebním dramatikem stojí hudebník. Tak má orchestrální part této ,komické opery‘ (původně zamýšlený podtitul) symfonickou zátěž. To navenek ukazují už předehry, dohry a mezihry (také se španělským koloritem). Některé scény jsou sestaveny z několika písňových útvarů, což vůbec nepodporuje dramatický tok. Každé hlavní osobě je přiřazen jeden určitý motiv, který ve smyslu Wagnerových příznačných motivů prochází celou operou v chromaticko-polyfonní kompoziční koncepci. Jemné umění písňového skladatele se nejvýrazněji projevuje na detailním deklamačním zacházení se zpěvními hlasy.“

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat