Skladatel Martin Smolka: Staré tvary opracovávám vyšinutým způsobem

  1. 1
  2. 2
Skladatel Martin Smolka, u nás známý především díky své opeře Nagano na libreto Jaroslava Duška, pohovořil o tom, jak smýšlí o práci skladatele: jak definuje hudební krásu, proč se (ne)vymezuje vůči neoklasikům či jak rád píše průvodní slovo ke svým novým skladbám. Jako autor je žádaný nejen u nás, ale (a to možná především) i v Německu, Polsku a dalších evropských zemích. Se skladateli Pudlákem a Kofroněm v osmdesátých letech stál u zrodu souboru Agon Orchestra, zabývajícího se zprostředkováváním světové hudební avantgardy na naší scéně – k jejímu odkazu se dodnes hlásí.

Martin Smolka (foto Jaromír Typlt)

Titulkem nedávného rozhovoru pro Operu PLUS bylo: „Jiří Gemrot o kompozici: Na krásu se nesmí zapomínat“ Podepsal byste takové tvrzení?
Přemýšlím podobně, ale je velmi pravděpodobné, že si každý pod tou „krásou“ představujeme něco jiného.

Ano, očekávatelná odpověď, na kterou očekávatelně odpovím: Co si pod tou krásou představujete vy? Jak byste formuloval, co je to krása?
To je samozřejmě obtížné říct. Kdyby to bylo možné popsat dvěma slovy, nebyl by pak důvod trávit měsíce a roky usilovné práce hledáním tohoto jevu ve zvucích a tónech. Ale je tady jedna okolnost, kterou bych zmínil.

To, co tradičně v hudbě považujeme za krásné, je v posledních padesáti či sto letech zoufale zprofanováno popkulturou a nadužito v různých situacích: film, televize, reprodukovaná hudba na každém kroku, teď už to máme i v telefonech… Všude pořád slyšíme nějaké kvintakordy a diatonické melodie, které by bylo tak milé znovu a znovu komponovat, ale ony už jsou úplně zdiskreditované a oposlouchané. Tak co s tím? To je klíčová otázka pro mě jako skladatele.

Moje cesta bývá taková – aniž bych si to předem řekl, určil, vymyslel; spíše jsem k tomu intuitivně došel – že tyto krásné staré tvary opracovávám nějakým nezvyklým způsobem. Někdy pomocí mikrointervalů, někdy pomocí zvláštně upravených nástrojů nebo nástrojů v extrémních polohách – třeba v mé skladbě pro dvě tuby a orchestr hrají tuby s velkou usilovností ve své nejvyšší poloze, přičemž ona jejich nejvyšší poloha na pianu je ta nejobyčejnější: jednočárkovaná oktáva. Takže to je příklad způsobu, jak to úplně obyčejné uchopit jaksi vyšinutým způsobem. Tuba v té skladbě zní, když se to povede, velmi něžně – vybaví se mi zamilovaný slon nebo zamilovaná velryba.

Martin Smolka: Nagano – Josef Moravec (Svoboda), Pavel Novák (Reichl), Ivo Michl (Ručinský), Petr Dolejší (6. hráč), Jan Mikušek (Dominik Hašek), Pavel Červinka (Antonio) – ND Praha 2004 (foto Hana Smejkalová)

Způsob vaší práce, jak ji popisujete, mi velmi připomíná práci neoklasika: Ten také nějaké to „staré známé“ určitým stylem pozmění, aby znělo nově.
Kdybychom tomu tak říkali, hodně by se nám to pletlo se zavedenou hudebně historickou terminologií, ve které už neoklasicismus má svůj zaužívaný význam.

Když jsem byl mladší, stál jsem hodně v opozici vůči tomu, jak neoklasicismus stále znovu okomponovává totéž. Jevil se mi jako taková zbytečná práce. Prokofjev, Šostakovič, Honegger a Martinů už to udělali mistrovsky – zdá se mi, že nemá smysl pouštět se do konkurence s nimi a dál v tom stylu něco vyrábět.

Čili, jak se vaše práce liší od práce zmíněných mistrů?
V osmdesátých letech, kdy jsem objevoval soudobou vážnou hudbu, se neoklasicismus jevil jako něco konzervativního a ještě k tomu trošku spojeného s nemilovaným režimem.

V avantgardě padesátých a šedesátých let – včetně polské hudby – byla vůně svobody a zakázaného ovoce. A to, co přišlo potom, „minimal music“ a „Nová jednoduchost“, to mě naprosto okouzlilo. Zároveň jsem měl pocit, že by tyto návraty k prostotě nemohly vzniknout, kdyby nás ta složitá a nelibozvučná hudba před nimi nenaučila nějakému novému tvarování.

U takového Steva Reicha už nenajdete dikci srovnatelnou s neoklasicismem. Souzvuky budou třeba i podobné, možná i rytmický puls. Myšlení a tvarování je ale jiné. Hlavně úspornější, disciplinovanější.

Neoklasicismus jako by vyprávěl příběhy. Steve Reich je spíše hudební skutečnost pod lupou; jakýsi – všechna slova samozřejmě hrozně zjednodušují – hypnotický stav. Mělo by to blíže k modlitbě než k vyprávění příběhu.

Martin Smolka (foto Jaromír Typlt)

Říkal jste, že jste ovlivněn polskou školou, a chápu, že obecně jste nasměrován spíše do zahraničí. Je to dáno typem českého publika – že je více tradičně naladěné?
Já si myslím, že je to problém malého a méně movitého prostředí. Já jsem všechny domácí zakázky a příležitosti, které jsou k mání, dostal. V Německu, Polsku či jiných větších zemích, je víc prostředků a míst, která organizují specializované festivaly a rozhlasové pořady. Náš obor je menšinový – v Praze to poslouchá sto, možná dvě stě lidí, v celé Evropě už velké tisíce. Nás, co spolu chodíme a co podobně cítíme, je více ve větším měřítku, tak proč bychom nespolupracovali, když to štěstí máme, bez ohledu na hranice?

Jediné, co mi trochu chybí, je čeština, když píši vokální hudbu. Kdyby více sborů u nás zpívalo tak zdatně jako třeba rozhlasový sbor ve Stuttgartu, jak rád bych psal na české verše!

Myslíte si, že dnes psaná hudba má mít nějaký společenský účel?
To nevím. Docela bych jí přál, aby ho mít nemusela. Aby v tom přeúčelovaném světě směla být malou protiváhou účelného a užitečného a utilitárního, aby si směla jen tak prozpěvovat.

A kdybychom uvažovali o poslání typu protestsong? Když se ohlédnu po vážné hudbě, silných, jednoznačně působivých protestsongů vidím málo – Schoenbergův Survivor from Warsaw, Pendereckého Hirošima, Different Trains Steva Reicha. A osobně mě více přitahuje pozitivní energie, kterou má třeba Become Ocean Johna Luthera Adamse. On sice mluví o environmentální hrozbě, ale z hudby slyším spíše fascinaci živlem, chválu Stvoření.

Krom toho vím, že hudba sama není moc dobrým vypravěčem. Rád k názvům svých skladeb (třeba Rinzai a vodoměrky) dodávám, že nemám žádný důkaz, že ta hudba opravdu obsahuje zmíněné významy. Možná se do tónů nic objektivně uložit nedá, můžeme si jenom, přes ten název, něco společně představovat.

Martin Smolka: Bludiště seznamů – Alfred ve dvoře Praha 2016 (foto Michal Ureš)

Zdá se mi, že práce na díle, které má nějaké užší zadání, a práce na díle se společenským účelem je v něčem podobná. U obou musíte vyhovět požadavku, který jste si sám nevymyslel. Cítíte to tak?
Mohu říct, že většinou jsou zakázky na napsání nové skladby formulovány velmi věcně: napište skladbu pro takové a takové obsazení v určité domluvené délce. S tematickým vymezením jsem se setkal v menším počtu případů a i v těchto případech bylo jaksi demokratické: můžete, nemusíte.

5 1 vote
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments