Skladatel Michael Gordon: Jak vytvořit hodinovou kompozici pro šest kusů dřeva?

Celková atmosféra v Galerii HAMU byla toho odpoledne, 7. listopadu 2019, velice uvolněná. Michael Gordon hned v úvodu předeslal, že nemá připravenou žádnou formálně laděnou přednášku; průběh tohoto necelé tři hodiny trvajícího setkání se spíše odvíjel od krátkých hudebních ukázek z Gordonovy skladby Timber v podání Mantra Percussion, které autor komentoval a případně spontánně vyzval interprety k dalším ukázkám, objasňující právě vysvětlovaný technický problém. To vše bylo nadále prokládáno dotazy ze stran studentů. Nakonec došlo i na veselé historky interpretů, které posbírali v průběhu asi šedesáti produkcí této skladby, takže program byl vskutku pestrý a prostředí příjemné.

Na úvod vznesl Gordon několik s kompozičním řemeslem úzce spojených otázek, z nichž asi nejvýraznější byla „jakou funkci má moje hudba? Kladu si tuhle otázku každé ráno, když se vzbudím.“ Hudba je totiž potřebná při mnohých příležitostech (svatba, korunovace, film atd.), ale je potřeba mít na světě pouze takovouto funkční hudbu? „Chci věřit, že život lidí se skládá i z duševních hodnot,“ dodává Gordon. A právě proto potřebujeme hudbu, která bude naplňovat i jen naše estetické (popř. intelektuální) tužby, nikoliv se podílet pouze na materiálních potřebách.

Myšlenku, že komponování se může stát až téměř filozofickou disciplínou, dále Gordon rozvíjel na příkladu svých skladebných postupů při tvorbě Timber. Poté, co se rozhodl pro sestavu bicích nástrojů a začal si uvědomovat, že bicím nástrojem se vlastně může stát cokoliv (např. židle, na které zrovna sedíme), neustále si kladl otázku „co dělá hudbu hudbou?“ Jak již bylo řečeno, v současnosti nemusí být hudba interpretována pouze na tradiční nástroje, i když je svým způsobem jednodušší je používat, protože jako skladatelé přesně víme, jak znějí a co od nich očekávat. Gordon se ale rozhodl použít nástroj-nenástroj (v partituře není přesně zmíněno, že musí jít o dřevěné fošny – pro tento způsob se rozhodlo uskupení Mantra Percussion, ale jiné soubory už skladbu interpretovaly např. na kamenné bloky), a tak si „udělal život těžší“, avšak díky tomu se dokázal „oprostit od zajetých vzorců kompozičního myšlení“. Dopředu totiž nevěděl, jak bude nástroj znít a navíc měl i velice omezené kompoziční možnosti; výška tónu se na tento nástroj dá ovlivňovat pouze omezeně (spíše lze ovlivnit pohyb z hlubší polohy do vyšší a naopak, ale o přesné výšce se zde mluvit nedá), ale dá se pracovat s dynamikou, hybností a pak hlavně s akcentováním vybraných dob.

Ale vystačit si pouze s takovýmto málem pro vytvoření téměř hodiny hudby? Zdá se to neskutečné, ale Michael Gordon si našel velké množství způsobů, jak toto perkusivní hudební „flow“ neustále obměňovat i jak vytvořit dílčí gradace, aby skladba byla dostatečně plastická. (Stále ale hovoříme o minimalismu, s čímž je potřeba i k poslechu této hudby přistupovat a s určitou dávkou statičnosti počítat.) Aby však měl posluchač z této skladby ten nejlepší požitek, měl by mít možnost se v průběhu produkce pohybovat v prostoru, doplňuje Michael McCurdy, umělecký šéf Mantra Percussion. Jedině tak má totiž divák možnost pochytit tuto hudbu v její celistvosti a nebýt ovlivněn jen místem, na kterém zrovna sedí.

Tím se diskuze přesunula ke způsobům interpretace a výhodám, či nevýhodám koncertních prostorů. Jak potvrzují všichni členové Mantra Percussion, v každém prostoru vyzní skladba trochu jinak: akustika místnosti i způsob nazvučení hodně ovlivňují míru slyšených alikvótů, basového „dronu“ a vůbec obecně zvuku cirkulujícího v kruhu nad hlavami interpretů. Akustika i nazvučení pak také mohou mít zásadní vliv na míru vnímání konkrétnosti jednotlivých úderů paličkami, což je v této skladbě dost zásadní aspekt, neboť Gordon si zde hodně hraje s hustotou hudebního zápisu a hybností.

Úskalí amplifikace poté zúčastněné studenty dovedla k myšlence, zda by nebylo „autentičtější“ tuto skladbu provádět bez nazvučení. Načež Mantra Percussion hned sáhli po paličkách a předvedli několik minut bez použití moderní techniky. Výsledek byl zvukově chudší (hlavně ochuzený o mohutné basy), ale někteří studenti se vyjádřili, že tento způsob se jim líbí víc, protože tak skladba působí přirozeněji. A interpreti přiznali, že některé soubory Timber v této „surové“ formě provádějí, ale oni se rozhodli pro amplifikovanou variantu.

Autor totiž dává interpretům v této skladbě velkou volnost, od již zmíněné volby nástroje (materiál, velikost atd.) po způsob koncertní realizace (např. amplifikace). A jak poznamenal Al Cerulo, jeden z členů Mantra Percussion, při tak netradičním obsazení a tak rozdílných podmínkách ani není možné dosáhnout pokaždé naprosto totožné interpretace, takže autorovo rozhodnutí dát interpretům volnost má své opodstatnění. Samozřejmě to ale klade o to větší nároky na interprety, aby hledali ty nejlepší cesty, jak s touto skladbou naložit, od výběru materiálu (i jeho typu – Mantra Percussion údajně vyzkoušeli několik typů dřeva, než nakonec skončili na tom nejlevnějším, které je zároveň prý nejpevnější, a tak dřevěné fošny nerozbijí během jedné produkce), přes způsoby nazvučení až po konkrétní realizační prvky, jako například použití metronomu.

O tom, zda si do uší během produkce pouštět, či nepouštět metronom, prý vedli mezi sebou dlouhou diskuzi, ale nakonec se pro něj rozhodli. Skladba je totiž v některých místech natolik komplexní v použití polyrytmů, že k tomu všemu se ještě starat o udržení konstantního „beatu“ by pro interprety znamenalo zbytečné odvádění pozornosti jinam. Díky zajištění, že po celou hodinu nevypadnou z celkového rytmu se tak mohou maximálně koncentrovat na další aspekty. (Tedy pokud nezklame technika a metronom se v průběhu produkce nevypne, jak se stalo Alovi Cerulovi při produkci předchozí den.) Skladba je totiž interpretačně velice náročná, a to nejen kvůli své délce, ale hlavně proto, že na sebe musí jednotliví členové neustále reagovat a její provádění je v případě nedostatečné sehranosti souboru i dost riskantní, protože pokud by jeden vypadl, produkce se celá sesype.

Je až neskutečné, jak hudebně komplexní dílo se dá napsat šesti kusům dřeva – je to důkaz toho, že i s takto absurdním minimem prostředků můžeme vytvořit celou hodinu hudby. To bylo asi hlavní sdělení, které z celé besedy vyvstalo. Ale samozřejmě je to pouze jedna z nepřeberného množství kompozičních cest, které si současný skladatel může zvolit. A ať už se člověk vydá jakýmkoliv směrem, důležité je podle Gordona umět se prosadit a zařídit, aby se skladatelova hudba hrála, a proto na otázku, jaké poselství předá přítomným studentům, odpovídá: „Seznamujte se!“