Skladatel Miroslav Srnka nejen o své operní tvorbě: Jako když člověk poprvé v životě uvidí moře

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Vaše další opera South Pole (Jižní pól), dle mého názoru vrchol vaší dosavadní operní tvorby, byla psána také pro Bavorskou státní operu v Mnichově, kde byla poprvé uvedena 31. ledna 2016. Tentokrát nebyla uvedena na experimentální scéně jako Make No Noise, ale přímo v historické budově Národního divadla. Nastudoval ji Kirill Petrenko, režii měl Hans Neuenfels a v hlavních rolích zpívali Rolando Villazón, Thomas Hampson a Mojca Erdmann. Může si dnešní operní skladatel přát lepší inscenační tým a lepší pěvce? A jak vůbec tito renomovaní umělci vaši operu přijímali?
Moje zkušenost prozatím potvrzuje, že čím renomovanější umělec nebo umělkyně, tím větší pokora je v jeho nebo její – možná veřejnosti skryté – osobnosti.

Jejich přístup k nové partituře byl proto naprosto příkladný: nezaujatý, otevřený, zvědavý, nadšený, koncentrovaný, objevující… Ale hudba nesestává jenom z hvězd. V tomhle je tato branže hodně nespravedlivá. Je plno skvělých hudebníků a hudebnic, o kterých neslyšíte, protože jejich jména mediálně „netáhnou“.

Tom a já jsme se proto rozhodli, že naše další opera pro Bavorskou operu nebude pro hvězdy. Pokoušet se zopakovat South Pole by bylo velmi nepokorné. Proto jsme se rozhodli napsat operu pro skvělé operní studio, kam se na dva roky sjíždějí z celého světa ti nejlepší z nejmladších. A byl jsem ze spolupráce s nimi nadšený stejně jako z hvězd.

Ale dělat novou operu není jen spolupráce s interprety a interpretkami. Je to spolupráce s celým divadlem, stovkami lidí na mnoha pozicích. Pokud celé divadlo netáhne za jeden provaz, tak to nefunguje. Zejména u nových děl, tam musí být energie všech dvojnásobná, aby vzniklo něco dobrého, protože všichni vstupují do neznáma. V tomto ohledu je podpora v Bavorské státní opeře úžasná. Třeba u South Pole jsme někdy Kirill a já seděli po večerní zkoušce do noci nad partiturou, pak po půlnoci sepsali změny, fantastický tým v archivu to zpracoval tak, že druhý den v 10:00 hodin měl orchestr všechno v partech zaneseno.

Opera South Pole má pevnou kompoziční symetrii, která hudebně znázorňuje dvě po sobě nezávisle jdoucí výpravy Roberta Falcona Scotta a Roalda Amundsena na Antarktidu v letech 1911/13. Určilo právě libreto opery její hudební strukturu?
Tahle symetrie byla od počátku právě hudebním základem. Obě výpravy šly téměř simultánně ke stejnému bodu uprostřed bílé sněhové pláně a zase zamířily zpět. To celé fázově posunutě a navíc bez osobního setkání, jen s předáním jediného dopisu od vítěze poraženému ve stanu na samém pólu. Je v tom dramaturgická polyfonie převzatá z opravdových událostí.

Tom a já pracujeme od začátku do konce dohromady, nemáme moc oddělené fáze práce, takže bylo možné tento dramaturgický základ od počátku promítnout do libreta. Texty obou výprav začínají téměř totožně. Jak ale postupně dělají odlišná detailní rozhodnutí, která v jednom případě vedou k triumfu a ve druhém k záhubě, tak se postupně libreta obou výprav od sebe vzdalují.

V opeře jste také zhudebnil zvířata obou výprav – pony [poníci] jsou hudebně vyjádřeni lesními rohy a psi pak klarinety. Jak jste došel k výběru nástrojů pro hudební charakteristiku těchto zvířat?
Chtěl jsem pro každou z výprav mít na scéně malou homogenní hudební „smečku“ nebo „stádo“. Bylo jasné, že to musejí být nástroje, na které lze hrát vestoje nebo v pohybu. Pak jsem výběr zúžil na dechové nástroje, protože jejich hra je fyziologicky nejvíc spojena s dechem jako výrazem pohybu. A nakonec vybral z žesťů i dřev ty nástroje, které mají největší flexibilitu a schopnost homogenního „smečkového“ zvuku.

Miroslav Srnka (zdroj Miroslav Srnka)
Miroslav Srnka (zdroj Miroslav Srnka)

Hans Neuenfels se k mému překvapení protože ve svých předchozích inscenacích postavil už lidi jako zvířata na scénu nakonec rozhodl pro statisty. Horny a klarinety hrály z vedlejšího sálu a byly přenášeny přes reproduktory na jeviště. Na to byla potřeba další dirigentská síla tyhle dvě smečky dirigovala Oksana Lyniv, tehdejší asistentka Kirilla Petrenka, která se nedávno stala první ženou dirigující v Bayreuthu. Mimochodem s „poníky“ se vyvinulo velké přátelství, pro sólové CD hornové skupiny jsem upravil svou starší skladbu Fan Faire.

Jistě jste se v Mnichově setkal s intendantem Nikolausem Bachlerem, který podporoval uvádění soudobých oper. Byl to on, kdo inicioval vznik vašich oper?
Nikolaus Bachler stál jako skrytý hybatel za vznikem všech tří objednávek. Byla to jeho rozhodnutí dát nám mladým a neznámým tyto šance. Na konci července skončila v Mnichově jeho a Kirillova éra v Bavorské státní opeře. Pro Toma a mě bylo velkou poctou, že i vrátní zvedali závoru od podzemní garáže, když člověk jen řekl svoje jméno. Srostli jsme s tím domem a bude se nám po něm stýskat. Za to můžeme děkovat právě Nikolausi Bachlerovi. Ale teď je čas se posunout dál.

Vaše opery vydává významné nakladatelství Bärenreiter. Jak je pro skladatele dnešní doby vydání jeho, nejen operního, díla tiskem důležité? Při dnešních moderních technologiích to jde ostatně daleko jednodušeji a předpokládám, že i vy svá díla odevzdáváte k provedení napsaná na počítači?
Píšu různými způsoby. Většinu velkých partitur odevzdávám nasázenou v takzvaném scroll view, které si lze představit jako partituru na nekonečném svitku papíru bez rozformátování na stránky. V takový okamžik přebírá soubor nakladatelství, dělá rozstránkování do formátu, layout, korektury, hlasy, eventuelně tisk partitury a hlasů, veškerou logistiku. Čili nejde už o „vydání tiskem“ ke koupi, to vlastně ztratilo v dnešní době primární důležitost, hlavně u velkých a půjčovních materiálů. Partitury soudobých skladeb se dnes na papíře vyrábějí v jednotlivých kopiích na objednávku. Tisk je důležitější u malých, komorních, sólových skladeb. Ale i zde čím dál víc komorních hráčů hraje rovnou ze souborů na iPadech. Ostatně hraní z iPadů se rozšiřuje pomalu i mezi některé orchestry.

Malé skladby píšu rovnou Apple Pencilem do iPadu. Je moc příjemné, až terapeutické, nechat někdy hudbu zase takhle projít rukou. Ale nově, digitálně.

Mít renomovaného nakladatele je hlavně v hodně komplikovaném operním provozu obrovská výhoda. Na těch doposud napsaných operách jsou to tisíce stran partitur, klavírních výtahů a partů, které často vznikají ve velkém časovém tlaku, ale u Bärenreitera přesto v nejvyšší kvalitě. To je něco, co má velký vliv na přístup hudebníků a hudebnic k interpretaci. Když je notový materiál „zve“ dál, tak můžou proniknout mnohem hlouběji. Nehledě na všechen ušetřený čas na vyjasňování nepřesností nebo opravování chyb.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments